91. oddíl Junáka Brno

Putování Vranováků po Orlických horách

16.–18. 6. 2017

Den první

V pátek 16. června léta Páně 2017 ve svátek svatého Benona jsme se vypravili na puťák za krásami Orlických hor. Zatímco už si kluci pochutnávali nad Jamným na jahodách, já, Vojta, Fanda, Lukáš a Petr jsme teprve nastupovali do auta a vyjížděli týmž směrem. Když jsme dojeli, nezbývalo, než postavit stany a přístřešek. V noci poprchávalo, ale my, ať už pod stanem, přístřeškem nebo na seníku jsme se dobře vychrupkali.

Den druhý

V sobotu 17. června ve svátek svatého Avita ráno jsme vyrazili na Suchý vrch, byli jsme jen na lehko – krosny a zásoby nám vezl Petr. Před cestou jsme měli jen tatranku a tak velká snídaně nahoře udělala radost. Ještě před naším chlebem jsme však nakrmili travou jelena pobývajícího v ohradě. Vyrazili jsme dál směrem na tvrz Bouda a měli jsme před prohlídkou čas, prohlídnout si okolní bunkříky spojené s Boudou tunelem. Během prohlídky jsme se toho hodně dozvěděli a nachodili. Šli jsme pak za deště do Mladkova, kde jsme se schovali na nakládací rampě. Doplnili jsme zde zásoby vody, nasvačili se a zahráli si často absolutně neorganizované, avšak velice zábavné hry. Vašek s Petrem pak odjeli hledat nějaké rozumné tábořiště, kde bychom si mohli uvařit. Na starost nás měl Jožka s Lukášem; zprvu vypadala situace asi takhle: já se čtyřmi dalšími hochy hrál dračák a všichni ostatní dělali všeliké krávoviny a hráli opět tak nezorganizované hry, až s toho Vojtovi praskla láhev. Abych pravdu řekl, nevnímal jsem s láhví hrající si kluky skoro vůbec a tak vlastně ani pořádně nevím, co dělali. Všichni společně jsme si pak zahráli pistolníka a netrvalo dlouho; ale co to? Vašek s Petrem přijeli ještě s nějakým pánem třemi auty. Nasedli jsme do aut a dozvěděli se, že ten pán je Viki – jeden z vedoucích tábora Radost. Abychom se ještě trochu prošli, vyhodili nás kousek před Pašeráckou lávkou a přes ni jsme doputovali až na tábořiště Amerika. Zde jsme si otravováni ohavnými mochničkami uvařili výborné rizoto a šli na kutě dovnitř, do tepla na takové podivné palandy. To jsme byli rádi, že nám pršelo.

Den třetí

V neděli 18. června ve svátek svatého Řehoře Barbariga, biskupa Bergamského a později Padovského jsme posnídali sušenky a kakaíčko, již před tím jsme však museli být sbalení a po úklidu a nákladu krosen jsme třemi auty, tentokrát i se zdejší slečnou Maruškou, vyrazili v krojích na mši do Neratova. Véna cestou dostal zatím ještě neoficiální přezdívku Chevroletka a Petr zde stačil i píchnout pneumatiku. Mše byla krásná, o to krásnější v takovém zajímavém, před zkázou zdejším farářem zachráněném kostele. Přepravili jsme se po mši do Mladkova na nádraží a rozloučili jsme se jak s Vikim a Maruškou, tak s Petrem, který jel autem s Vojtou a několika na školu v přírodě spěchajícími Vranováky. My ostatní jsme se převlíkli z kroje a nastoupili na vlak. Po přestupu v Ústí nad Orlicí jsme se InterPanterem dostavili na nádraží do Židenic, kde si nás rozebrali rodičové naši.

Jirásek

Pátek

V pátek se na nádraží v České sešla část vranovských skautů, Veverka ale ne, poněvadž si vyvrkl kotník. Za chvíli už nám přijíždí vlak, my se tedy někteří loučíme s rodiči a nasedáme do vlaku, který s námi potom odjíždí.
V Lesné nasedá Véna. Ten si ale moc neposeděl, poněvadž za chvíli vystupujeme v Židenicích. Tam se strašně smějeme anglické výslovnosti českých jmen a kolem třetí hodiny odpolední nasedáme do rychlíku. V Ústí nad Orlicí vystupujeme, já s Týpkem po nějakém tom hledání nalézáme nádražní budovu, následně zjišťujeme, odkud nám jede vlak. Tam se také s ostatními vydáváme. Netrvá dlouho a už nastupujeme do osobáku. Během jízdy v něm nás stále otravuje jakási malá holčička, ale v Jamném naštěstí vystupujeme a vycházíme nahoru k druhému konci Jamného.
V jedné části si přes malou louku zkracujeme cestu a nalézáme lesní jahody! Zastavujeme se tedy a natřikrát jahody trháme. Natřikrát, protože postupně objevujeme tři naleziště. Potom se zase vydáváme dál. Jamné je podlouhá vesnička, takže chvíli chůze po tom, co z ní vyjdeme, docházíme k vodojemu, u kterého si dáváme pauzu. Po vyblbnutí a najezení se nalézáme vhodné místo pro stavbu přístřešku. Čistíme si zuby a v tom přijíždí Petr i s druhou částí Vranováků. I ti si tedy vyčistí zuby, my už zatím stavíme přístřešek a stany a nově přijetá část Vranováků se do toho po vyčištění zubů pouští též. Po nějaké době už ležíme převlíklí ve spacácích. Prší jen trochu, takže to je v pohodě, jen snad to trochu vadí, že čtyřikrát za noc spravuji Jiráskem zajímavě uvázaný kámen. Až napočtvrté mě napadne úplně to převázat, což se nakonec osvědčilo, jelikož potom to už nepadalo.

Sobota

Ráno vstáváme, balíme si věci i stany s přístřeškem a při tatrance vyrážíme jen s malým batohem směrem na Suchý vrch. Na něm ale zjišťujeme, že jeho jméno nic pravdivého o jeho charakteru nevypovídá (tedy alespoň ne dnes). Kromě nepříliš příznivého počasí tu na nás ale čeká i jelen, kterého vzápětí už krmíme a také Petr s autem. Nakrmili jsme jelena, teď krmíme chlebem s paštikou a cibulí sebe. Petr zatím už vyráží s autem do Mladkova. Potom už vyrážíme i my, ale pro změnu k tvrzi Bouda.
Dorážíme k tvrzi, a poněvadž do prohlídky máme ještě čas, jdeme prozkoumat i ostatní bunkry. Po této obhlídce jdeme zpět k tvrzi, kde na nás čeká Petr a za chvíli nám zde začíná prohlídka této tvrze Boudy. Dozvídáme se dost zajímavé informace a procházíme vším možným, až nakonec docházíme k bývalé plánované otočné dělostřelecké věži. Tam prohlídka končí a my jdeme (někteří běží) zpět na začátek tohoto podzemního systému. Děkujeme našemu průvodci, vydáváme se ven, rozdáváme si sušenky a vyrážíme dál.
Míjíme převrácený řopík i pár větších kaluží a docházíme do Mladkova. Poněvadž docela začíná pršet, před deštěm nacházíme úkryt pod mostkem a spekulujeme o následující trase. Trochu se mezitím vyjasní, a tak jdeme skrz Mladkov, obdivujíce zdejší auta ruční domácí výroby, ale za chvíli se opět začínají mraky stahovat a už prší. Zastavujeme se tedy před zavřeným obchodem, mažeme a následně jíme chleby a potom se Vašek s Petrem vydávají pryč zjistit, kde bychom mohli nechat batohy. My zatím děláme vše možné, například soutěžíme v uzlování.
Asi po hodině čekání u rampy k nám přijíždí tři auta. To první je Petrovo, to poznáme, ale ty druhé dvě? Tu ze všech tří aut vystupují řidiči – Petr, Vašek a ještě nějaký pán. Na pokyn nasedáme do aut a zjišťujeme, že ten pán se jmenuje Víťa Kubíček – Viki a taky spoustu dalších informací o Americe, táboru Radost, o jeho životě a taky, že se zná s docela dost profesory od nás, z BiGy. Rychle to uběhlo, ale my už jdeme od aut k pašerácké lávce a jejímu okolí. Potom jdeme zpět a do tábora Radost.
Tam si potom na ohni uklohníme rýžoto. S kečupem je to skvělé. Brzy dojíme a poněvadž nám Viki dal tu možnost spát uvnitř, chystáme si palandy, jdeme si vyčistit zuby a za chvíli už se od našich spacáků ozývá chrápání.

Neděle

Ráno se vracím z WC, a poněvadž vidím kluky, jak se převlíkají a jak si balí věci, přidám se k nim a zanedlouho už máme téměř všichni sbalené batohy venku z pokoje. Po sbalení všech batohů a vysmýčení místa, kde jsme spali, jdeme snídat. Jakmile jsme dojedli všechny sušenky a dopili kakao, vynášíme batohy ven do aut a poklízíme zbytek námi na chvíli obydlené části budovy. Za chvíli už v krojích stojíme před Vikim a posloucháme jeho výklad o Neratovském kostele. Následně vyjíždíme celkem třemi auty směrem do Neratova. My, kteří jedeme s Vikim, se dozvídáme nejen o lumpárnách, které prováděl, ale i o Neratově a okolí.
Když jsme v Neratově, rychle se vymění píchlé kolo a jdeme do tohoto výjimečného kostela. Je slavnost Těla a Krve Páně, a abychom stihli vlak, po samotné mši jdeme v průvodu jen k prvnímu oltáři, potom nasedáme do aut a jedeme do Mladkova, poněvadž pěšky bychom to nestihli. Dojedeme na nádraží a s díkem se loučíme s Vikim. Potom se rozloučíme i s Petrem a skupinkou vranováků, která má školu v přírodě či co.
My, co jsme zůstali na nádraží, se převlíkáme a poněvadž za chvíli do stanice přijíždí vlak, nasedáme a po chvilce jedeme. Ve vlaku ještě obědváme či svačíme chleby s paštikou a v Ústí nad Orlicí přestupujeme do rychlíku.
Po asi hodině jsme na nádraží v Židenicích, kde na nás už čekají někteří rodiče

Jožka

Poněkud zapeklitý oříšek, jak skloubit víkendovku Zelené šestky a puťák Jelenů se podařilo vyřešit zapojením Petrova doprovodného vozidla. Náročná trasa, v podstatě opakování dávného oddílového výletu z roku 1992 – tedy z Jamného nad Orlicí přes Suchý vrch, tvrz Boudu, Mladkov, Zemskou bránu a tábořiště Radost nad Kláštercem nad Orlicí – se podařila splnit i přes sobotní nepřízeň počasí. Nebo možná právě proto, neboť kdyby v sobotu celé odpoledne nepršelo, bylo by vše jinak a určitě bychom byli o mnohé zážitky ochuzeni. Ale postupně…
Ta větší skupina, co jela vlakem, měla sraz v České v pátek ve 14 hodin. Kolem sedmé večer jsme dorazili na místo, které bylo předurčeno k přespání. Vše chystáme, v 20:30 hod. přijíždí Petr, v autě má čtyři opozdilce, co nemohli s námi odjet dříve. Stavíme stany a přístřešek. V noci padne pár kapek, ale v pohodě, ráno vše balíme, těžké batohy necháváme v autě a jen s menšími batohy vyrážíme do mlhy Suchého vrchu. Vůbec nebyl suchý, byla tam mlha, nic nebylo vidět, foukal vítr a byla zima. Alespoň jsme se zde pomazlili s jelenem, co ho tu mají v ohradě, družina Jelenů se s ním vyfotila, najedli jsme se a šli dál. Prohlídli jsme si všechny sruby pevnosti Bouda, prošli i podzemí, bylo tam také vlhko a zima. Když jsme za hodinu a půl vyšli ven, vypadalo to, že nám zde bude líp. Ale nebylo, za chvíli začalo pršet a pršelo a pršelo. V pláštěnkách jsme tedy došli do Mladkova a bylo nám jasné, že cesta na Zemskou bránu přes Adam není příliš reálná. Bylo třeba vymyslet jinou alternativu. Zatímco kluci skotačili na kryté zásobovací rampě místního obchodu, já s Petrem jsme se vydali na průzkum. Museli jsme najít místo, kde bychom v neděli mohli jít na mši svatou – což Mladkov neskýtal. A kde uvařit večeři, kde přespat, jak se dostat do Klášterce, kde mše byla původně naplánována. Protože s hledáním noclehů pro deštivé noci již máme zkušenosti, našli jsme v Klášterci krásné ubytování pod velkým přístřeškem u fotbalového stadionu. Chtěli jsme si ale, když už jsme jednou tady, prohlédnout krásné údolí Divoké Orlice. Co ale s batohy? A tak jedeme na Ameriku, jen tak, třeba tam někdo bude a batohy ohlídá. A jak to tak bývá, vždy se objeví v potřebnou chvíli nějaká kouzelná víla, stařenka či dobrý člověk. Právě zde byl Viki, Víťa Kubíček, syn bývalého člena našeho oddílu a známý mnoha našich známých, nyní šéf střediska Radost. A tak bleskově zde ukládáme batohy, převážíme z Mladkova třemi auty kluky do Klášterce, zde naše pěší putování pokračuje, kocháme se Orlicí a od Pašerácké lávky se vracíme na Ameriku. Zde si na ohni klohníme večeři, když jsme odmítli výdobytky zařízené kuchyně a, řádně již unaveni, kluci usínají na palandách v oné, notně již rekonstruované, ale stále původní kamenné budově, kde jsem před téměř 40 lety, ještě jako vlče, na táboře přespával i já. A s Petrem se navíc od Vikiho dovídáme spoustu pro nás zajímavých věci. Například že původní dřevěná brána k našemu táboru z roku 1969 zde stále stojí, zarostlá již mohutnými smrky. Ráno využíváme další překvapivou nabídku – na mši svatou jedeme do vzdálenějšího Neratova – neobvykle obnoveného kostela, kde prožíváme společně s místními farníky slavnost Božího Těla. Po mši svaté jedeme honem auty přes Zemskou bránu do Mladkova na nádraží, odkud nám za chvíli jede vlak do Brna.
Díky za tento krásný výlet, díky za to že pršelo…

Vašek

Novější zápis: Výlet Hnědé šestky na Obřanský hrad (17. 6. 2017)
Starší zápis: Výlet Zelené šestky na Nový hrad (27. 5. 2017)