Znak Junáka

91. oddíl Junáka Brno

Jednadevadesátka – katolický chlapecký skautský oddíl

Liliový kříž

Jarní prázdniny Terra Australis

16.–23. 2. 2008

Zdravím vás čtenáři.
Teď bych vám chtěl v několika větách přiblížit, jak jsme se měli na jarních prázdninách v Havlíčkově Borové.

Jak to začalo…
Nebudu vás zdržovat tím, jak jsme se sešli na nádraží, protože tato část je většinou stejná. Snad bych jen zmínil, že já jsem až do poslední chvíle netušil, kdo všechno vlastně pojede. A když jsme se setkali, tak mě nenapadlo, že bych s takovou skupinou lidí mohl zažít tak úžasný jaráky.
Takže zpátky k nám. Jeli jsme vlakem až do Přibyslavi, kde jsme vystoupili a čekali na odvoz zavazadel. V této krátké chvíli jsme si zahráli pár her a představili jsme se všichni sobě navzájem. Netrvalo to dlouho a náš odvoz přijel. Teď jen vybalit malé batůžky a hurá na cestu.
Cestu do Borové jsme už někteří znali velice dobře, a tak cesta ubíhala v klidu. Během cesty jsme byli rozděleni do „párů“ (holka, kluk) a naším úkolem bylo zjistit nějaké informace o tom druhém. Později jsme toho druhého představili. Cestu nám znepříjemňoval silný vítr, který nás ošlehával celou cestu.
Když jsme dorazili ve zdraví na faru, uvítali nás na polární stanici americký důstojník a seismolog. Dále jsme museli podstoupit testy, nejdříve písemné, týkající se naší psychické vyrovnanosti, a dále také fyzické. Po absolvování těchto testů nám byli představeni obyvatelé naší polární základny a následně jsme se představili i my a sdělili jim naše využití na této základně.
Dále nám bylo přiblíženo prostředí Antarktidy, na které jsme se nacházeli, a také jsme byli seznámeni s místním zvířectvem. O něco později jsme měli přednášku (diskusi) na téma skauting a rovering, ve které jsme rozebrali s Kyklopem snad vše, co nás v danou chvíli napadlo. Jelikož tato debata byla dlouhá a vyčerpávající, tak jsme museli vyjít na vzduch a pak jsme den zakončili společnou modlitbou a šli spát.

Den další…
Ráno jsme začali budíčkem a následnou rozcvičkou (jen malinkatou, samozřejmě venku) pak následovala naše první polárnická snídaně a seznámení s polárním pokrmem „sopkou“, která je velice energetické jídlo, bez kterého se na Antarktidě nikdo neobejde. Abychom jsme se co nejlépe připravili na cestu do kostela (do kopce), tak následovala přednáška o VHT (vysokohorská turistika), kterou nám zprostředkoval Kyklop. Když jsme se dozvěděli základy pohybu po horách, vydali jsme se na mši do kostela. Po skončení mše jsme měli na programu pokračování VHT, konkrétně oblékání. Po této vyčerpávající přednášce jsme se odebrali k obědu (co přesně bylo, si už nepamatuju, ale určitě to bylo vynikající). Po obědě jsme měli polední klid a dále jsme pokračovali první částí filmu o putování Ernesta Shackletona napříč Antarktidou, který končil tím, jak si námořníci obstarávali obživu. A tak jsme se i my vydali ulovit nějaké to zvíře, ale my jsme jen stříleli na terč a lovili ryby udičkou. Dále jsme pokračovali druhou částí, která končila odjezdem E. Shackletona ze Sloních ostrovů. Tak jsme se nalodili na čluny po čtveřicích v čele s kapitánem, který nás navigoval, jsme hledali „Sloní ostrovy“. Až jsme k nim dorazili, vylodili jsme se a pak odjela hrstka statečných pro pomoc. Během pobytu na Sloních ostrovech jsme obdrželi zprávu od záchranné lodi, která nás přijela vyzvednout, byli jsme zachráněni a jeli domů! Při příjezdu na polární stanici jsme si dali večeři (vynikající guláš) a pak jsme se dodívali na zbytek filmu (vřele doporučuji). Pak jsme opět zakončili den křesťanskou písní a samozřejmě modlitbou. Dobrou noc!

Příští ráno…
Den jsme opět začali budíčkem a rozcvičkou a samozřejmě nesmíme zapomenout na sopku, která neodmyslitelně patří k polárnické snídani. A jako správní polárnici jsme se dále vrhli na výrobu sněžnic, nebylo to zrovna jednoduché, ale většinu jsme jich stihli včas. Dále následoval oběd, ale ne ledajaký, nejdříve jsme se seznámili s Mácou a Mícou (kdo nebyl, moc mu to neřekne, snad jen asociace „Kluci v akci“). Ti nám představili, dnešní oběd, který byl jen a jen na nás. Pomohli nám ulovit tuleně a pak se mohlo začít vařit. Suroviny byly různé a kreativita týmů nebyla omezena. Poté, co jsme si uvařili oběd, jsme ho dokonce i snědli (pozn.: tři lidé na jedno celé kuře, to je velice vydatný oběd). Po tomto obědě prostě musel být poledňák, i když většině lidí nestačil, byl velice vítaný. Dále byl pro nás připraven program s názvem „Drama“, který si pro nás připravil Pú. Začali jsme jazykolamy, nejdříve jejich teorií a pak i praktickou ukázkou. Dále jsme se pustili do krátkých scének na dané téma a pak jsme pokračovali týmovými scénkami na libovolné téma. Během tohoto programu jsme se odebrali na večeři. Tento den jsme opět, jak už je tradicí zakončili modlitbou.

Nový den…
Jak začalo být zvykem, tak jsme zahájili opět budíčkem a rozcvičkou a samozřejmě snídaní, bez ní by den nezačal. Dále nám bylo oznámeno, že máme pro naši stanici zaznamenat na papír krásy Antarktidy, které jinak nelze uchovat pro širší veřejnost. Tak jsme se roztrousili na hodinu po okolní krajině, hledali krásy Antarktidy a nakreslili je uhlem na papír. Pak jsme jednotlivé obrázky rozebírali a hledali v nich vyšší význam. Dalším programem bylo opět vaření s Mácou a Mícou, tentokrát jsme se pokusili v týmech uvařit čokoládu. Pak jsme odlili naše „pokusy“ do forem a nechali je v klidu chladnout, mezitím jsme se odebrali na Honzíkovu diskusi o skautingu a psaných a nepsaných pravidlech dnešní společnosti a o ideálech dnešní společnosti. Z této diskuse jsme si odnesli fakt, že „za vším stojí skauting“. Dále jsme se prostřednictvím Vojáka dozvěděli něco nového o zdravovědě a také velice důležité informace, jak postupovat ve stížených podmínkách (Antarktida – sníh, led). Pak jsme se šli najíst a ke konci pozdního oběda k nám vtrhli Vojťák s Honzou, že jeden polárník z naší základny už přešvihl čas návratu o hodinu a že se mu určitě něco stalo. Tak jsme se vybavili na záchranou výpravu a vydali se jej hledat. Jediné, co jsme věděli, bylo, kam měl namířeno a přibližný směr jeho cesty. Cesta byla obtížná, ale hlavní bylo najít toho polárníka co nejrychleji. Když jsme jej po chvíli nalezli v lese se sněžnicemi a zaklíněnou nohou mezi stromem, věděli jsme, že transport nebude nic jednoduchého. Nejdříve jsme mu sundali sněžnice, aby se nám s ním lépe manipulovalo a pak jsme jej přenesli o kousek dál a začali s analýzou poranění. Pak jsme postavili narychlo nosítka a s jejich pomocí jsme ho dopravili na cestu, kde jsme zjistili, že s těmahle nosítkama daleko nedojdeme. A tak jsme ho čtyři hodili na ramena a šlo se. Během cesty jsme byli nuceni dělat přestávky a měnit způsoby přepravy raněného. Když už nás pomalu opouštěly síly, tak jsme si začali zpívat a tím jsme si dodali sil na už relativně krátký kus cesty až na faru. Hned poté jsme se shromáždili v promítací místnosti a dozvídali se kritiku našeho postupu během celé akce. V tuto dobu jsme si též uvědomili, že některé postupy nebyly zcela v pořádku a také to, že se nic nesmí podceňovat. Další program jsme velice ocenili (někdy mezitím jsme měli večeři) byly to totiž základy masáží a to nám v tuto dobu krásně sedlo, únava nás všech byla značná. Poté jsme poděkovali Bohu za tak krásný den a odebrali se ke spánku.

Nový krásný slunný den…
Den jsme začali tradičně budíčkem a rozcvičkou, která byla neobvykle hřejivá a to proto, že svítilo krásně slunce a hřálo nás. Věděli jsme, že tento den bude dalším skvělým dnem tady. Hned po snídani (dnes byla sopka zvlášť chutná) jsme byli seznámeni s legendou další hry a tím, že během převozu na stanici se ve vánici roztrousily po Antarktidě části smlouvy. A tak jsme se je vydali hledat, jenže jsme museli kvůli bezpečí postupovat jako polárníci a být po dvojicích navázáni na laně. Bylo to v celku jednoduché najít nafouknutý balonek své barvy a bez doteku ruky jej donést na stanici. Pak stačilo jen prasknout balonky (kry) a složit části smlouvy. Vše by bylo v klidu, kdyby si někdo nespletl barvy (viď Marti!). Pak, jelikož bylo stále tak krásně, jsme se vydali na malou procházku, která byla součástí složitého plánu. Trvala asi deset minut a po návratu z ní zpět k faře nás přivítal zvuk sirény a lidé vybíhající ze stanice s informací, že na stanici míří jaderná raketa a tak jsme si museli chránit sítnici šátkem a byli jsme odvedeni do protiatomového krytu, kde jsme dostali informace, že tu máme zůstat dokud, nebudou podmínky opět příznivé. Po odstranění šátku jsme toho moc neviděli, jen někteří měli světlo, a tak jsme pomalu začali prohledávat místo, kde jsme se nacházeli. Prvním, čeho jsme si všimli, byl počítač na stole, když jsme přišli blíže, zjistili jsme, že zajišťuje životní podmínky a spravuje tento kryt s označením Kryt01. Doufali jsme, že tento počítač nám poskytne potřebné informace k vyřešení situace. Ten nám sdělil mnoho a mnoho důležitých informací a hlavně stav radiace venku, bylo to špatné, radiace byla pořád smrtelná a klesala velice pomalu. Prvním ze složitějších situací bylo, když nám počítač sdělil, že pře krytem je člověk, v tuto chvíli bylo potřeba jednat – buď jej tam nechat zemřít a nebo riskovat ozáření a pomoci mu, nebylo to jednoduché a ještě k tomu požadoval počítač stanovení velitele skupiny. Nakonec jsme se rozhodli a ozářeného jedince jsme vtáhli k nám do krytu a začali se o něj starat a zjišťovat jeho zdravotní stav. V jednu chvíli nás překvapilo to, že počítač se může i mýlit. Počítač nám oznámil, že se v krytu vyskytuje jedinec s velice nakažlivou nemocí. Po našich marných snahách zjistit, o co jde, nám počítač oznámil, že se spletl a že to není nakažlivé a jedná se o graviditu (těhotenství), dokonce nám sdělil i jméno jedince, k našemu překvapení to byla Marťa. Pak začal klesat přívod energie a komunikace s počítačem byla přerušena a nešla obnovit. Nakonec do krytu vtrhla jednotka s protiradiačními obleky a vysvobodila nás. Poté jsme se konečně mohli najíst a chvíli si odpočinout před dalším programem, který byl k našemu překvapení velice příjemný a nenáročný (fyzicky). Protože bylo tak krásně, vynesli jsme si stoly a židle ven a vyslechli jsme si Honzíkovy instrukce. Pak jsme začali kreslit svůj životní prostor a vliv skautingu na náš život. K této velice namáhavé činnosti (na mozek) jsme si pouštěli hudbu. Až jsme byli hotoví a hudba tak pořád hrála dál, odebrala se skupinka lidí ke vzdálené aleji stromů osvětlené krásným sluncem, pak začali tančit na hrající hudbu a pak jsme se přidávali i ostatní a dováděli jsme a blbli a bylo nám krásně. Dále jsme se posilnili večeří a odebrali se na další opět poklidný program, a to na Vojťákovy hvězdičky, které měl velice dobře připravené a mooc se nám to líbilo. Když nám pak oznámil, že dnes okolo čtvrté hodiny ranní bude úplné zatmění měsíce, byli jsme někteří velice zvědaví a tak jsme chtěli, aby nás na to Vojťák vzbudil. Pak jsme se odebrali do jiné místnosti, protože Honzík si pro nás ještě připravil jakýsi program. Tam začal Vojťák hrát na kytaru na přání, ale celková únava byla velice velká a tak téměř nikdo nespolupracoval, pak si nás Honzík zavolal zpět do promítací místnosti, která byla plná svíček uspořádaných do čtvercové sítě 10×10 a vždy mezi čtveřicí svíček byl list papíru. Pak nám Honzík vysvětlil, že toto je cesta poutníka labyrintem a je plná slepých uliček. Správná cesta se poznala tak, že se vždy otočil papír a pokud bylo na druhé straně písmeno, cesta byla správná. Až jsme prošli labyrintem všichni, tak jsme se pomodlili a odebrali ke spánku. Brzy ráno, okolo třetí hodiny, nám Vojťák oznámil, že venku je zcela zataženo a není vidět měsíc a ani hvězdy, a tak že můžeme spát dál.

Zcela nový krásný den…
Opět jsme začali budíčkem , rozcvičkou a snídaní. Dále jsme dostali za úkol přemístit z horního patra vajíčko na zem bez toho, aby se rozbilo, ale přitom se dotklo země. Měli jsme k dispozici materiál typu balící papír, balonky, špejle, provázek, izolepu, plastelínu atd. Dostali jsme 300 kreditů a každý materiál měl jakousi cenu. Takže jsme začali vymýšlet a kreslit a pak jsme se pustili do samotné výroby (kluci si přišli na své, ale holčičky to zrovna moc nebavilo). Pak jsme šli naše výtvory vyzkoušet. Téměř všechny výtvory byly úspěšné a vajíčko přežilo, ty případy, ve kterých nepřežilo, byly vytvořeny jen, aby nezůstal nevyužitý kredit. Dalším programem, který nás čekal, byly Partnerské vztahy. Začali jsme tím, že se každý zamyslel, jaký/á je sám/a a pak také nad tím, jaký je protějšek, jak by měl vypadat ideální partner a jak je to ve skutečnosti. Pak jsme se rozdělili na kluky a holčičky a dostali jsme velký papír, kde byly otázky. Jací/jaké jsme, jaké je druhé pohlaví, naše foto a foto těch druhých a nakonec ideální partner/ka. Až jsme napsali všichni své, tak jsme to ukázali druhé skupině a pokud ta měla nějaký dotaz, museli jsme obhájit, proč jsme to tam napsali. Pak jsme byli rozděleni do dvou týmů a měli jsme za úkol zahrát dvě fáze vztahu v krátkých scénkách. U toho jsme se celkem dost nasmáli. Pak jsme šli na oběd a poté přišlo na řadu lepení, naším úkolem bylo z vystříhaných obrázků sestavit našeho vysněného partnera a případně něco domalovat. Malým problémem byl nepoměr mezi obrázky, a tak některé výtvory vypadaly velice zajímavě. Poté jsme si šli odpočinout, jelikož v promítací místnosti se musel nachystat další program. Tento program byl nazván Stav světa. Spočíval v tom, že se zavázanýma očima jsme poslouchali text, který se vztahoval k tomu, co je na Zemi, jak lidé jednají a jak ten náš svět vlastně vypadá. Celé to bylo doprovázeno různou tématickou hudbou. Krásný zážitek. Pak jsme navázali debatou o hlavních problémech světa začali jsme diskutovat o jejich řešeních, kde to šlo. Pak jsme se šli posilnit večeří. O něco později nám bylo řečeno, že na základnu dorazil polárník s mapou a my si ji musíme obkreslit, měli jsme na to jen 15 minut. Během toho dorazili Mikeš a Rep. Pak jsme byli rozděleni na skupiny a kvůli velké vánici jsme byli nuceni opustit základnu. Vrtulník nás zavezl až do Žďáru nad Sázavou a odtud jsme měli dojít na místo srazu s další skupinou. Vyskytly se však nějaké problémy a my museli pokračovat dále sami. Na dalším stanovišti na nás čekal vrtulník a oznámil nám, že situace se značně zlepšila a zavezl nás zpět na základnu.

Tentýž den…
Jelikož se skupiny vrátily v různou dobu, naším hlavním ranním programem byl spánek (doporučuji!). Pak jsme se šli občerstvit snídaní a o něco později jsme vyrazili do muzea, ve kterém jsme se dozvěděli něco o životě Karla Havlíčka Borovského, bylo to velice zajímavé, a tak jsme se šli podívat ještě na další výstavu věnovanou borovskému rodákovi Josefu Stránskému, pilotovi 311. perutě RAF. Dále jsme si udělali malou procházku po okolí Borové a pak šli zpět na faru. Dále jsme měli na programu vymyslet, jak bychom mohli tento náš pobyt zde shrnout do nějakého videa či reportáže z polárního prostředí. A tak jsme začali dávat do hromady vzpomínky, které v nás zanechaly tyto jaráky a následně jsme z nich vybrali to, na čem jsme se všichni shodli a dalo se to zrealizovat. Pak jsme začali samotné natáčení probírat do detailů. Následně jsme začali konečně natáčet a šlo nám to velice dobře. Během natáčení jsme si odskočili na oběd. Po natáčení jsme začali plánovat další radostnou událost, a to svatbu, jak se stalo už téměř tradicí. Pak jsme si odskočili na večeři. K velkolepé svatbě patří velkolepá hostina. Poté jsme se začali bavit, jak jsme uměli, nakonec jsme se dostali i ke hře „vajíčko na hlavě“, jejíž název sám vypovídá o její podstatě. Pak jsme si zahráli ještě schovku po faře a šli jsme spát, protože další den nás čekal úklid!

Poslední den…
Tento den proběhla rozcvička jen ve spacáku. A pak každý individuálně sbalit svoje věci. A pak se vrhnout na celkový úklid a někdy během toho ještě stihnout snídani. Bylo potřeba uklidit všechny místnosti, a tak jsme si je museli rozdělit, všechny holčičky si vzaly na starost kuchyni a zbytek jsme si nějak rozdělili. Pak jsme taky začali likvidovat přebytečné suroviny a to bylo celkem příjemné. Cestu na nádraží jsme mohli zdržovat a tento čas jsme věnovali autogramiádě účastníků a organizátorů. Pak jsme se začali pomalu dopravovat na nádraží pomocí Mikešova auta. Tam jsme pokračovali v zábavě v podobě kytary a konzumace přebytků jídla. Pak přijel Mikeš s poslední skupinou, která s ním později jela do Brna, a tak jsme využili reproduktorů auta a užívali si poslední hodiny této skvělé akce. Pak jsme se odebrali na peron a nastoupili do vlaku. Jelikož jsme všichni kromě Cvrčka měli šalinkartu, tak musel na nádraží v Krpoli vystoupit a cvaknou si lístek. Pak jsme dojeli na Hlavák a rozešli se do svých domovů ke svým rodinám.

Toto byly jen nějaké postřehy z této nezapomenutelné akce, pokud se vám líbila tak přijeďte na další jaráky a zažijte to na vlastní kůži.

Za celou polární expedici

Členové expedice: Martička Pitnerová, Míša Hájková, Andula Troppová, Bára Palečková, Divoš, Jirka Müllner, Pú, Pepa Novotný, Cvrček, Michal Šťasta, Rep, Mikeš, Pašin, Radim Jílek, Vojťák, Honza Nehyba, Bert a Kyklop.

Další články z této akce najdete také na stránkách 26D a na roverských stránkách.
Zde je ukázkové video (WMV, 19,3 MB).

Účastník expedice Radim

01_jaraky_08 02_jaraky_08 03_jaraky_08 04_jaraky_08 05_jaraky_08
06_jaraky_08 07_jaraky_08 08_jaraky_08 09_jaraky_08 10_jaraky_08
11_jaraky_08 12_jaraky_08 13_jaraky_08 14_jaraky_08 15_jaraky_08
16_jaraky_08 17_jaraky_08 18_jaraky_08 19_jaraky_08 20_jaraky_08
21_jaraky_08 22_jaraky_08 23_jaraky_08 24_jaraky_08 25_jaraky_08
26_jaraky_08 27_jaraky_08 28_jaraky_08 29_jaraky_08 30_jaraky_08
31_jaraky_08 32_jaraky_08 33_jaraky_08 34_jaraky_08 35_jaraky_08
36_jaraky_08 37_jaraky_08 38_jaraky_08 39_jaraky_08 40_jaraky_08
41_jaraky_08 42_jaraky_08 43_jaraky_08 44_jaraky_08 45_jaraky_08
46_jaraky_08 47_jaraky_08 48_jaraky_08 49_jaraky_08 50_jaraky_08
51_jaraky_08 52_jaraky_08 53_jaraky_08 54_jaraky_08 55_jaraky_08
56_jaraky_08 57_jaraky_08 58_jaraky_08 59_jaraky_08 60_jaraky_08
61_jaraky_08 62_jaraky_08 63_jaraky_08 64_jaraky_08 65_jaraky_08
66_jaraky_08 67_jaraky_08 68_jaraky_08 69_jaraky_08 70_jaraky_08

Novější zápis: Luňácká křížová cesta (6. 3. 2008)
Starší zápis: Oslava Fakirových narozenin (10. 2. 2008)

Čtvrtek 15. 11. ’18
svátek slaví Leopold





Oddílová rada bývá druhé pondělí v měsíci
v 18.30 hod. v klubovně na Mendláku, příští je 10. 12. 2018.

Podporují nás

Jak psát na web

Vytvořil VojťákO webuAdmin • Aktualizace: 15. listopadu 2018 ve 13.59