91. oddíl Junáka Brno

Akce Bílá holčička

25. 2. 2005

Jelikož nikdo nic o této akci nenapsal, uvolnil ze své hlavy několik myšlenek, které se tam poschovávaly z týto pařby. (Autor varuje: asi nejsou všechny pravdivé, ale životu bezpečné jsou určitě.)
Jako správný překupník zubních kartáčků jsem nestíhal sraz na Bílou holčičku. Protože jsem řešil jinou důležitou zakázku s názvem: „Přísně tajné: Obrok“. Tato zakázka mě stála 2750 Kč, a proto jsem neváhal a hned po vyřízení jsem si vyrazil vydělat peníze na Bílou holčičku. Jak? No přece: prodejem zubních kartáčků. Můžete se divit, že je taková sháňka po zubních kartáčcích, a že se dobře prodávají. Ale ve skutečnosti kartáčky ukrývaly daleko důležitější zboží… K předání kontrabandu (kartáčky za prachy) mělo dojít v brněnském parku v Lužánkách. Jakožto výrobci a zároveň překupníci jsme měli co dělat, nejdřív jsme totiž inkriminovaný materiál předali nějaké skupině, která vypadala, že na těch kartáčcích je závislá a zinkasovali prachy. (Nechápu jak může být někdo závislý na kartáčcích?) Ale prachů z toho bylo hodně. Všechny jsme měli ale podle instrukcí odevzdat nějakému šéfovi, jehož identitu jsme neznali, jen jsme měli časový údaj, kde se s ním máme sejít.
Jak už to tak bývá, kde se prodávají kartáčky, tam se musí objevit i poldové. Takže nás začali honit. My jsme už žádný kartáček neměli, takže jsme „švestkám“ jenom mávali prachama před vočima a oni na nás nemohli. Zato ostatní skupiny, které si měnili další věci mezi sebou, tak ty nevěděly, kde jim hlava a členové stojí. Jedni měli dokonce takový strach, že to vzali přes park až k vážené instituci, zajištující nejstarší gymnaziální vzdělání v ČR. Nepochopil jsem, proč si vybrali zrovna tuto instituci, snad ji chtěli zkompromitovat ve světle toho, že měli u sebe inkriminované kartáčky, po kterých šla policie. Mezitím jsme my objevili podezřelého pána v dlouhém kabátě, který vypadal, jako náš šéf!! Tož, dostatečnou kvalifikaci na to měl, prej je nějakým krajským hospodářem nějaké podivné organizace. Beztak určitě spojené s těžkými machinacemi peněz a různých zajímavými peněžními operacemi. Proto jsme se rozhodli milého šéfa ošulit a nedali jsme mu celou částku, co jsme dostali za kartáčky. Uf, nepoznal to. K překvapení nás všech si dal zavolat všechny skupiny (celkem jich tam bylo asi pět: překupníci, výrobci drog …ehm, teda kartáčků, policie, bezdomovci a další havět). Ostatní skupiny mu odevzdaly prachy všechny. Takže jsme byli jediní, co si nechali nějaké peníze. Ale to v tu chvíli to nebylo podstatné, protože jsme se dozvěděli, že ŠÉF našeho šéfa potřebuje pomoc. A to od nás všech. Takže jsme mezi sebou válčili zbytečně.
Po dlouhé a strastiplné cestě jsme se ocitli před jedním nejmenovaným internátem na Veveří s názvem PETRÍN (teď už jmenovaném). Tam nás přivítal nějaký výstřední milionář, který tvrdil, že je chudý jak kostelní myš. (To sako, co měl na sobě, asi zapomněl prodat.) Proč chudý? No protože, jak jsme se dozvěděli, jeho milá, krásná, malá, copatá dcerka byla unesena nějakými kuvajtskými fanatiky s názvem půlnoční záře, měsíc či srp nebo jak se ti šašci jmenovali. Nebylo důležité jméno, ale byla důležitá událost, která se stala. A tou byl: ÚNOS. Únosci byli zřejmě velice chytří, protože poslali přes mail natočené video, které jsme měli možnost shlédnout. Požadavky byly jasné: hodně prachů a dvě kofoly k tomu.
Dali jsme se hned do práce. Do jaké práce? No přece: shánět prachy na výkupné. Každá skupina dostala indicii, která odkazovala na místo, kde by nějaké penízky mohly být. A tak začal velký hon na peníze, ano, na to, kolem čeho se dnešní svět točí. A jak jsme nakonec poznali, není to to nejdůležitější. První indicii jsme rozluštili tak, že jsme svíčkou odhalili na papíře napsaný text neviditelnou citrónovou šťávou. Tím jsme dostali krátkou zprávu, kde byla popsaná cesta, kam se máme dostavit, a to stylem:
Pepíčku kdy vznikla Československá republika? To prosím nevím, paní učitelko. A jak to, že to nevíš? Protože jsem si včera hrál na pískovišti se „sousedovic Janičkou“.
To bylo vše. Ale nám to stačilo, z toho nám totiž došlo, že se máme odebrat na náměstí 28. října k pískovišti. Tam jsme si zaskákali se švihadlem se „sousedovic Janičkou“. A ona nám za odměnu dala bonbón a další zprávu. V této zprávě byly dva obrázky, u kterých jsme měli najít 10 rozdílů. Těch deset rozdílů bylo 10 písmen, které po různých permutacích daly název ulice, a to Smetanova. Na papírku byla nakreslená ještě telefonní budka. A byli jsme doma!! Tedy spíš u budky. Tam jsme našli jména lidí, kteří bydleli v domě, který měl podnik s otevírací dobou, kterou jsme měli napsanou. Tento podnik jsme měli najít a následně v něm schrastit podivnýho borca, který prodává výherní losy (hurá, peníze!). Nejdřív jsme pobíhali chaoticky po okolí, až pak někoho napadlo v tomto chaosu najít systém. Protože skoro každý chaotický systém se dá popsat nějakou nelineární funkcí, tak jsme se dali do počítání… Tedy lidsky řečeno: do přemýšlení, a z toho vznikl nápad: když už jsme byli u té budky a byl tam telefonní seznam, což takhle se podívat do toho seznamu, kde ti lidé (co jsme měli jejich jména) bydlí. Hups, a ono to vyšlo. A tak jsme se vydali na „tah“ (pařbu) do Modré čajovny (moc modrá není, jen sklepní). Zde opravdu byl náš prodavač losů. Jenže on chtěl za losy peníze, ale ne ty, o které se hrálo, ale ty doopravdické! Tož tak jsme se poradili a po prostudování teorie her a teorie optimálního rozhodování a pobavení se o filmu: ČISTÁ DUŠE a o Nashově rovnováze, jsme se rozhodli, že náš největší boháč (bratr Divoš) zaplatí za losy 100 korun českých. Schrastili jsme za to docela dost losů a nakonec nám byla vrácena i ta stovka. Z toho poučení mějme: Kdo nešetří, tomu se vrátí vše, co prošustroval, a ještě dostane navíc. (Upozorňujeme, že tento teorém platí jen mezi skauty a slušnými lidmi). Po dalších takovýchto úkolech jsme byli odvoláni k Bílému domu (nebyl to ten ve Washingtonu, ale nám stačil). Tam jsme se dozvěděli, že zde hra končí pro některé z nás. A ty některé z nás jsme museli vybrat. Vybírali jsme je podle toho, kolik kdo použil po cestě nápověd (každá skupina měla ke každému úkolu nápovědu). Toto počínání nám bylo osvětleno tím, že ŠÉF potřebuje opravdu ty nejlepší. Já jsem byl ve vyvolené skupině profesionálů. A tak jsme se my, profíci, odebrali s patřičnou pýchou k ŠÉFOVI. Pěkně jsme se usadili a čekali, co se bude dít. A že se toho nedělo málo, to dokládá naše překvapení, když nám ŠÉF řekl:
JSTE ZAJATI. A vytáhl bouchačku a namířil na nás. Nejdříve jsme si mysleli, že se z toho chudák zhroutil, ale jak na nás vytáhli bouchačky i jeho „gorily“, tak jsme pochopili, že je někde chyba. Někteří z nás začali aplikovat matematické modely na danou situaci, ale po konstatování, že na šílence řídící se kvantovou teorií indeterminismu jsme prostě krátcí, se nám dostalo vysvětlení:
ŠÉF = šéf teroristické skupiny půlnoční měsíc nebo jak se jmenují.
To pro nás byl velký šok. My! Profíci! Se necháme takhle napálit! Nezbylo nám nic jiného než poslouchat jejich fanatické kecy, že za nás teď dostanou o tři kofoly navíc. Kam jsme se to dostali, nestojíme ani za čtyři kofoly. Hned poté nám zavázali oči, ruce a začali nás odvádět někam ven. Nepomohlo, ani když jsme se k nim chtěli přidat a stát se členy jejich teroristické skupiny. Když už jsme byli asi skoro všichni venku. Najednou se ozval křik a začal strašný zmatek. Někdo nám začal přeřezávat pouta a strhávat šátky z očí. Kdo to byl? No přece: naši kolegové, kteří museli skončit před Bílým domem, kterým se jaksi něco nezdálo. Z toho poučení mějme.: Nejlepší profesionál je ten, který se za Vás obětuje (platí ve stejných podmínkách jako první rada). Po tomto úžasném obratu jsme teroristům dali co proto a v poklidu se rozešli domů.

Honza Nehyba

Novější zápis: Okrskové kolo Svojsíkova závodu (9. 4. 2005)
Starší zápis: Výlet do Lulče (Luňáci + kohoutovická vlčata) (19. 2. 2005)