91. oddíl Junáka Brno

Závod vlčat a světlušek

27.–29. 9. 2002

V pátek 27. 9. odjela osmice vlčat do Benátek nad Jizerou, kde se konalo o víkendu celostátní finále Závodu vlčat a světlušek. Po střech mimořádných čtvrtečních schůzkách, kdy jsme se připravovali na závody, jsme odjížděli s pocitem, že jsme pro čest naší smečky udělali maximum. Zbýval nejtěžší úkol – z této osmice kluků, kteří jak ve znalostech tak i v manuální zručnosti prokazovali vyrovnané výsledky, vybrat šest závodníků a dva náhradníky. Nakonec dostala přednost rychlost a posmutnělý zůstal Tadeáš a Martin Kolář. V pátek večer jsme se ubytovali v prostorách školy a v sobotu ráno to propuklo. Po slavnostním pochodu městem a zahájení závodu přišla na řadu první disciplína – kontrola kroje. Závada zde sice nebyla shledána žádná, ale ta pořadová ! Při povelech rozhodčího „vpravo v bok“ či „čelem vzad“, aby lépe viděl na součástky kroje, předváděli „ti nejlepší z jihomoravského kraje“ kreace, nad nimiž nezůstalo oko suché. Naštěstí se tento výkon nijak nehodnotil a získali jsme plný počet bodů. Protože jsme si vylosovali startovní číslo 19, využili jsme zbývajícího času do startu k plnění úkolů doprovodného programu. Jeden z úkolů zněl: Ve zdejším městě žil a učil známý hudební skladatel. V zámeckém parku najděte jeho bustu (socha hlavy a části těla) a napište jeho jméno. I vydali jsme se na zámek, kluci se rozběhli po parku hledat bustu. Čekám. Dlouho nic. Jdu se po nich podívat. Kdepak nějaká busta, kaštany je zaujaly! S plnými kapsami se loudají neradi ke mně. Kluci, přece se na ten úkol nechcete vykašlat, povzbuzuji je. Opět se rozešli, opět dlouhé čekání. Když už to bylo dlouhé moc, pískám signál smečky a kluci přibíhají. Našli jste? „Ne, my jsme našli jen nějakou hlavu“. „No a není to snad ono?“, ptám se. A tu zazněl výrok hodný vytesání do kamene. „Ne, tam bylo napsáno Bedřich Smetana, a my přece hledáme nějakýho Bustu“. Pokoušejí se o mě mdloby. Plníme další úkoly, myšlenkama jsme však už na trati. A pak to začalo. Byli jsme převezeni do místa konání vlastních závodů, kde jsem klukům stačil jen připomenout, aby nezapomněli na slušné chování a neztráceli zbytečně body za nekázeň. Odstartováno. Sprintem do mírného kopce a už byli z dohledu. Martin s Tadeášem mezitím vyplňovali tajenky další soutěže v rámci doprovodného programu. A jaký se vyklubal z Tadeáše básník! Jeho štěpné verše, ve kterých mělo být použito slovo slunce, želva a závody se stanou časem jistě ozdobou dětských čítanek. Čas rychle utíkal a už už měli doběhnout naši borci. A opravdu se za chvíli přiřítili do cíle. Ale co to? Místo radostného líčení zážitků jen podezřelé mlčení a schlíplé uši. Za chvíli jsem to z nich dostal. Prostě se na jedné z kontrol pohádali jak psi a také byli za to patřičně bodově ohodnoceni. Rovněž líčení ostatních kontrol příliš optimismu nevzbuzovalo. Šifru, kterou běžně zmákli do tří minut luštili tentokrát šest. Nechápu. Až ve vlaku se dovídám, že ji vyluštili tak rychle, že jí kus chyběl a tak je rozhodčí poslala luštit znovu. No co, alespoň čas na trati nebyl špatný a tak poslední nebudou. Škoda, v duchu jsem doufal v umístění do pátého, šestého místa. Vracíme se do města, obědváme a věnujeme se nachystaným atrakcím. Jízda na lanovce přes slepé rameno řeky nejdříve vzbuzovala hrůzu, ale po chvíli si dodali odvahu a už jezdili. Rovněž zapádlovat si v raftu na rozbouřené řece se klukům tuze líbilo. Po večeři slavnostní táborák a jdeme spát. Protože ve společné hale bylo dosti rušno, zalézáme do učebny zeměpisu, kde pod glóbusy brzy usínáme. V neděli ráno jsme vstáváme ještě za tmy, neb před ranní mší svatou jsme si již museli sbalit věci. No, balení věcí, to je horor. Obzvlášť pro ty, kteří s námi nejezdí ani na Máje, ani na Vlčácké víkendy. Ale podařilo se a posléze tu byl už zase slavnostní pochod a nástup. A vyhlášení výsledků. Že jsme neskončili poslední, to mě tolik nepřekvapilo, ale když nakonec zbývalo jen šest hlídek, a my mezi nimi, to jsem se začal už i divit. No, nebudu Vás napínat. Nebylo to ani páté, čtvrté, třetí či druhé místo. Ano, stále tomu nemohu uvěřit, ale naše hlídka byla nejlepší v této zemi. Bylo velké focení, podávalo se interview a radovalo se. Potom už jen cesta domů a oslava na Zelném trhu, kde u kašny Parnas jsme snědli sladkosti, zakoupené v nedaleké cukrárně na Orlí za všechny mé zbylé peníze (tak jsem to totiž slíbil). Závěrem mi nezbývá nic jiného, než všem účastníkům poděkovat. Takže Mantáku, Pepo, Kvítko, Tadeáši, Jirko, Bidlo, Šimone a Martine – díky.

Vašek

Novější zápis: Silvestrovské setkání v Ostrově u Macochy (28. 12. 2002 – 4. 1. 2003)