91. oddíl Junáka Brno

HELP 2015

11.–13. 9. 2015

Cca 11.00
„Dojdem k támhletomu hnojáku a rozděláme mapu.“ povídám Honzovi, když už jsem nás dokonale ztratil po vyhýbání jedné vojenské patrole hned nad Velvyslanectvím 1 a zmateném postupu mlhou a tmavým lesem. „Dobře, tak k hromadě dřeva.“ ve kterou se hnoják při bližším prozkoumání proměnil. Rozděláváme mapu a zjišťujeme, kde v té změti cest na mapě může náš pátrací tým asi být. Najednou hlasy a pes. Zhasnout a zalehnout. Dva vojáci nejdřív. Procházejí po cestě okolo klád pak ještě tři, hlasitě se bavící a pes, který je z nás dost nervózní, ale u vojaček to nevzbudí nejmenší zájem, možná to byli přece jen civilové… V té chvíli se mléčná mlha rozzáří špinavě žlutým světlem. „Kde?“ pak pár vzdálených výbuchů: raz, dva, nic… ticho. A už bliká mobil, Tom slyšel pět výbuchů, postupují tím směrem; Prkno, Mates a Kuře zabloudili u Pržna a jdou nahoru, my nejsme schopni odhadnout azimut a jdeme nazdařbůh.

Cca 11.30
Les končí. Cesta vychází na louku, po levé straně temný příkrov smrků a vpravo tráva a sem tam trnka, nebo hloh? Snažím se zorientovat podle světel vesnic v údolí a pár hvězd, které je vidět, a proklínám svou zapomnětlivost a buzolu tiše ležící někde v šuplíku mého pracovního stolu doma. Najednou se před námi ozvou hlasy a zakmitne bludička displeje mobilu. K zemi! Ležíme a nehýbeme se, světýlko se blíží a sklání se nad ním dvě hlavy: „Tak tady sme! Tohle je ten tvar.“ Oddechuju si, tohle byl Olan od Kerberů, ale oba s Honzou ležíme dál. Za chvíli už jsou oba u nás, ten druhý jde vzadu. Je to Nemo nebo Pepa? Nevím. Prošli nám metr od hlav a zmizeli nahoru do lesa.

Cca 01.00 až (přesně) 03.00
Skrčené noční pochody přes louky nemám rád, člověku to promočí boty raz dva, ale pořád lepší než to hrozné chroupání štěrku na asfaltkách, kvůli kterému je člověk slyšet na půl kilometru. Zdaleka nejhorší nejsou ani projíždějící auta, před jejichž světlomety se celý tým vrhá do škarpy a rozdírá se o ostružiny, ale tenká bílá lanka ohradníků. Tyhle mrchy jsou ve výšce stehen potmě naprosto neviditelné a upevněné natolik pružně, aby se o ně člověk zastavil teprve, až dostane ránu. A když uskakuje zpátky, druhou… Takže takhle asi vypadal zbytek pátrání po „Výbuších 1“. Podařilo se nám sice přesně lokalizovat místo. Kus asfaltky uprostřed mlhy, nedaleko jakéhosi domu, ze žluté směrem k Pržnu. Systematické pročesávání přilehlých lesů bylo dost únavné. Tedy až do chvíle, než jsme se ztratili druhé půlce týmu a sedli si, že se pořádně podíváme do mapy a napijeme. Mlha ležela pod námi a najednou za remízkem rozkvetla přes půl oblohy žlutá chryzantéma. „Ty …!“ Výbuch, nic, výbuch, nic, „To…“ výbuch „je tak 500 metrů ocaď!“ Voláme zbytku týmu a okamžitě se přesunujeme.

03.15
Zaléháme na kraji lesa, auto na cestě a baterky mezi stromy, ale i hlasitý rozhovor nás utvrzují v tom, že o nás vojáci neví. Čekáme půl hodiny, ale nic se nemění. „Krleš!“ Matěj a já vepředu Honza za námi, Kuře se opozdil kvůli batohu. V lese je tma jako… v lese v noci? Matěje zachvíli strácím, plíží se dokonale. Ještě aby ne, všichni máme už víza propadlá nejméně hodinu. Plížení ve tmě jde hrozně pomalu: slepé uklízení větviček z místa, kam chcete došlápnout nebo krčení se za stromy před pátravými paprsky čelovek vám zabere trochu času. Konečně se začíná šeřit a všichni vojáci nejspíš už odešli. Co to je? Nějaký zarostlý lom? Ne, jenom jedna z těch hlubokých rýh v kopci, co na dně ukrývají jen napadané dřevo, občas potok. To na druhé straně je do… padák!! Mám to! Vbíhám do zapáskovaného území a okamžitě žhavím spojení…

05.48
Zachvíli je tu alespoň Kuře s Matesem a příslib od Prkna a Toma, že dorazí. Honza taky dojde, jen Jirku v noci sbalili vojáci a vzal to přez velvyslanectví. Ošetřujeme, připravujeme nosítka a někteří z nás ve volných chvílích hledají černou skříňku. Ale nejsme jediní, kdo už Vrak našli. Jsou tady Ska i další. Zachvíli vyrážíme jeden ležák, „vrtule“ v noze, a jedna chodící, zlomenina v zápěstí. Plníme kapsy střelivem a doufáme: snad ještě neuzavřeli údolí. Nevzdálíme se ale daleko a už po nás jdou. Šest vojáků, ale jen dva z nich vypadají nebezpečně. Tom háže Betou, kterou si přibalil jako malé přilepšení, na zem a už to hvízdá. První střetnutí tři mrtví na obou stranách. My padlí sledujeme, jak vojáci dobíhají nosítka a pak neuvěřitelnou změť… Ale? Oni se vracejí a naši pokračujou? Později to Mates vysvětluje neuvěřitelnými schopnostmi našeho Šerpy/Prkna: podle skazek dokáže zároveň jednou rukou zásobovat střelivem kamarády a druhou kosit nepřtele, s klidem jakoby pojídal snídani. Pod dohledem vojaček jsme odvedeni do tábora, ze kterého po jídle zdrháme.

06.45
Cestou dolů údolím najdeme zbytek týmu, vrací se, ale šťastně se netváří: těsně před nemocnicí je o raněné obrali Ska a Áčka. Hyeny! S touhou po pomstě rychle míříme k Nemocnici, třeba je ještě dostihneme. Ale údolí je tiché, ani živáčka… To tak nemohlo vypadat před čtvrt hodinou! Do nemocnice dorážíme zarás s Sky, kteří našeho Vrtuláře vedou mezi sebou, jenom si, chudák, trochu zakopává o dlahy… No nic, nestihli jsme to.

Cca 07.50
Vrak je teď už mnohem živější, okolo vojáci, na něm pár týmů mezi nimi i Kerbeři, sice ne v plném počtu, ale vrhli se hned na dost těžká zranění, která jsme odepsali jako tuháče. Silnice údolím je prý zablokovaná někde u spodní závory a Internační tábor přetéká. Někteří nás zásobují i pohádkami o padesáti vojácích v údolí. To bych rád věděl, kam by se tam vešli, do potoka? My necháváme nosítka u Vraku a po skušenostech připravujeme k cestě čtyři chodiče.
Je mi jasné, že se odtud beze střelby nedostaneme a tak velice rád přijímám nabídku týmu L: berou Bety a pomůžem si dostat se od Vraku. Vyrážíme a už hvízdá píšťalka. Po svahu se hrnou čtyři vojáci. Jdeme jim vstříc a rozpoutává se zákopová přestřelka, v jejímž průběhu se z nás bojujících předních pátračů postupně stává zadní voj. Máme štěstí dva vojáci zústávají ležet, dva se stahují zpět, my jsme nezranění. Kousek za vrakem si s kamarády popřejeme hodně štěstí a my vyrážíme radši bezpečnější oklikou. Ne bezvýsledně, posunujeme se totiž k jihovýchodu a obcházíme vojcly zleva. Náš tým sice není v plném počtu, ale stejně jsme schopni odrazit za pomoci momentu překvapení pár vojáků napadajících nás zezadu. Ale horní asfaltka je taky bloklá. K sakru! Prodlužujeme okliku a jdeme s kopce a cestu Březiny-Pržno. Tohle zranění asi nepřežijou, ani ten užvaněnej Hamburgr, co se chlubí na celé kolo tím, že až bude velkej, teda větší, bude na Helpu jezdit na čtyřkolce a střílet lidi. A když mu opatrně připomeneme, že my nesmíme používat motorová vozidla, naprosto nás zabije prohlášením: „Já budu voják!“
Dole cesta je volná a v půlce nás čeká Jirka a pak Mates. Doručujeme zraněné v pořádku.

Cca 12.30
Teď už jdeme k Vraku jako do obýváku, přece jen nahoře žádní vojáci nejsou a sedm lidí se dokáže prostřílet z pořádných potíží.
A tak teď sedíme u Vraku a zoufáme si nad zraněnými. To je výběr, ležák na ležákovi. Jeden tuháč vedle druhýho. Kerberům se sice jedny nosítka teď podařilo odnést, ale jen čert ví jak, údolí je bloklý, žlutá značka taky, nějaká šance by byla protáhnout se starou cestou, jak předtím, ale nosítka tam neprojdou. Bety? Bety?! Bety! Bereme tři a urychleně mizíme jako přední pátrači jedné skupiny s nosítky a ležákem zabaleným do izofólie. Ty zachvíli strácíme daleko vzadu, ale od Vraku se dostali. Kus dál počítáme bedny. Tři malé, pak jsem jednu vzal na svoje triko sám, Prkno? Tys zbalil velkou? Ok. Takže pět.
Mates teď dělá pátrače, záda nám kryjí bedny přehozené přez rameno a Honza. Na kopec se nám ale nechce, je to mimo směr a budou tam vojáci. Tak nezbývá než krosit jednu oplocenou pastvinu, ale aspoň jsme pořádně zmátli stopu. A přímou cestou do Mikulůvky za Jirkovými známými velvyslankyněmi. Ostražití a připravení na všecko, cestou necestou. Bedny na zádech těžknou a člověk střídá sedmnáckrát ruce, ale jsou to prostě mrchy, koušou, dřou, skřípají prsty, ať je nese člověk jak chce.

14.25
Sedíme na kofole a domlouváme další postup, většina z nás už je dost mrtvá. Teda hlavně nohy v mokrých botách. S čerstvími vízy a chutí do boje, ale nakonec vyrážíme na dlouhou cestu k Vraku. U Žanka Husovýho potkáváme tým nesoucí Bety, velký. Jsou z toho dost zničení a tak kategoricky zakazuju střelbu. Pak toho ale lituju, jejich parlamentář nám u rozloučení sděluje, že mají ještě čtyři někde schovaný.
Jízdní hlídka vojáků u motorky nás nechává chladnými, stejně tři v autě, připadám si, jako bych postupoval s ničící vlnou, sedmi lidem jde všecko z cesty. Vrakáč je nějak opuštěnej, ale zase jsou tady chodiči. Než bys řekl švec jsou čtyři ošetření a vyrážíme. Bohužel se týmu stratím hned u vraku a protahuju se s jednou zraněnou vrškem kopce sám. Po otálení a ujištění Toma a Prkna, že mi jdou naproti, nakonec kašlu na bezpečnost a jdu dolů po zpevněné cestě rovnou k Nemocnici. Naštěstí všichni, které potkám v protisměru, jsou Lka, naši staří známí. Dva nahoře hlídají Betu, ostatní si ji dou vyzvednout.

16.40
Sedíme u nemocnice, všichni mrtví a do konce hodina a kousek. Nakonec se mnou ještě jednou k Vraku jde Šerpa a Tom. Běžíme. Vrakáč je prázdnej, jen pár Bet a tak jednu vážeme mezi tyče od nosítek a letíme udolím. Střídáme se a daří se nám běžet. Dva vojáky smeteme cestou, ale bohužel pak zavolají uzávěru udolí, aby tam ještě chvíli zbyla a proti šesti nemáme s tou trochou munice šanci.

Nakonec jsme dopadli nad očekávání dobře, třetí místo je velké vítězství! A Kerberům jejich druhé taky patří: čtyři ležáci a to včetně jednoho s vyhřezlými vnitřnostmi je slušné skóre. Trochu jen zamrzí, že vyhráli ty hyeny Ska, ale nevadí příště je nebudeme šetřit.

Janek

Novější zápis: Pochod Z Brna do Brna (18.–19. 9. 2015)
Starší zápis: Oddílová zahajovací schůzka na Červeňáku (7. 9. 2015)