91. oddíl Junáka Brno

Zimní výlet starobrněnských vlčat

27. 1. 2007

V sobotu 27. ledna se v 8 hodin ráno sešla vlčátka na svůj pravidelný výlet. A nebyl to jen tak obyčejný výlet! Využili jsme toho, že v týdnu napadl sníh a tak poprvé za 15 let jsme šli na výlet s úmyslem bobovat. Jistě, už několikrát jsme jezdili po sněhu na igelitu, ale tentokrát jsme se chtěli zimním radovánkám věnovat více. Počasí ráno nic moc, proto jsme se rozhodli pro zahřívací jízdu z Kohoutovic dolů k oboře s divočáky. Tam jsme se pokochali prasátky a snažíce se využít příhodného počasí, pustili jsme se hned do vaření políveček na sněhu. No, obyčejný smrtelník by asi neměl tolik trpělivosti ani tolik vůle, aby pro hřejivé sousto gulášovky vydržel ve vichru na sněhové pláni lopotit se tak dlouho, až se mu konečně podaří z malého plamínku udělat větší a nakonec uklohnit i to sousto. Bez papíru, jen s jakž takž suchou trávou a klacíky. Vše občas zpestřeno ještě sněhovou metelicí. Ale o tom to je, na plyňáku někde v závětří či s použitím zmuchlaných novin, popřípadě nějakého jiného paliva, to umí každý moula. Ale my se zde učíme trpělivosti a dovednostem, které právem skauty řadí mezi lidi, kteří toho umějí trochu více než ostatní. No, nebudu vás napínat, z našich tří ohnišť se to podařilo jen Lukášovi – patří mu uznání a 5 bodů jako prémie navíc! Další dva ohně jsem musel zapalovat sám, Miky zapaloval všechny u Zelené šestky, no, ale kluci už samostatně dokázali přikládat a vše dotáhnout ke kýženému cíli. Po jídle jsme se vydali hledat ten správný sáňkovací terén. Žel, je to obdivuhodné, na dálnicích stojí kamiony v závějích, ale značkované cesty v Kohoutovických lesích jsou všechny propluhovány jako silnice 1. třídy a všude jen hrubý led či drobný štěrk. Takže nadáváme svorně s běžkaři, kteří si naivně vyjeli do lesa za bílou stopou. Jdeme tedy Údolím oddechu k bystrckému lomu, cestou na pláni závodíme v psích spřeženích. Nejdříve nám sice Zelená šestka dala pěkně na frak, ale když šlo o závody vůdců šestek (taženými čtyřhlavým výběrem) tak jsme je nakonec převálcovali! A to jsme byli v průměru o rok mladší. Dorážíme k tramvaji, zatím jsme si tedy moc nezasáňkovali. Vzpomínám na dětská léta, kdy jsem chodil sáňkovat na Žluťák, tož jsme tam po příjezdu na Mendlák vyrazili také. A můžu říci, že to byl zlatý hřeb celého výletu! Krásné sluníčko, pěkně ujetá rovná cesta, na které svištělo opravdu vše – sáně, boby, lopaty, igelity…Občas někdo ani nestačil uhnout z cesty, když se příliš kochal krásným počasím a zůstal stát uprostřed cesty. Než se nadál, už byl smeten projíždějícím vlčátkem, jehož marné volání PÓZÓÓÓR bylo sice slyšet daleko, leč ouška, kterým to bylo adresováno, jaksi neslyšela. Naštěstí se nikomu nic nestalo. A tak jsme si nakonec užili sluníčka, sněhu i výletu. Jedinou stinnou stránkou je tedy pouze zapomenutá Vojtova lopata, která snad krouží v tramvaji mezi Bystrcí a Řečkovicemi dodnes.

Vašek

Novější zápis: Vlčácká hra za tajemným mnichem (29. 1. 2007)
Starší zápis: Výlet ostřížů do Střelic (20. 1. 2007)