|
Jarní prázdniny Terra Australis
16.–23. 2. 2008
Zdravím vás čtenáři.
Teď bych vám chtěl v několika větách přiblížit, jak jsme se měli na
jarních prázdninách v Havlíčkově Borové.
Jak to začalo…
Nebudu vás zdržovat tím, jak jsme se sešli na nádraží, protože tato
část je většinou stejná. Snad bych jen zmínil, že já jsem až do
poslední chvíle netušil, kdo všechno vlastně pojede. A když jsme se
setkali, tak mě nenapadlo, že bych s takovou skupinou lidí mohl zažít tak
úžasný jaráky.
Takže zpátky k nám. Jeli jsme vlakem až do Přibyslavi, kde jsme vystoupili
a čekali na odvoz zavazadel. V této krátké chvíli jsme si zahráli pár
her a představili jsme se všichni sobě navzájem. Netrvalo to dlouho a náš
odvoz přijel. Teď jen vybalit malé batůžky a hurá na cestu.
Cestu do Borové jsme už někteří znali velice dobře, a tak cesta ubíhala
v klidu. Během cesty jsme byli rozděleni do „párů“ (holka, kluk) a
naším úkolem bylo zjistit nějaké informace o tom druhém. Později jsme
toho druhého představili. Cestu nám znepříjemňoval silný vítr, který
nás ošlehával celou cestu.
Když jsme dorazili ve zdraví na faru, uvítali nás na polární stanici
americký důstojník a seismolog. Dále jsme museli podstoupit testy,
nejdříve písemné, týkající se naší psychické vyrovnanosti, a dále
také fyzické. Po absolvování těchto testů nám byli představeni
obyvatelé naší polární základny a následně jsme se představili i my a
sdělili jim naše využití na této základně.
Dále nám bylo přiblíženo prostředí Antarktidy, na které jsme se
nacházeli, a také jsme byli seznámeni s místním zvířectvem. O něco
později jsme měli přednášku (diskusi) na téma skauting a rovering, ve
které jsme rozebrali s Kyklopem snad vše, co nás v danou chvíli napadlo.
Jelikož tato debata byla dlouhá a vyčerpávající, tak jsme museli vyjít na
vzduch a pak jsme den zakončili společnou modlitbou a šli spát.
Den další…
Ráno jsme začali budíčkem a následnou rozcvičkou (jen malinkatou,
samozřejmě venku) pak následovala naše první polárnická snídaně a
seznámení s polárním pokrmem „sopkou“, která je velice energetické
jídlo, bez kterého se na Antarktidě nikdo neobejde. Abychom jsme se co
nejlépe připravili na cestu do kostela (do kopce), tak následovala
přednáška o VHT (vysokohorská turistika), kterou nám zprostředkoval
Kyklop. Když jsme se dozvěděli základy pohybu po horách, vydali jsme se na
mši do kostela. Po skončení mše jsme měli na programu pokračování VHT,
konkrétně oblékání. Po této vyčerpávající přednášce jsme se
odebrali k obědu (co přesně bylo, si už nepamatuju, ale určitě to bylo
vynikající). Po obědě jsme měli polední klid a dále jsme pokračovali
první částí filmu o putování Ernesta Shackletona napříč Antarktidou,
který končil tím, jak si námořníci obstarávali obživu. A tak jsme se
i my vydali ulovit nějaké to zvíře, ale my jsme jen stříleli na terč a
lovili ryby udičkou. Dále jsme pokračovali druhou částí, která končila
odjezdem E. Shackletona ze Sloních ostrovů. Tak jsme se nalodili na čluny po
čtveřicích v čele s kapitánem, který nás navigoval, jsme hledali
„Sloní ostrovy“. Až jsme k nim dorazili, vylodili jsme se a pak odjela
hrstka statečných pro pomoc. Během pobytu na Sloních ostrovech jsme
obdrželi zprávu od záchranné lodi, která nás přijela vyzvednout, byli
jsme zachráněni a jeli domů! Při příjezdu na polární stanici jsme si
dali večeři (vynikající guláš) a pak jsme se dodívali na zbytek filmu
(vřele doporučuji). Pak jsme opět zakončili den křesťanskou písní a
samozřejmě modlitbou. Dobrou noc!
Příští ráno…
Den jsme opět začali budíčkem a rozcvičkou a samozřejmě nesmíme
zapomenout na sopku, která neodmyslitelně patří k polárnické snídani.
A jako správní polárnici jsme se dále vrhli na výrobu sněžnic, nebylo to
zrovna jednoduché, ale většinu jsme jich stihli včas. Dále následoval
oběd, ale ne ledajaký, nejdříve jsme se seznámili s Mácou a Mícou (kdo
nebyl, moc mu to neřekne, snad jen asociace „Kluci v akci“). Ti nám
představili, dnešní oběd, který byl jen a jen na nás. Pomohli nám ulovit
tuleně a pak se mohlo začít vařit. Suroviny byly různé a kreativita týmů
nebyla omezena. Poté, co jsme si uvařili oběd, jsme ho dokonce i snědli
(pozn.: tři lidé na jedno celé kuře, to je velice vydatný oběd). Po tomto
obědě prostě musel být poledňák, i když většině lidí nestačil, byl
velice vítaný. Dále byl pro nás připraven program s názvem „Drama“,
který si pro nás připravil Pú. Začali jsme jazykolamy, nejdříve jejich
teorií a pak i praktickou ukázkou. Dále jsme se pustili do krátkých
scének na dané téma a pak jsme pokračovali týmovými scénkami na
libovolné téma. Během tohoto programu jsme se odebrali na večeři. Tento den
jsme opět, jak už je tradicí zakončili modlitbou.
Nový den…
Jak začalo být zvykem, tak jsme zahájili opět budíčkem a rozcvičkou a
samozřejmě snídaní, bez ní by den nezačal. Dále nám bylo oznámeno, že
máme pro naši stanici zaznamenat na papír krásy Antarktidy, které jinak
nelze uchovat pro širší veřejnost. Tak jsme se roztrousili na hodinu po
okolní krajině, hledali krásy Antarktidy a nakreslili je uhlem na papír. Pak
jsme jednotlivé obrázky rozebírali a hledali v nich vyšší význam.
Dalším programem bylo opět vaření s Mácou a Mícou, tentokrát jsme se
pokusili v týmech uvařit čokoládu. Pak jsme odlili naše „pokusy“ do
forem a nechali je v klidu chladnout, mezitím jsme se odebrali na Honzíkovu
diskusi o skautingu a psaných a nepsaných pravidlech dnešní společnosti a
o ideálech dnešní společnosti. Z této diskuse jsme si odnesli fakt, že
„za vším stojí skauting“. Dále jsme se prostřednictvím Vojáka
dozvěděli něco nového o zdravovědě a také velice důležité informace,
jak postupovat ve stížených podmínkách (Antarktida – sníh, led). Pak
jsme se šli najíst a ke konci pozdního oběda k nám vtrhli Vojťák
s Honzou, že jeden polárník z naší základny už přešvihl čas návratu
o hodinu a že se mu určitě něco stalo. Tak jsme se vybavili na záchranou
výpravu a vydali se jej hledat. Jediné, co jsme věděli, bylo, kam měl
namířeno a přibližný směr jeho cesty. Cesta byla obtížná, ale hlavní
bylo najít toho polárníka co nejrychleji. Když jsme jej po chvíli nalezli
v lese se sněžnicemi a zaklíněnou nohou mezi stromem, věděli jsme, že
transport nebude nic jednoduchého. Nejdříve jsme mu sundali sněžnice, aby
se nám s ním lépe manipulovalo a pak jsme jej přenesli o kousek dál a
začali s analýzou poranění. Pak jsme postavili narychlo nosítka a
s jejich pomocí jsme ho dopravili na cestu, kde jsme zjistili, že s těmahle
nosítkama daleko nedojdeme. A tak jsme ho čtyři hodili na ramena a šlo se.
Během cesty jsme byli nuceni dělat přestávky a měnit způsoby přepravy
raněného. Když už nás pomalu opouštěly síly, tak jsme si začali zpívat
a tím jsme si dodali sil na už relativně krátký kus cesty až na faru. Hned
poté jsme se shromáždili v promítací místnosti a dozvídali se kritiku
našeho postupu během celé akce. V tuto dobu jsme si též uvědomili, že
některé postupy nebyly zcela v pořádku a také to, že se nic nesmí
podceňovat. Další program jsme velice ocenili (někdy mezitím jsme měli
večeři) byly to totiž základy masáží a to nám v tuto dobu krásně
sedlo, únava nás všech byla značná. Poté jsme poděkovali Bohu za tak
krásný den a odebrali se ke spánku.
Nový krásný slunný den…
Den jsme začali tradičně budíčkem a rozcvičkou, která byla neobvykle
hřejivá a to proto, že svítilo krásně slunce a hřálo nás. Věděli
jsme, že tento den bude dalším skvělým dnem tady. Hned po snídani (dnes
byla sopka zvlášť chutná) jsme byli seznámeni s legendou další hry a
tím, že během převozu na stanici se ve vánici roztrousily po Antarktidě
části smlouvy. A tak jsme se je vydali hledat, jenže jsme museli kvůli
bezpečí postupovat jako polárníci a být po dvojicích navázáni na laně.
Bylo to v celku jednoduché najít nafouknutý balonek své barvy a bez doteku
ruky jej donést na stanici. Pak stačilo jen prasknout balonky (kry) a složit
části smlouvy. Vše by bylo v klidu, kdyby si někdo nespletl barvy (viď
Marti!). Pak, jelikož bylo stále tak krásně, jsme se vydali na malou
procházku, která byla součástí složitého plánu. Trvala asi deset minut a
po návratu z ní zpět k faře nás přivítal zvuk sirény a lidé
vybíhající ze stanice s informací, že na stanici míří jaderná raketa a
tak jsme si museli chránit sítnici šátkem a byli jsme odvedeni do
protiatomového krytu, kde jsme dostali informace, že tu máme zůstat dokud,
nebudou podmínky opět příznivé. Po odstranění šátku jsme toho moc
neviděli, jen někteří měli světlo, a tak jsme pomalu začali prohledávat
místo, kde jsme se nacházeli. Prvním, čeho jsme si všimli, byl počítač
na stole, když jsme přišli blíže, zjistili jsme, že zajišťuje životní
podmínky a spravuje tento kryt s označením Kryt01. Doufali jsme, že tento
počítač nám poskytne potřebné informace k vyřešení situace. Ten nám
sdělil mnoho a mnoho důležitých informací a hlavně stav radiace venku,
bylo to špatné, radiace byla pořád smrtelná a klesala velice pomalu.
Prvním ze složitějších situací bylo, když nám počítač sdělil, že
pře krytem je člověk, v tuto chvíli bylo potřeba jednat – buď jej tam
nechat zemřít a nebo riskovat ozáření a pomoci mu, nebylo to jednoduché a
ještě k tomu požadoval počítač stanovení velitele skupiny. Nakonec jsme
se rozhodli a ozářeného jedince jsme vtáhli k nám do krytu a začali se
o něj starat a zjišťovat jeho zdravotní stav. V jednu chvíli nás
překvapilo to, že počítač se může i mýlit. Počítač nám oznámil,
že se v krytu vyskytuje jedinec s velice nakažlivou nemocí. Po našich
marných snahách zjistit, o co jde, nám počítač oznámil, že se spletl a
že to není nakažlivé a jedná se o graviditu (těhotenství), dokonce nám
sdělil i jméno jedince, k našemu překvapení to byla Marťa. Pak začal
klesat přívod energie a komunikace s počítačem byla přerušena a nešla
obnovit. Nakonec do krytu vtrhla jednotka s protiradiačními obleky a
vysvobodila nás. Poté jsme se konečně mohli najíst a chvíli si odpočinout
před dalším programem, který byl k našemu překvapení velice příjemný
a nenáročný (fyzicky). Protože bylo tak krásně, vynesli jsme si stoly a
židle ven a vyslechli jsme si Honzíkovy instrukce. Pak jsme začali kreslit
svůj životní prostor a vliv skautingu na náš život. K této velice
namáhavé činnosti (na mozek) jsme si pouštěli hudbu. Až jsme byli hotoví
a hudba tak pořád hrála dál, odebrala se skupinka lidí ke vzdálené aleji
stromů osvětlené krásným sluncem, pak začali tančit na hrající hudbu a
pak jsme se přidávali i ostatní a dováděli jsme a blbli a bylo nám
krásně. Dále jsme se posilnili večeří a odebrali se na další opět
poklidný program, a to na Vojťákovy hvězdičky, které měl velice dobře
připravené a mooc se nám to líbilo. Když nám pak oznámil, že dnes okolo
čtvrté hodiny ranní bude úplné zatmění měsíce, byli jsme někteří
velice zvědaví a tak jsme chtěli, aby nás na to Vojťák vzbudil. Pak jsme
se odebrali do jiné místnosti, protože Honzík si pro nás ještě připravil
jakýsi program. Tam začal Vojťák hrát na kytaru na přání, ale celková
únava byla velice velká a tak téměř nikdo nespolupracoval, pak si nás
Honzík zavolal zpět do promítací místnosti, která byla plná svíček
uspořádaných do čtvercové sítě 10×10 a vždy mezi čtveřicí svíček
byl list papíru. Pak nám Honzík vysvětlil, že toto je cesta poutníka
labyrintem a je plná slepých uliček. Správná cesta se poznala tak, že se
vždy otočil papír a pokud bylo na druhé straně písmeno, cesta byla
správná. Až jsme prošli labyrintem všichni, tak jsme se pomodlili a
odebrali ke spánku. Brzy ráno, okolo třetí hodiny, nám Vojťák oznámil,
že venku je zcela zataženo a není vidět měsíc a ani hvězdy, a tak že
můžeme spát dál.
Zcela nový krásný den…
Opět jsme začali budíčkem , rozcvičkou a snídaní. Dále jsme dostali za
úkol přemístit z horního patra vajíčko na zem bez toho, aby se rozbilo,
ale přitom se dotklo země. Měli jsme k dispozici materiál typu balící
papír, balonky, špejle, provázek, izolepu, plastelínu atd. Dostali jsme
300 kreditů a každý materiál měl jakousi cenu. Takže jsme začali
vymýšlet a kreslit a pak jsme se pustili do samotné výroby (kluci si
přišli na své, ale holčičky to zrovna moc nebavilo). Pak jsme šli naše
výtvory vyzkoušet. Téměř všechny výtvory byly úspěšné a vajíčko
přežilo, ty případy, ve kterých nepřežilo, byly vytvořeny jen, aby
nezůstal nevyužitý kredit. Dalším programem, který nás čekal, byly
Partnerské vztahy. Začali jsme tím, že se každý zamyslel, jaký/á je
sám/a a pak také nad tím, jaký je protějšek, jak by měl vypadat ideální
partner a jak je to ve skutečnosti. Pak jsme se rozdělili na kluky a
holčičky a dostali jsme velký papír, kde byly otázky. Jací/jaké jsme,
jaké je druhé pohlaví, naše foto a foto těch druhých a nakonec ideální
partner/ka. Až jsme napsali všichni své, tak jsme to ukázali druhé skupině
a pokud ta měla nějaký dotaz, museli jsme obhájit, proč jsme to tam
napsali. Pak jsme byli rozděleni do dvou týmů a měli jsme za úkol zahrát
dvě fáze vztahu v krátkých scénkách. U toho jsme se celkem dost
nasmáli. Pak jsme šli na oběd a poté přišlo na řadu lepení, naším
úkolem bylo z vystříhaných obrázků sestavit našeho vysněného partnera
a případně něco domalovat. Malým problémem byl nepoměr mezi obrázky, a
tak některé výtvory vypadaly velice zajímavě. Poté jsme si šli
odpočinout, jelikož v promítací místnosti se musel nachystat další
program. Tento program byl nazván Stav světa. Spočíval v tom, že se
zavázanýma očima jsme poslouchali text, který se vztahoval k tomu, co je na
Zemi, jak lidé jednají a jak ten náš svět vlastně vypadá. Celé to bylo
doprovázeno různou tématickou hudbou. Krásný zážitek. Pak jsme navázali
debatou o hlavních problémech světa začali jsme diskutovat o jejich
řešeních, kde to šlo. Pak jsme se šli posilnit večeří. O něco později
nám bylo řečeno, že na základnu dorazil polárník s mapou a my si ji
musíme obkreslit, měli jsme na to jen 15 minut. Během toho dorazili Mikeš a
Rep. Pak jsme byli rozděleni na skupiny a kvůli velké vánici jsme byli
nuceni opustit základnu. Vrtulník nás zavezl až do Žďáru nad Sázavou a
odtud jsme měli dojít na místo srazu s další skupinou. Vyskytly se však
nějaké problémy a my museli pokračovat dále sami. Na dalším stanovišti
na nás čekal vrtulník a oznámil nám, že situace se značně zlepšila a
zavezl nás zpět na základnu.
Tentýž den…
Jelikož se skupiny vrátily v různou dobu, naším hlavním ranním programem
byl spánek (doporučuji!). Pak jsme se šli občerstvit snídaní a o něco
později jsme vyrazili do muzea, ve kterém jsme se dozvěděli něco
o životě Karla Havlíčka Borovského, bylo to velice zajímavé, a tak jsme
se šli podívat ještě na další výstavu věnovanou borovskému rodákovi
Josefu Stránskému, pilotovi 311. perutě RAF. Dále jsme si udělali malou
procházku po okolí Borové a pak šli zpět na faru. Dále jsme měli na
programu vymyslet, jak bychom mohli tento náš pobyt zde shrnout do nějakého
videa či reportáže z polárního prostředí. A tak jsme začali dávat do
hromady vzpomínky, které v nás zanechaly tyto jaráky a následně jsme
z nich vybrali to, na čem jsme se všichni shodli a dalo se to zrealizovat.
Pak jsme začali samotné natáčení probírat do detailů. Následně jsme
začali konečně natáčet a šlo nám to velice dobře. Během natáčení
jsme si odskočili na oběd. Po natáčení jsme začali plánovat další
radostnou událost, a to svatbu, jak se stalo už téměř tradicí. Pak jsme si
odskočili na večeři. K velkolepé svatbě patří velkolepá hostina. Poté
jsme se začali bavit, jak jsme uměli, nakonec jsme se dostali i ke hře
„vajíčko na hlavě“, jejíž název sám vypovídá o její podstatě.
Pak jsme si zahráli ještě schovku po faře a šli jsme spát, protože
další den nás čekal úklid!
Poslední den…
Tento den proběhla rozcvička jen ve spacáku. A pak každý individuálně
sbalit svoje věci. A pak se vrhnout na celkový úklid a někdy během toho
ještě stihnout snídani. Bylo potřeba uklidit všechny místnosti, a tak jsme
si je museli rozdělit, všechny holčičky si vzaly na starost kuchyni a zbytek
jsme si nějak rozdělili. Pak jsme taky začali likvidovat přebytečné
suroviny a to bylo celkem příjemné. Cestu na nádraží jsme mohli zdržovat
a tento čas jsme věnovali autogramiádě účastníků a organizátorů. Pak
jsme se začali pomalu dopravovat na nádraží pomocí Mikešova auta. Tam jsme
pokračovali v zábavě v podobě kytary a konzumace přebytků jídla. Pak
přijel Mikeš s poslední skupinou, která s ním později jela do Brna, a
tak jsme využili reproduktorů auta a užívali si poslední hodiny této
skvělé akce. Pak jsme se odebrali na peron a nastoupili do vlaku. Jelikož
jsme všichni kromě Cvrčka měli šalinkartu, tak musel na nádraží
v Krpoli vystoupit a cvaknou si lístek. Pak jsme dojeli na Hlavák a rozešli
se do svých domovů ke svým rodinám.
Toto byly jen nějaké postřehy z této nezapomenutelné akce, pokud se
vám líbila tak přijeďte na další jaráky a zažijte to na
vlastní kůži.
Za celou polární expedici
Členové expedice: Martička Pitnerová, Míša Hájková, Andula Troppová,
Bára Palečková, Divoš, Jirka Müllner, Pú, Pepa Novotný, Cvrček, Michal
Šťasta, Rep, Mikeš, Pašin, Radim Jílek, Vojťák, Honza Nehyba, Bert a
Kyklop.
Další články z této akce najdete také na stránkách 26D
a na roverských
stránkách.
Zde je ukázkové
video (WMV, 19,3 MB).
Účastník expedice Radim
Novější zápis: Luňácká křížová cesta (6. 3. 2008) Starší zápis: Oslava Fakirových narozenin (10. 2. 2008)
|
Pátek 29. 3. ’24 svátek slaví Taťána Velký pátek
Podporují nás
Jak psát na web
|