91. oddíl Junáka Brno

Letní tábor Valdíkov

1.–23. 7. 2010

Píše se rok 1914 a na lukách mezi obcemi Kojatín a Valdíkov se začíná budovat vojenské ležení rakousko-uherské armády. Dne 3. 7. do ležení přichází odvedenci, kteří byli někdy i silou odtrženi matkám z náručí a vydáni na pospas válečným útrapám.
Výcvik nově odvedených Čechoslováků byl zahájen bez vážnějších problémů. Některé vzpurné jedince bylo třeba zpočátku zkrotit, ale během prvních pár dní bylo vše v pořádku. Na neštěstí se po prvních větších akcích na bitevním poli zaplnil polní lazaret raněnými a simulujícími vojíny především z řad starších odvedenců. Doktorovi se však podařilo všechny v krátkém čase opět zařadit do koloběhu válečné mašinérie. Výcvik zdárně dokončili všichni odvedenci a stali se z nich opravdoví vojáci. Povolávací rozkaz na frontu došel nedlouho po dokončení výcviku, a tak každý vyfasoval výstroj a společně se svojí rotou se přesunul na bojiště do předních linií fronty. Zde naše jednotky Čechoslováků utrpěly první vážnější ztráty. Náš polní lékař se snažil, seč mu síly stačily, zraněné vojáky dát do bojeschopného stavu, ovšem ne vždy se mu to podařilo, a tak z fronty během prvních týdnů bojů odjel první transport raněných do vlasti, kde na raněné čekaly náruče starostlivých maminek. Líté boje ovšem pokračovaly a naši vojáci byli používání k nejrůznějším akcím. Počínaje zásobováním, konče hloubkovými průzkumy do zákopů nepřátel. Boje se na čas zklidnily. T. G. Masaryk spolu s dalšími začali v zahraničí organizovat československé zahraniční legie, které měly bojovat proti rakousko-uherským tyranům. Naše roty volání uposlechly a v nestřežené chvíli překonaly frontu a daly se do služeb carských vojsk. Ve vlasti byli naši stateční legionáři označováni za vlastizrádce, ovšem ani tato potupa je nezlomila v přesvědčení, že bojují za správnou věc. Válečné útrapy se postupně blížily ke konci, z Rakouska-Uherska zbylo několik nově vzniklých států a naši legionáři konečně dosáhli vysněného svobodného Československa. Cestu k rodinám a milenkám však zkomplikoval převrat v ruských zemích. Českoslovenští legionáři, jako jedna z mála jednotek, byli na území Ruska dobře vyzbrojení a organizovaní. Zazněl rozkaz: „hlídat transsibiřskou magistrálu“. V Rusku naše jednotky zůstaly ještě několik desítek měsíců a posléze se dne 23. 7. vrátily zpět ke svým rodinám do vlasti Československé.

Československým legiím velel Vojtěch Müllner – Divoš se svým zástupcem Václavem Nerušilem – Pašinem. Jejich pomocný velitelský sbor tvořili: Jiří Müllner, Jan Müllner – Šerlok, Tadeáš Pala – Pú, Stanislav Drápal, Josef Novák, Václav Procházka, Michal Šťastna – Olan, Ondřej Lenocha, Jan Nehyba, Martin Klaška. Zdravotní stav mužstva kontroloval Vojtěch Procházka a polním kuchařem a ekonomickým poradcem byl Petr Klaška – Pextr.
Členy legií byli tito vojíni: Tůma Martin, Zeman Jan, Fojtík Aleš, Švarný Emil, Rychtecký Roman, Čižmář Filip, Vodička Martin, Foltýn Michael (raněn), Stránský Jan, Brzobohatý Jiří, Brzobohatý Jan, Strýček Adam, Strýček Matěj, Kuřátko Petr (raněn, odvezen), Štych Petr, Zezůlka Matyáš (z rodinných důvodů odvelen z fronty), Potáček Václav (skolen úplavicí, odvelen), Potáček Jiří (raněn), Pitner Tomáš, Novotný Denis, Klaška Dominik, Knotek Tomáš, Pospíšil Ondřej (raněn, odvezen), Procházka Jan, Janoška David, Vaverka Tomáš, Janků Vojtěch, Hájek Tomáš, Wojtek Lukáš (raněn, odvezen), Wojtek Tomáš, Mikulášek Vojtěch, Mikulášek Jiří (raněn), Oujezdský Jan, Šťastna Michal, Novotný Josef, Kolář David.

Všem zúčastněným patří vděk našeho národa, neboť svým hrdinstvím prokázali službu vlasti.

Divoš

Letošní skautský tábor byl poněkud jiný, než dvacet táborů předcházejících. Poprvé jsme totiž tábořili bez našich kohoutovických bratří, kteří se svým nově utvořeném 72. oddíle tábořili na našem společném tábořišti až po nás. Také dalšími novinkami se tento tábor může pochlubit – konečně jsme vybudováním pumpy soběstační na zdroj pitné vody a na jídelně máme novou střechu, takže na nás nekape ani v největším dešti. Celotáborová hra nás zavedla do doby bojů našich legionářů v 1. světové válce. Jak vlčata, tak skauti prožili to, co naši pradědečkové – odvody na vojnu, kde měli bojovat za císaře pána, výcvik, první křest ohněm v boji, touha pomoci své vlasti utvořením legií v zahraničí i hrdinné boje za svobodu. To vše se prolínalo s běžným táborovým životem či skautským programem – rozcvičkou, službou v kuchyni, táborovými prácemi, hlídkami, ale také hrami, koupáním či výlety. A tak byl tábor, jaký má být – bavil nás a také jsme se něčemu novému naučili. Díky všem, kdo se na jeho přípravě podíleli!

Vašek

Novější zápis: Máme nová oddílová trička (13. 7. 2010)
Starší zápis: Poslední schůzka Hnědé šestky (28. 6. 2010)