Znak Junáka

91. oddíl Junáka Brno

Jednadevadesátka – katolický chlapecký skautský oddíl

Liliový kříž

Norsko 2011

22. 8. – 15. 9. 2011

Plány jsme měli velkolepé již od minulého léta. Původní počet členů expedice se z osmi přihlášených na začátku stáhl na čtyři nejvytrvalejší, nejšikovnější a nejkrásnější. A tak jsme s Jirkou, Pepou a Pašinem již v půlce dubna začali plánovat náš měsíční pobyt na dalekém severu. Datum odjezdu bylo stanoveno na pondělí 22. 8. 2011.
A jak jsme naplánovali, stalo se. Již po sedmé hodině ranní si to červený Fiátek mazal směrem na Prahu. Souběžně s námi jel v druhém vozidle Šerlok s Danielou a pro větší komfort jsme jim přibalili ještě Jirku. Po první přestávce na D1 se znovu souběžně rozjíždíme směrem na severozápad, ale v kopci u Humpolce se rafika teploty motoru začala povážlivě blížit k červené rysce. Zatavujeme, koukáme… Toto pěkně začíná. Dolíváme vodu do chladiče, který je, jak se později ukazuje, prasklý. Ale co. Každých asi 250 km je potřeba dolít vodu a všechno je zase v pohodě. Pak již bezproblémově svištíme přes Prahu, Drážďany, Magdeburg, Hannover, Hamburg… až na sever Dánska, kde již za tmy uleháme k prvnímu spánku.
Další den ráno dojíždíme k moři, chvilku se čachtáme a pak se naloďujeme na trajekt, který nás z Dánského Hirtshalu odveze do Norského Kristiansandu. V Norsku se lehce přebalujeme, spíše přibalujeme Jirku do Fiata a oddělujeme se od Šerloka, který jede nejdříve navštívit Divoše, který tam poblíž studuje. My rychle přejíždíme k prvnímu národnímu parku (rychle znamená, že jedeme asi 7 hodin po tenoučkých zařezaných silničkách, projíždíme tunely, které jsou jen vysekané ve skále, občas nějaké světlo, krajnice žádná, jen popadané kamení po stranách, středová čára ošoupaná, délka několik kilometrů a kroutivost tunelů větší než v podzemních parkovištích). Šílím. Naštěstí bezpečně dojíždíme do městečka Odda, kde u krásného jezera rozbíjíme tábor (plachta skříplá ve dveřích Fiata).
Ráno jsme vyrazili do NP Hardangervidda, což je nejrozsáhlejší náhorní plošina v Evropě. Vyrazili jsme po klikaté úzké silničce až na její konec, kde jsme pokračovali asi nejstrměji do kopce v celým NP. Stihli jsme dojít na krásnou vyhlídku Trolltunga, kde jsme také postavili stan. Asi nejvíce nepohodlná noc po celou dobu v Norsku.
Další den jsme vyrazili směrem na severovýchod. U chaty Tysse-vasbu jsme se zastavili, byla to chata zpřístupněná a plně vybavená i jídlem a mohl zde strávit noc kdokoli kdo si ji zaplatil (nikdo to nehlídal zda zaplatíte nebo ne!). V předsíňce ležela krabice s názvem FREE FOOD, chvíli nám trvalo než jsme pochopili co s tím. Tak jsme začali obědvat. Norský chleba s norským máslem a borůvkovým džemem, nebo sýrem. Bylo škoda tam chleba nechat (už pracoval s plísní na jeho rozkladu), vzali jsme si jej a taky tajemný pytlíček s neznámým obsahem. Pokračovali jsme směrem na Tyssevassbu. Přecházeli jsme malinké ledovce, míjeli jedno jezero za druhým. Byli jsme tam snad skoro sami. Na večeři jsme měli Čínu s tajemným pytlíčkem, který odhalil svůj obsah, kysané předvařené bílé zelí! Nikdy jsem si nepochutnal na jídle tak jako na horách.
V pátek ráno jsme pokračovali v našem putování a protože šel s námi zlý strašák HEAVY RAIN z infocentra, stáčeli jsme směr na sever. Omylem jsme potkali Bobiše se Šerlokem, oba obalení plachtami šálou a čepicí. Spaní jsme taktak našli, začalo pršet (ale pořád ne heavy rain). Poslední den v těchto horách jsme si užili úžasný sestup, lehce pršelo, samé bláto, bažiny a navíc cesta vedla tentokrát strmě dolů po ledovcem vyhlazené skále. Kdo by alespoň jednou nespadl by nebyl normální. Pro auto se vydal Staník s Jiřinem stopovat, jenže nikdo netušil, že je to 90 km! Než přijeli opět nás překvapil příchodem Bobiš se Šerlokem. Společně jsme pak přejeli na pěkné místo u jezírka, pořádně se najedli, umyli a šli spát.
Další den jsme se rozhodli strávit poněkud jinak, protože byla neděle. Viděli jsme vodopád Vøringsfossen vysoký 182 metrů a poté jsme jeli na mši svatou. Zároveň jsme v tento den měli naplánován přejezd do dalšího našeho NP Jotunheimen, v překladu domov obrů, páč zde jsou ty nejvyšší hory, jak Norska, tak celé Skandinávie. Tento přejezd se asi nezamlouval Fiatovi a proto nás chtěl vystrašit tím, že nám přestal z kopce brzdit, později se ukázalo, že nám opravdu praska brzdová hadička.
Další den po dlouhém vyjednávání autoopraven, kolikže bude oprava stát, a pomocí Šerloka se nám podařilo Fiátka dopravit do servisu a my tak mohli vyrazit. Hned na začátku jsme přešli nejkrásnější trek v celém Norsku, hřeben Bessegen mezi dvěma jezery Gjende a Bessvatnet, které od sebe dělí výškový rozdíl 400 metrů a každé je jiné barvy. Druhý den už jsme směřovali k vrcholu naší cesty, nejvyšší hoře celého NP, Norska i Skandinávie Galdhøpiggenu (2469 m. n. m.), po cestě se nám podařilo uvidět i stádo sobů!
Ráno vstáváme v 6.30, snídáme müsli, do batohu bereme fukeráky, tyčinky a plní energie vyrážíme do kopce, abychom byli nahoře první. To se nám podaří kolem 9.30, zpíváme Sláva na výsostech Bohu a za odměnu se nám na chvíli otevře nebe a my se kocháme krásným výhledem. Po cestě dolů už potkáváme davy turistů.
Další den už se pomalu začínáme ubírat zpátky. Fiátek už je opravený a tak se na něj všichni těšíme. Opět míjíme plno jezer a přes chatky Leirvasbu a Olavsbu (žádné free food se už nekonalo) pokračujeme před Eidsbugarden u jezera Bygdin, kde stavíme stan.
Poslední den v NP nám hned od rána prší, náladu nám to ale nemůže přece pozkazit. Na parkovišti se Staníkovi opět podaří stopnout první auto a dojet pro našeho posledního člena výpravy – Fiátka do autoservisu. Večer přejíždíme na odpočívadlo, kde si děláme na večeři lososa.
Po vydatné večeři následoval spánek a rámo přejezd do Otty. Otta je velice pohostinné město a musím říci, že se snad nikde jinde nenakupuje tak dobře a zalevno. Musím vyzdvihnout obzvláště místní pekařství, ale zpět k horám. Otta je východiskem do NP Rondane, na íčku se informujeme o počasí, které není moc povzbudivé, a vyrážíme na tři dny do hor. Naším prvnim cílem je turistická chata Rondvasbu, pří cestě potkaváme Expedition Norway 2011 tvořenou dvěma členy z hlavního města Prahy, a to chlapcem a dívkou, po hodince docházíme k Rondvasbu, poblíž které se nachází krásný vodopád, bohužel v cestě nám stojí řeka, kterou se každý snaží překonat svým způsobem. Po zhlédnutí vodopádu nás chytá toulající nálada a jdeme cestou necestou, nakonec zastavujeme v dolině, kde si ve volném čase stavíme stolek a sedátka z kamení.
Ráno se probouzíme a vyrážíme na nejvyšší horu NP Rondane Rondslottet. Bohužel vrchol je zahalen mrakem, tak sestupujeme dolů, kde za destě stavíme stany a usínáme.
Další den doražíme k autu, po cestě zjišťujeme, že expedice je již dávno pryč, což nás příjemně hřeje u srdce. Po shledání s fiatkem bereme směr jih.
Protože času jsme měli opravdu dost, rozhodli jsme se navštívit po cestě na jih ještě jeden národní park, který se jmenuje Ormtjemkampen. Svého času to byl nejmenší národní park Norska ale týden před naším příjezdem ho zvětšili na dvojnásobek. O navštěvovanosti parku svědčilo to, že jediná cesta, která k němu vedla, byla silnice ze šotoliny. Strávili jsme zde tři nádherné odpočinkové dny plné slunce, dobrého jídla a spánku. Tři noci jsme spali na jednom místě, vyvařovali si nejvybranější krmi a přes den se toulali nádherným okolím. Poslední noc se rozhodujeme (lenost rozhoduje) že nebudeme stavět stan, že si lehneme jen pod plachtu na molo u rybníku. Pak opět zapracuje lenost a proto ani plachtu neinstalujeme. Odměnou je nám za to polární záře, kterou Pašin zpozoroval kolem čtvrté hodiny ranní. Nepopsatelná a nezapomenutelná podívaná.
Pak ale nastává čas jet na jih. Bereme to přes Lillehammer, dějiště olympijských her roku 1994, důkladně to zde procházíme, pak směřujeme před Oslo, kde po vzoru bezdomovců usínáme pod mostem.
Další den je neděle, takže vyrážíme do Osla na mši, Jirka, Pepa a Pašin jdou na Norskou, já na anglickou. Moje dojmy? V červené mikině, v kraťasech a sandálech jsem byl v nacpaném kostele, kde nás bylo pouze šest bílých (včetně pana faráře) :-) Po mši si procházíme Oslo a pak se vydáváme do studentského městečka Bo, kde si svůj Erasmus užívá Divoš. Trávíme tam asi tří dny, civilizujeme se, a pochutnáváme si na dobré stravě. Pak již musíme spěchat na jih na trajekt. Poslední noc v Norsku trávíme na pobřeží. Usínáme za zvuku příboje.
Další den se přeplavujeme do Dánska a pak již frčíme stejnou cestou domů. Po téměř měsíci se šťastně setkáváme se svými rodinami.
A pár čísílek na konec: Ujeli jsme během 25 dní 5170 km, natankovali asi 284 l 95oktanového benzinu. Fiat frčel s průměrnou spotřebou 5,5 l /100 km a my si to užili na 100 %. Toť vše.:-)

Novější zápis: Zemřel bratr Šlupka (30. 8. 2011)
Starší zápis: Tábor ve Valdíkově (1.–23. 7. 2011)

Sobota 17. 11. ’18
Mahuléna, Den boje za svobodu a demokracii





Oddílová rada bývá druhé pondělí v měsíci
v 18.30 hod. v klubovně na Mendláku, příští je 10. 12. 2018.

Podporují nás

Jak psát na web

Vytvořil VojťákO webuAdmin • Aktualizace: 15. listopadu 2018 ve 21.23