Znak Junáka

91. oddíl Junáka Brno

Jednadevadesátka – katolický chlapecký skautský oddíl

Liliový kříž

Krajské kolo Závodu vlčat a světlušek, Veselí nad Moravou

7. 6. 2008

V sobotu ráno v 5.55 hod. se v pustém vestibulu Hlavního nádraží sešlo 6 vlčátek a jejich vedoucí, aby kdesi na východě Moravy hájili barvy 91. oddílu, 1. střediska i Brna vůbec. V poloprázdném vláčku jsme ještě chtěli využít dvou hodin k doučení toho, co se do dnešního dne nestihlo. Pravda, moc daleko jsme s výukou nedospěli, vše zůstalo u matematického rébusu poměru délek stran státní vlajky. Do tohoto dne jsem netušil, jak složitý úkol bude pro třeťáky a čtvrťáky malá násobilka. A tak k údivu spolucestujících se ozývalo z naší části vagónu: „a kolik je 3×5, 2×5…“. Nicméně s pomocí prstů a jiných pomůcek se nakonec kluci společně k výsledku dopracovali a my jsme s pocitem, že jsme pro naší reprezentaci udělali maximum, vystoupili ve Veselí. Je zajímavé, že hoši, apatičtí vůči všem kulturním památkám, které jsme cestou napříč městem potkali, ihned postřehli všechny cukrárny, které zde jsou, a to dokonce i ty, které byly ukryty za rohem. To prý pro případ, kdybych jim chtěl něco koupit. Na stadiónu za městem jsme se zaregistrovali, následovalo slavnostní zahájení a vylosování startovního čísla. Číslo 24 nám umožnilo ještě téměř dvě hodiny opakovat svoje znalosti, ale stejně nakonec po hodině vše skončilo honičkou kolem hřiště. Moje strašení tím, že budou po závodě hořce litovat, že nevyužili všechen čas k učení, na kluky vůbec nepůsobilo. A tak jsme šli tedy obhlédnout nedaleké okolí, kde se chystalo kaskadérské vystoupení jakýchsi automobilových monster.
V 12.05 kluci odstartovali a já měl od nich na dvě a půl hodiny pokoj. To byla úleva! Poklábosil jsem s ostatními vedoucími hlídek, se kterými se pravidelně ob dva roky setkávám na závodech, prohlédl jsem si nedaleký Baťův kanál, zámek a park. Potom zahřmělo a já se podíval na oblohu. Černá mračna nevěstila nic dobrého, rychle jsem klukům poskládal batohy, aby je neodplavila průtrž a pohlížel jsem směrem k cíli, zdalipak se ti hodní chlapci již nevracejí. Na plechovou střechu našeho přístřešku začaly padat první kapky – a hle, moje vlčátka již běží ke svému Akélovi. Moc jsem se od nich o průběhu závodu nedozvěděl, jen, že opět ztratili dva body za chování, protože kdesi na sebe pokřikovali, a potom ještě, že nepoznali vrabce od kukačky. Jinak prý vše celkem zvládli. A protože do konce závodu a vyhlášení výsledků zbývaly další dvě hodiny a z deště nakonec sešlo, šli jsme okouknout kaskadéry a lodičky.
Dle vzoru Poláčkovy pětice kluků se moje smečka snažila nakukovat dírami v plachtě do šapitó, nakonec vynalezli ještě účinnější metodu – lehli si na zem pod maringotku s pokladnou a vše sledovali odtud. Moje výzvy k odchodu byly naprosto ignorovány. Nebýt toho, že paní pokladní nemohla neslyšet obdivné výkřiky chlapců, ozývající se pod podlahou její maringotky a vyhnala je, tak by tam snad leželi dodnes.
Na další cestě jsem odvrátil po těžkém boji velkorysou Dýdžejovu nabídku, že nám zasponzoruje projížďku na vypůjčeném motorovém člunu po Moravě. Nabídka to byla lákavá, ještě jsem motorový člun nikdy neřídil a kdy se podobná příležitost zase objeví, že? Ale naštěstí tu byl celkem pádný argument, že je potřeba také dojít včas na vyhlášení výsledků. Jak jsem však pochopil, zas až tak pádný argument to pro kluky asi nebyl, co je jim do nějakého vyhlašování výsledků, když už se skoro viděli na palubě motorového člunu brázdící vlny až k dalekým obzorům. Nezbylo než zavelet a tak se tým znechuceně odebral zase na závodiště. Obléknout do krojů a honem už na nástup. Začínalo se světluškami, a tak nás zajímal nejdříve osud našich hlídek z Šestadvacítky. Žabičky skončily jedenácté a Surikatky na pěkném pátém místě. Tak, co když holky nakonec budou lepší než my? No, nebyly. K velkému údivu kluků (já jsem již začal cosi tušil, když kolem nás prošel Rep, který výsledky již znal a tvářil se nadmíru spokojeně) jsme získali první místo. A protože jsme tedy museli čekat až na konec vyhlášení výsledků, tak nám ujel vlak, čehož jsme využili k návštěvě cukrárny, kde jsem klukům zakoupil slíbené tři kopečky zmrzliny. Bylo mi také přísně zakázáno informovat zvědavé rodiče na výsledek závodu. No a potom se šlo na vlak a jelo domů. Co vše se cestou dělo, není možno vylíčit, kluci byli jak utržený vagón, na nějaké moje trapné úvahy o tom, že nejsme ve vagónu sami, nebyl brán zřetel. Já sklízel jen útrpné pohledy spolucestujících, velice kulantně to vyjádřil při vystupování jeden starší pán: „Chlapci jsou nějací veselí, že?“
Nicméně patří klukům dík za jejich výkon, ono vydržet celý den s věčně napomínajícím Vaškem zřejmě nebylo lehké a ten čas, který byli přinuceni strávit při nácviku, přece jen nakonec pro jejich vítězství byl rozhodující. Takže ještě jednou Lukáši, Dýdžeji, Jirko, Ondro, Denisi a Petře díky, a hodně úspěchů v celostátním kole koncem září!

Vašek

01_zvas_kk_08 02_zvas_kk_08 03_zvas_kk_08 04_zvas_kk_08
05_zvas_kk_08 06_zvas_kk_08 07_zvas_kk_08 08_zvas_kk_08

Novější zápis: Vlčácký víkend (13.–15. 6. 2008)
Starší zápis: Misijní koláč v Kohoutovicích (1. 6. 2008)

Středa 19. 9. ’18
svátek slaví Zita





Oddílová rada bývá druhé pondělí v měsíci
v 18.30 hod. v klubovně na Mendláku, příští je 8. 10. 2018.

Podporují nás

Jak psát na web

Vytvořil VojťákO webuAdmin • Aktualizace: 18. září 2018 v 6.29