|
Norsko 2011
22. 8. – 15. 9. 2011
Plány jsme měli velkolepé již od minulého léta. Původní počet
členů expedice se z osmi přihlášených na začátku stáhl na čtyři
nejvytrvalejší, nejšikovnější a nejkrásnější. A tak jsme s Jirkou,
Pepou a Pašinem již v půlce dubna začali plánovat náš měsíční pobyt
na dalekém severu. Datum odjezdu bylo stanoveno na pondělí 22. 8. 2011.
A jak jsme naplánovali, stalo se. Již po sedmé hodině ranní si to
červený Fiátek mazal směrem na Prahu. Souběžně s námi jel v druhém
vozidle Šerlok s Danielou a pro větší komfort jsme jim přibalili ještě
Jirku. Po první přestávce na D1 se znovu souběžně rozjíždíme směrem na
severozápad, ale v kopci u Humpolce se rafika teploty motoru začala
povážlivě blížit k červené rysce. Zatavujeme, koukáme… Toto pěkně
začíná. Dolíváme vodu do chladiče, který je, jak se později ukazuje,
prasklý. Ale co. Každých asi 250 km je potřeba dolít vodu a všechno je
zase v pohodě. Pak již bezproblémově svištíme přes Prahu, Drážďany,
Magdeburg, Hannover, Hamburg… až na sever Dánska, kde již za tmy uleháme
k prvnímu spánku.
Další den ráno dojíždíme k moři, chvilku se čachtáme a pak se
naloďujeme na trajekt, který nás z Dánského Hirtshalu odveze do Norského
Kristiansandu. V Norsku se lehce přebalujeme, spíše přibalujeme Jirku do
Fiata a oddělujeme se od Šerloka, který jede nejdříve navštívit Divoše,
který tam poblíž studuje. My rychle přejíždíme k prvnímu národnímu
parku (rychle znamená, že jedeme asi 7 hodin po tenoučkých zařezaných
silničkách, projíždíme tunely, které jsou jen vysekané ve skále, občas
nějaké světlo, krajnice žádná, jen popadané kamení po stranách,
středová čára ošoupaná, délka několik kilometrů a kroutivost tunelů
větší než v podzemních parkovištích). Šílím. Naštěstí bezpečně
dojíždíme do městečka Odda, kde u krásného jezera rozbíjíme tábor
(plachta skříplá ve dveřích Fiata).
Ráno jsme vyrazili do NP Hardangervidda, což je nejrozsáhlejší náhorní
plošina v Evropě. Vyrazili jsme po klikaté úzké silničce až na její
konec, kde jsme pokračovali asi nejstrměji do kopce v celým NP. Stihli jsme
dojít na krásnou vyhlídku Trolltunga, kde jsme také postavili stan. Asi
nejvíce nepohodlná noc po celou dobu v Norsku.
Další den jsme vyrazili směrem na severovýchod. U chaty Tysse-vasbu jsme se
zastavili, byla to chata zpřístupněná a plně vybavená i jídlem a mohl
zde strávit noc kdokoli kdo si ji zaplatil (nikdo to nehlídal zda zaplatíte
nebo ne!). V předsíňce ležela krabice s názvem FREE FOOD, chvíli nám
trvalo než jsme pochopili co s tím. Tak jsme začali obědvat. Norský chleba
s norským máslem a borůvkovým džemem, nebo sýrem. Bylo škoda tam chleba
nechat (už pracoval s plísní na jeho rozkladu), vzali jsme si jej a taky
tajemný pytlíček s neznámým obsahem. Pokračovali jsme směrem na
Tyssevassbu. Přecházeli jsme malinké ledovce, míjeli jedno jezero za
druhým. Byli jsme tam snad skoro sami. Na večeři jsme měli Čínu
s tajemným pytlíčkem, který odhalil svůj obsah, kysané předvařené
bílé zelí! Nikdy jsem si nepochutnal na jídle tak jako na horách.
V pátek ráno jsme pokračovali v našem putování a protože šel s námi
zlý strašák HEAVY RAIN z infocentra, stáčeli jsme směr na sever. Omylem
jsme potkali Bobiše se Šerlokem, oba obalení plachtami šálou a čepicí.
Spaní jsme taktak našli, začalo pršet (ale pořád ne heavy rain). Poslední
den v těchto horách jsme si užili úžasný sestup, lehce pršelo, samé
bláto, bažiny a navíc cesta vedla tentokrát strmě dolů po ledovcem
vyhlazené skále. Kdo by alespoň jednou nespadl by nebyl normální. Pro auto
se vydal Staník s Jiřinem stopovat, jenže nikdo netušil, že je to 90 km!
Než přijeli opět nás překvapil příchodem Bobiš se Šerlokem. Společně
jsme pak přejeli na pěkné místo u jezírka, pořádně se najedli, umyli a
šli spát.
Další den jsme se rozhodli strávit poněkud jinak, protože byla neděle.
Viděli jsme vodopád Vøringsfossen vysoký 182 metrů a poté jsme jeli na
mši svatou. Zároveň jsme v tento den měli naplánován přejezd do
dalšího našeho NP Jotunheimen, v překladu domov obrů, páč zde jsou ty
nejvyšší hory, jak Norska, tak celé Skandinávie. Tento přejezd se asi
nezamlouval Fiatovi a proto nás chtěl vystrašit tím, že nám přestal
z kopce brzdit, později se ukázalo, že nám opravdu praska brzdová
hadička.
Další den po dlouhém vyjednávání autoopraven, kolikže bude oprava stát,
a pomocí Šerloka se nám podařilo Fiátka dopravit do servisu a my tak mohli
vyrazit. Hned na začátku jsme přešli nejkrásnější trek v celém Norsku,
hřeben Bessegen mezi dvěma jezery Gjende a Bessvatnet, které od sebe dělí
výškový rozdíl 400 metrů a každé je jiné barvy. Druhý den už jsme
směřovali k vrcholu naší cesty, nejvyšší hoře celého NP, Norska
i Skandinávie Galdhøpiggenu (2469 m. n. m.), po cestě se nám podařilo
uvidět i stádo sobů!
Ráno vstáváme v 6.30, snídáme müsli, do batohu bereme fukeráky, tyčinky
a plní energie vyrážíme do kopce, abychom byli nahoře první. To se nám
podaří kolem 9.30, zpíváme Sláva na výsostech Bohu a za odměnu se nám na
chvíli otevře nebe a my se kocháme krásným výhledem. Po cestě dolů už
potkáváme davy turistů.
Další den už se pomalu začínáme ubírat zpátky. Fiátek už je opravený
a tak se na něj všichni těšíme. Opět míjíme plno jezer a přes chatky
Leirvasbu a Olavsbu (žádné free food se už nekonalo) pokračujeme před
Eidsbugarden u jezera Bygdin, kde stavíme stan.
Poslední den v NP nám hned od rána prší, náladu nám to ale nemůže
přece pozkazit. Na parkovišti se Staníkovi opět podaří stopnout první
auto a dojet pro našeho posledního člena výpravy – Fiátka do
autoservisu. Večer přejíždíme na odpočívadlo, kde si děláme na večeři
lososa.
Po vydatné večeři následoval spánek a rámo přejezd do Otty. Otta je
velice pohostinné město a musím říci, že se snad nikde jinde nenakupuje
tak dobře a zalevno. Musím vyzdvihnout obzvláště místní pekařství, ale
zpět k horám. Otta je východiskem do NP Rondane, na íčku se informujeme
o počasí, které není moc povzbudivé, a vyrážíme na tři dny do hor.
Naším prvnim cílem je turistická chata Rondvasbu, pří cestě potkaváme
Expedition Norway 2011 tvořenou dvěma členy z hlavního města Prahy, a to
chlapcem a dívkou, po hodince docházíme k Rondvasbu, poblíž které se
nachází krásný vodopád, bohužel v cestě nám stojí řeka, kterou se
každý snaží překonat svým způsobem. Po zhlédnutí vodopádu nás chytá
toulající nálada a jdeme cestou necestou, nakonec zastavujeme v dolině, kde
si ve volném čase stavíme stolek a sedátka z kamení.
Ráno se probouzíme a vyrážíme na nejvyšší horu NP Rondane Rondslottet.
Bohužel vrchol je zahalen mrakem, tak sestupujeme dolů, kde za destě stavíme
stany a usínáme.
Další den doražíme k autu, po cestě zjišťujeme, že expedice je již
dávno pryč, což nás příjemně hřeje u srdce. Po shledání s fiatkem
bereme směr jih.
Protože času jsme měli opravdu dost, rozhodli jsme se navštívit po cestě
na jih ještě jeden národní park, který se jmenuje Ormtjemkampen. Svého
času to byl nejmenší národní park Norska ale týden před naším
příjezdem ho zvětšili na dvojnásobek. O navštěvovanosti parku svědčilo
to, že jediná cesta, která k němu vedla, byla silnice ze šotoliny.
Strávili jsme zde tři nádherné odpočinkové dny plné slunce, dobrého
jídla a spánku. Tři noci jsme spali na jednom místě, vyvařovali si
nejvybranější krmi a přes den se toulali nádherným okolím. Poslední noc
se rozhodujeme (lenost rozhoduje) že nebudeme stavět stan, že si lehneme jen
pod plachtu na molo u rybníku. Pak opět zapracuje lenost a proto ani plachtu
neinstalujeme. Odměnou je nám za to polární záře, kterou Pašin zpozoroval
kolem čtvrté hodiny ranní. Nepopsatelná a nezapomenutelná podívaná.
Pak ale nastává čas jet na jih. Bereme to přes Lillehammer, dějiště
olympijských her roku 1994, důkladně to zde procházíme, pak směřujeme
před Oslo, kde po vzoru bezdomovců usínáme pod mostem.
Další den je neděle, takže vyrážíme do Osla na mši, Jirka, Pepa a Pašin
jdou na Norskou, já na anglickou. Moje dojmy? V červené mikině,
v kraťasech a sandálech jsem byl v nacpaném kostele, kde nás bylo pouze
šest bílých (včetně pana faráře) :-) Po mši si procházíme Oslo a pak
se vydáváme do studentského městečka Bo, kde si svůj Erasmus užívá
Divoš. Trávíme tam asi tří dny, civilizujeme se, a pochutnáváme si na
dobré stravě. Pak již musíme spěchat na jih na trajekt. Poslední noc
v Norsku trávíme na pobřeží. Usínáme za zvuku příboje.
Další den se přeplavujeme do Dánska a pak již frčíme stejnou cestou
domů. Po téměř měsíci se šťastně setkáváme se svými rodinami.
A pár čísílek na konec: Ujeli jsme během 25 dní 5170 km, natankovali
asi 284 l 95oktanového benzinu. Fiat frčel s průměrnou spotřebou 5,5 l
/100 km a my si to užili na 100 %. Toť vše.:-)
Novější zápis: Zemřel bratr Šlupka (30. 8. 2011) Starší zápis: Tábor ve Valdíkově (1.–23. 7. 2011)
|
Pondělí 25. 1. ’21 svátek slaví Miloš
Podporují nás
Jak psát na web
|