|
Putování Vranováků po Orlických horách
16.–18. 6. 2017
Den první
V pátek 16. června léta Páně 2017 ve svátek svatého Benona jsme se
vypravili na puťák za krásami Orlických hor. Zatímco už si kluci
pochutnávali nad Jamným na jahodách, já, Vojta, Fanda, Lukáš a Petr jsme
teprve nastupovali do auta a vyjížděli týmž směrem. Když jsme dojeli,
nezbývalo, než postavit stany a přístřešek. V noci poprchávalo, ale my,
ať už pod stanem, přístřeškem nebo na seníku jsme se dobře
vychrupkali.
Den druhý
V sobotu 17. června ve svátek svatého Avita ráno jsme vyrazili na
Suchý vrch, byli jsme jen na lehko – krosny a zásoby nám vezl Petr. Před
cestou jsme měli jen tatranku a tak velká snídaně nahoře udělala radost.
Ještě před naším chlebem jsme však nakrmili travou jelena pobývajícího
v ohradě. Vyrazili jsme dál směrem na tvrz Bouda a měli jsme před
prohlídkou čas, prohlídnout si okolní bunkříky spojené s Boudou tunelem.
Během prohlídky jsme se toho hodně dozvěděli a nachodili. Šli jsme pak za
deště do Mladkova, kde jsme se schovali na nakládací rampě. Doplnili jsme
zde zásoby vody, nasvačili se a zahráli si často absolutně neorganizované,
avšak velice zábavné hry. Vašek s Petrem pak odjeli hledat nějaké
rozumné tábořiště, kde bychom si mohli uvařit. Na starost nás měl Jožka
s Lukášem; zprvu vypadala situace asi takhle: já se čtyřmi dalšími hochy
hrál dračák a všichni ostatní dělali všeliké krávoviny a hráli opět
tak nezorganizované hry, až s toho Vojtovi praskla láhev. Abych pravdu
řekl, nevnímal jsem s láhví hrající si kluky skoro vůbec a tak vlastně
ani pořádně nevím, co dělali. Všichni společně jsme si pak zahráli
pistolníka a netrvalo dlouho; ale co to? Vašek s Petrem přijeli ještě
s nějakým pánem třemi auty. Nasedli jsme do aut a dozvěděli se, že ten
pán je Viki – jeden z vedoucích tábora Radost. Abychom se ještě trochu
prošli, vyhodili nás kousek před Pašeráckou lávkou a přes ni jsme
doputovali až na tábořiště Amerika. Zde jsme si otravováni ohavnými
mochničkami uvařili výborné rizoto a šli na kutě dovnitř, do tepla na
takové podivné palandy. To jsme byli rádi, že nám pršelo.
Den třetí
V neděli 18. června ve svátek svatého Řehoře Barbariga, biskupa
Bergamského a později Padovského jsme posnídali sušenky a kakaíčko, již
před tím jsme však museli být sbalení a po úklidu a nákladu krosen jsme
třemi auty, tentokrát i se zdejší slečnou Maruškou, vyrazili v krojích
na mši do Neratova. Véna cestou dostal zatím ještě neoficiální
přezdívku Chevroletka a Petr zde stačil i píchnout pneumatiku. Mše byla
krásná, o to krásnější v takovém zajímavém, před zkázou zdejším
farářem zachráněném kostele. Přepravili jsme se po mši do Mladkova na
nádraží a rozloučili jsme se jak s Vikim a Maruškou, tak s Petrem, který
jel autem s Vojtou a několika na školu v přírodě spěchajícími
Vranováky. My ostatní jsme se převlíkli z kroje a nastoupili na vlak. Po
přestupu v Ústí nad Orlicí jsme se InterPanterem dostavili na nádraží do
Židenic, kde si nás rozebrali rodičové naši.
Jirásek
Pátek
V pátek se na nádraží v České sešla část vranovských skautů,
Veverka ale ne, poněvadž si vyvrkl kotník. Za chvíli už nám přijíždí
vlak, my se tedy někteří loučíme s rodiči a nasedáme do vlaku, který
s námi potom odjíždí.
V Lesné nasedá Véna. Ten si ale moc neposeděl, poněvadž za chvíli
vystupujeme v Židenicích. Tam se strašně smějeme anglické výslovnosti
českých jmen a kolem třetí hodiny odpolední nasedáme do rychlíku.
V Ústí nad Orlicí vystupujeme, já s Týpkem po nějakém tom hledání
nalézáme nádražní budovu, následně zjišťujeme, odkud nám jede vlak.
Tam se také s ostatními vydáváme. Netrvá dlouho a už nastupujeme do
osobáku. Během jízdy v něm nás stále otravuje jakási malá holčička,
ale v Jamném naštěstí vystupujeme a vycházíme nahoru k druhému konci
Jamného.
V jedné části si přes malou louku zkracujeme cestu a nalézáme lesní
jahody! Zastavujeme se tedy a natřikrát jahody trháme. Natřikrát, protože
postupně objevujeme tři naleziště. Potom se zase vydáváme dál. Jamné je
podlouhá vesnička, takže chvíli chůze po tom, co z ní vyjdeme,
docházíme k vodojemu, u kterého si dáváme pauzu. Po vyblbnutí a
najezení se nalézáme vhodné místo pro stavbu přístřešku. Čistíme si
zuby a v tom přijíždí Petr i s druhou částí Vranováků. I ti si tedy
vyčistí zuby, my už zatím stavíme přístřešek a stany a nově přijetá
část Vranováků se do toho po vyčištění zubů pouští též. Po nějaké
době už ležíme převlíklí ve spacácích. Prší jen trochu, takže to je
v pohodě, jen snad to trochu vadí, že čtyřikrát za noc spravuji Jiráskem
zajímavě uvázaný kámen. Až napočtvrté mě napadne úplně to převázat,
což se nakonec osvědčilo, jelikož potom to už nepadalo.
Sobota
Ráno vstáváme, balíme si věci i stany s přístřeškem a při
tatrance vyrážíme jen s malým batohem směrem na Suchý vrch. Na něm ale
zjišťujeme, že jeho jméno nic pravdivého o jeho charakteru nevypovídá
(tedy alespoň ne dnes). Kromě nepříliš příznivého počasí tu na nás
ale čeká i jelen, kterého vzápětí už krmíme a také Petr s autem.
Nakrmili jsme jelena, teď krmíme chlebem s paštikou a cibulí sebe. Petr
zatím už vyráží s autem do Mladkova. Potom už vyrážíme i my, ale pro
změnu k tvrzi Bouda.
Dorážíme k tvrzi, a poněvadž do prohlídky máme ještě čas, jdeme
prozkoumat i ostatní bunkry. Po této obhlídce jdeme zpět k tvrzi, kde na
nás čeká Petr a za chvíli nám zde začíná prohlídka této tvrze Boudy.
Dozvídáme se dost zajímavé informace a procházíme vším možným, až
nakonec docházíme k bývalé plánované otočné dělostřelecké věži.
Tam prohlídka končí a my jdeme (někteří běží) zpět na začátek tohoto
podzemního systému. Děkujeme našemu průvodci, vydáváme se ven,
rozdáváme si sušenky a vyrážíme dál.
Míjíme převrácený řopík i pár větších kaluží a docházíme do
Mladkova. Poněvadž docela začíná pršet, před deštěm nacházíme úkryt
pod mostkem a spekulujeme o následující trase. Trochu se mezitím vyjasní,
a tak jdeme skrz Mladkov, obdivujíce zdejší auta ruční domácí výroby,
ale za chvíli se opět začínají mraky stahovat a už prší. Zastavujeme se
tedy před zavřeným obchodem, mažeme a následně jíme chleby a potom se
Vašek s Petrem vydávají pryč zjistit, kde bychom mohli nechat batohy. My
zatím děláme vše možné, například soutěžíme v uzlování.
Asi po hodině čekání u rampy k nám přijíždí tři auta. To první je
Petrovo, to poznáme, ale ty druhé dvě? Tu ze všech tří aut vystupují
řidiči – Petr, Vašek a ještě nějaký pán. Na pokyn nasedáme do aut a
zjišťujeme, že ten pán se jmenuje Víťa Kubíček – Viki a taky spoustu
dalších informací o Americe, táboru Radost, o jeho životě a taky, že se
zná s docela dost profesory od nás, z BiGy. Rychle to uběhlo, ale my už
jdeme od aut k pašerácké lávce a jejímu okolí. Potom jdeme zpět a do
tábora Radost.
Tam si potom na ohni uklohníme rýžoto. S kečupem je to skvělé. Brzy
dojíme a poněvadž nám Viki dal tu možnost spát uvnitř, chystáme si
palandy, jdeme si vyčistit zuby a za chvíli už se od našich spacáků
ozývá chrápání.
Neděle
Ráno se vracím z WC, a poněvadž vidím kluky, jak se převlíkají a jak
si balí věci, přidám se k nim a zanedlouho už máme téměř všichni
sbalené batohy venku z pokoje. Po sbalení všech batohů a vysmýčení
místa, kde jsme spali, jdeme snídat. Jakmile jsme dojedli všechny sušenky a
dopili kakao, vynášíme batohy ven do aut a poklízíme zbytek námi na
chvíli obydlené části budovy. Za chvíli už v krojích stojíme před
Vikim a posloucháme jeho výklad o Neratovském kostele. Následně
vyjíždíme celkem třemi auty směrem do Neratova. My, kteří jedeme
s Vikim, se dozvídáme nejen o lumpárnách, které prováděl, ale
i o Neratově a okolí.
Když jsme v Neratově, rychle se vymění píchlé kolo a jdeme do tohoto
výjimečného kostela. Je slavnost Těla a Krve Páně, a abychom stihli vlak,
po samotné mši jdeme v průvodu jen k prvnímu oltáři, potom nasedáme do
aut a jedeme do Mladkova, poněvadž pěšky bychom to nestihli. Dojedeme na
nádraží a s díkem se loučíme s Vikim. Potom se rozloučíme i s Petrem
a skupinkou vranováků, která má školu v přírodě či co.
My, co jsme zůstali na nádraží, se převlíkáme a poněvadž za chvíli do
stanice přijíždí vlak, nasedáme a po chvilce jedeme. Ve vlaku ještě
obědváme či svačíme chleby s paštikou a v Ústí nad Orlicí
přestupujeme do rychlíku.
Po asi hodině jsme na nádraží v Židenicích, kde na nás už čekají
někteří rodiče
Jožka
Poněkud zapeklitý oříšek, jak skloubit víkendovku Zelené šestky a
puťák Jelenů se podařilo vyřešit zapojením Petrova doprovodného vozidla.
Náročná trasa, v podstatě opakování dávného oddílového výletu
z roku 1992 – tedy z Jamného nad Orlicí přes Suchý vrch, tvrz Boudu,
Mladkov, Zemskou bránu a tábořiště Radost nad Kláštercem nad Orlicí –
se podařila splnit i přes sobotní nepřízeň počasí. Nebo možná právě
proto, neboť kdyby v sobotu celé odpoledne nepršelo, bylo by vše jinak a
určitě bychom byli o mnohé zážitky ochuzeni. Ale postupně…
Ta větší skupina, co jela vlakem, měla sraz v České v pátek ve
14 hodin. Kolem sedmé večer jsme dorazili na místo, které bylo předurčeno
k přespání. Vše chystáme, v 20:30 hod. přijíždí Petr, v autě má
čtyři opozdilce, co nemohli s námi odjet dříve. Stavíme stany a
přístřešek. V noci padne pár kapek, ale v pohodě, ráno vše balíme,
těžké batohy necháváme v autě a jen s menšími batohy vyrážíme do
mlhy Suchého vrchu. Vůbec nebyl suchý, byla tam mlha, nic nebylo vidět,
foukal vítr a byla zima. Alespoň jsme se zde pomazlili s jelenem, co ho tu
mají v ohradě, družina Jelenů se s ním vyfotila, najedli jsme se a šli
dál. Prohlídli jsme si všechny sruby pevnosti Bouda, prošli i podzemí,
bylo tam také vlhko a zima. Když jsme za hodinu a půl vyšli ven, vypadalo
to, že nám zde bude líp. Ale nebylo, za chvíli začalo pršet a pršelo a
pršelo. V pláštěnkách jsme tedy došli do Mladkova a bylo nám jasné, že
cesta na Zemskou bránu přes Adam není příliš reálná. Bylo třeba
vymyslet jinou alternativu. Zatímco kluci skotačili na kryté zásobovací
rampě místního obchodu, já s Petrem jsme se vydali na průzkum. Museli jsme
najít místo, kde bychom v neděli mohli jít na mši svatou – což Mladkov
neskýtal. A kde uvařit večeři, kde přespat, jak se dostat do Klášterce,
kde mše byla původně naplánována. Protože s hledáním noclehů pro
deštivé noci již máme zkušenosti, našli jsme v Klášterci krásné
ubytování pod velkým přístřeškem u fotbalového stadionu. Chtěli jsme
si ale, když už jsme jednou tady, prohlédnout krásné údolí Divoké
Orlice. Co ale s batohy? A tak jedeme na Ameriku, jen tak, třeba tam někdo
bude a batohy ohlídá. A jak to tak bývá, vždy se objeví v potřebnou
chvíli nějaká kouzelná víla, stařenka či dobrý člověk. Právě zde byl
Viki, Víťa Kubíček, syn bývalého člena našeho oddílu a známý mnoha
našich známých, nyní šéf střediska Radost. A tak bleskově zde
ukládáme batohy, převážíme z Mladkova třemi auty kluky do Klášterce,
zde naše pěší putování pokračuje, kocháme se Orlicí a od Pašerácké
lávky se vracíme na Ameriku. Zde si na ohni klohníme večeři, když jsme
odmítli výdobytky zařízené kuchyně a, řádně již unaveni, kluci
usínají na palandách v oné, notně již rekonstruované, ale stále
původní kamenné budově, kde jsem před téměř 40 lety, ještě jako
vlče, na táboře přespával i já. A s Petrem se navíc od Vikiho
dovídáme spoustu pro nás zajímavých věci. Například že původní
dřevěná brána k našemu táboru z roku 1969 zde stále stojí, zarostlá
již mohutnými smrky. Ráno využíváme další překvapivou nabídku – na
mši svatou jedeme do vzdálenějšího Neratova – neobvykle obnoveného
kostela, kde prožíváme společně s místními farníky slavnost Božího
Těla. Po mši svaté jedeme honem auty přes Zemskou bránu do Mladkova na
nádraží, odkud nám za chvíli jede vlak do Brna.
Díky za tento krásný výlet, díky za to že pršelo…
Vašek
Novější zápis: Výlet Hnědé šestky na Obřanský hrad (17. 6. 2017) Starší zápis: Výlet Zelené šestky na Nový hrad (27. 5. 2017)
|
Sobota 20. 8. ’22 svátek slaví Bernard
Podporují nás
Jak psát na web
|