|
Akce Bílá holčička
25. 2. 2005
Jelikož nikdo nic o této akci nenapsal, uvolnil ze své hlavy několik
myšlenek, které se tam poschovávaly z týto pařby. (Autor varuje: asi
nejsou všechny pravdivé, ale životu bezpečné jsou určitě.)
Jako správný překupník zubních kartáčků jsem nestíhal sraz na Bílou
holčičku. Protože jsem řešil jinou důležitou zakázku s názvem:
„Přísně tajné: Obrok“. Tato zakázka mě stála 2750 Kč, a proto jsem
neváhal a hned po vyřízení jsem si vyrazil vydělat peníze na Bílou
holčičku. Jak? No přece: prodejem zubních kartáčků. Můžete se divit,
že je taková sháňka po zubních kartáčcích, a že se dobře prodávají.
Ale ve skutečnosti kartáčky ukrývaly daleko důležitější zboží…
K předání kontrabandu (kartáčky za prachy) mělo dojít v brněnském
parku v Lužánkách. Jakožto výrobci a zároveň překupníci jsme měli co
dělat, nejdřív jsme totiž inkriminovaný materiál předali nějaké
skupině, která vypadala, že na těch kartáčcích je závislá a zinkasovali
prachy. (Nechápu jak může být někdo závislý na kartáčcích?) Ale
prachů z toho bylo hodně. Všechny jsme měli ale podle instrukcí odevzdat
nějakému šéfovi, jehož identitu jsme neznali, jen jsme měli časový
údaj, kde se s ním máme sejít.
Jak už to tak bývá, kde se prodávají kartáčky, tam se musí objevit
i poldové. Takže nás začali honit. My jsme už žádný kartáček neměli,
takže jsme „švestkám“ jenom mávali prachama před vočima a oni na nás
nemohli. Zato ostatní skupiny, které si měnili další věci mezi sebou, tak
ty nevěděly, kde jim hlava a členové stojí. Jedni měli dokonce takový
strach, že to vzali přes park až k vážené instituci, zajištující
nejstarší gymnaziální vzdělání v ČR. Nepochopil jsem, proč si vybrali
zrovna tuto instituci, snad ji chtěli zkompromitovat ve světle toho, že měli
u sebe inkriminované kartáčky, po kterých šla policie. Mezitím jsme my
objevili podezřelého pána v dlouhém kabátě, který vypadal, jako náš
šéf!! Tož, dostatečnou kvalifikaci na to měl, prej je nějakým krajským
hospodářem nějaké podivné organizace. Beztak určitě spojené
s těžkými machinacemi peněz a různých zajímavými peněžními
operacemi. Proto jsme se rozhodli milého šéfa ošulit a nedali jsme mu celou
částku, co jsme dostali za kartáčky. Uf, nepoznal to. K překvapení nás
všech si dal zavolat všechny skupiny (celkem jich tam bylo asi pět:
překupníci, výrobci drog …ehm, teda kartáčků, policie, bezdomovci a
další havět). Ostatní skupiny mu odevzdaly prachy všechny. Takže jsme byli
jediní, co si nechali nějaké peníze. Ale to v tu chvíli to nebylo
podstatné, protože jsme se dozvěděli, že ŠÉF našeho šéfa potřebuje
pomoc. A to od nás všech. Takže jsme mezi sebou válčili zbytečně.
Po dlouhé a strastiplné cestě jsme se ocitli před jedním nejmenovaným
internátem na Veveří s názvem PETRÍN (teď už jmenovaném). Tam nás
přivítal nějaký výstřední milionář, který tvrdil, že je chudý jak
kostelní myš. (To sako, co měl na sobě, asi zapomněl prodat.) Proč chudý?
No protože, jak jsme se dozvěděli, jeho milá, krásná, malá, copatá
dcerka byla unesena nějakými kuvajtskými fanatiky s názvem půlnoční
záře, měsíc či srp nebo jak se ti šašci jmenovali. Nebylo důležité
jméno, ale byla důležitá událost, která se stala. A tou byl: ÚNOS.
Únosci byli zřejmě velice chytří, protože poslali přes mail natočené
video, které jsme měli možnost shlédnout. Požadavky byly jasné: hodně
prachů a dvě kofoly k tomu.
Dali jsme se hned do práce. Do jaké práce? No přece: shánět prachy na
výkupné. Každá skupina dostala indicii, která odkazovala na místo, kde by
nějaké penízky mohly být. A tak začal velký hon na peníze, ano, na to,
kolem čeho se dnešní svět točí. A jak jsme nakonec poznali, není to to
nejdůležitější. První indicii jsme rozluštili tak, že jsme svíčkou
odhalili na papíře napsaný text neviditelnou citrónovou šťávou. Tím jsme
dostali krátkou zprávu, kde byla popsaná cesta, kam se máme dostavit, a to
stylem:
Pepíčku kdy vznikla Československá republika? To prosím nevím, paní
učitelko. A jak to, že to nevíš? Protože jsem si včera hrál na
pískovišti se „sousedovic Janičkou“.
To bylo vše. Ale nám to stačilo, z toho nám totiž došlo, že se máme
odebrat na náměstí 28. října k pískovišti. Tam jsme si zaskákali se
švihadlem se „sousedovic Janičkou“. A ona nám za odměnu dala bonbón a
další zprávu. V této zprávě byly dva obrázky, u kterých jsme měli
najít 10 rozdílů. Těch deset rozdílů bylo 10 písmen, které po
různých permutacích daly název ulice, a to Smetanova. Na papírku byla
nakreslená ještě telefonní budka. A byli jsme doma!! Tedy spíš u budky.
Tam jsme našli jména lidí, kteří bydleli v domě, který měl podnik
s otevírací dobou, kterou jsme měli napsanou. Tento podnik jsme měli najít
a následně v něm schrastit podivnýho borca, který prodává výherní losy
(hurá, peníze!). Nejdřív jsme pobíhali chaoticky po okolí, až pak někoho
napadlo v tomto chaosu najít systém. Protože skoro každý chaotický
systém se dá popsat nějakou nelineární funkcí, tak jsme se dali do
počítání… Tedy lidsky řečeno: do přemýšlení, a z toho vznikl
nápad: když už jsme byli u té budky a byl tam telefonní seznam, což
takhle se podívat do toho seznamu, kde ti lidé (co jsme měli jejich jména)
bydlí. Hups, a ono to vyšlo. A tak jsme se vydali na „tah“ (pařbu) do
Modré čajovny (moc modrá není, jen sklepní). Zde opravdu byl náš
prodavač losů. Jenže on chtěl za losy peníze, ale ne ty, o které se
hrálo, ale ty doopravdické! Tož tak jsme se poradili a po prostudování
teorie her a teorie optimálního rozhodování a pobavení se o filmu: ČISTÁ
DUŠE a o Nashově rovnováze, jsme se rozhodli, že náš největší boháč
(bratr Divoš) zaplatí za losy 100 korun českých. Schrastili jsme za to
docela dost losů a nakonec nám byla vrácena i ta stovka. Z toho poučení
mějme: Kdo nešetří, tomu se vrátí vše, co prošustroval, a ještě
dostane navíc. (Upozorňujeme, že tento teorém platí jen mezi skauty a
slušnými lidmi). Po dalších takovýchto úkolech jsme byli odvoláni
k Bílému domu (nebyl to ten ve Washingtonu, ale nám stačil). Tam jsme se
dozvěděli, že zde hra končí pro některé z nás. A ty některé z nás
jsme museli vybrat. Vybírali jsme je podle toho, kolik kdo použil po cestě
nápověd (každá skupina měla ke každému úkolu nápovědu). Toto
počínání nám bylo osvětleno tím, že ŠÉF potřebuje opravdu ty
nejlepší. Já jsem byl ve vyvolené skupině profesionálů. A tak jsme se
my, profíci, odebrali s patřičnou pýchou k ŠÉFOVI. Pěkně jsme se
usadili a čekali, co se bude dít. A že se toho nedělo málo, to dokládá
naše překvapení, když nám ŠÉF řekl:
JSTE ZAJATI. A vytáhl bouchačku a namířil na nás. Nejdříve jsme si
mysleli, že se z toho chudák zhroutil, ale jak na nás vytáhli bouchačky
i jeho „gorily“, tak jsme pochopili, že je někde chyba. Někteří
z nás začali aplikovat matematické modely na danou situaci, ale po
konstatování, že na šílence řídící se kvantovou teorií indeterminismu
jsme prostě krátcí, se nám dostalo vysvětlení:
ŠÉF = šéf teroristické skupiny půlnoční měsíc nebo jak se
jmenují.
To pro nás byl velký šok. My! Profíci! Se necháme takhle napálit! Nezbylo
nám nic jiného než poslouchat jejich fanatické kecy, že za nás teď
dostanou o tři kofoly navíc. Kam jsme se to dostali, nestojíme ani za
čtyři kofoly. Hned poté nám zavázali oči, ruce a začali nás odvádět
někam ven. Nepomohlo, ani když jsme se k nim chtěli přidat a stát se
členy jejich teroristické skupiny. Když už jsme byli asi skoro všichni
venku. Najednou se ozval křik a začal strašný zmatek. Někdo nám začal
přeřezávat pouta a strhávat šátky z očí. Kdo to byl? No přece: naši
kolegové, kteří museli skončit před Bílým domem, kterým se jaksi něco
nezdálo. Z toho poučení mějme.: Nejlepší profesionál je ten, který se
za Vás obětuje (platí ve stejných podmínkách jako první rada). Po tomto
úžasném obratu jsme teroristům dali co proto a v poklidu se
rozešli domů.
Honza Nehyba
Novější zápis: Okrskové kolo Svojsíkova závodu (9. 4. 2005) Starší zápis: Výlet do Lulče (Luňáci + kohoutovická vlčata) (19. 2. 2005)
|
Neděle 17. 1. ’21 svátek má Drahoslav
Podporují nás
Jak psát na web
|