Znak Junáka

91. oddíl Junáka Brno

Jednadevadesátka – katolický chlapecký skautský oddíl

Liliový kříž

Jarní prázdniny Hellsinki 2019

9.–16. 2. 2019

Jarní prázdniny si skauti z našeho střediska užili po svém. Vybrané zážitky můžete zhlédnout v přiloženém videu. https://youtu.be/z1hwZcDccOQ

A jak to viděl jeden z účastníků?

Den první

Naše skupina, tedy: já, Saša, Honza Gregor, Seno, Pára, Kent, Mat, Kačka, Adam, Opi, Pospec, Koláč, Mari a Maruška Doffková sešli jsme se v sobotu 9. února, na svatou Apollonii, léta Páně 2019, kolem půl jedenácté dopoledne na autobusovém nádraží na Zvonařce, abychom se vypravili na každoroční, střediskové Jaráky. Po té, co Adam vybral peníze, Seno dokoupil jízdenky a naložili jsme batohy do zavazadlového prostoru, vyjeli vstříc Jemnici. Po dojezdu do těchto končin, zavedli nás Mamut – van Helsing a jeho společník Klaun – van Persing do squatu v Budči – Hostince u Děravého ubrusu (jak bylo později řečeno, Hostince u Děravého všeho, pozn. red.). Byli jsme přivítáni po menším nedorozumění – ubytování na půdě nebylo dostatečně komfortní – vskutku královsky, pohoštěni jsme byli vodkou (neobyčejně tvrdou vodou ze zdejšího nečekaně starobylého vodovodu) a spaní jsme si nachystali na, jak už to ve squatech bývá, povětšinou ještě tvrdších matracích. Jediný program tohoto dne se pak točil kolem animovaného videa o žaludech a semínkách pampelišek a nějakých hlubokých myšlenkách v tomto videu se skrývajících. Večeře, modlitba, večerka.

Den druhý

V neděli 10. února, na svatou Scholastiku, byl budíček kolem osmé ráno. Program od snídaně až po mši svatou v budečském kostele Zvěstování Panny Marie spočíval v získávání lživých i pravdivých informací od jednotlivých postav a též plnění rozličných úkolů pro některé z nich. Po mši jsme si mohli vybrat, jestli si jako zbraň či předmět vyrobíme loktarovku, měšec, léčitelskou šerpu nebo obouruční meč a po obědě si ještě každý, ať vyráběl cokoliv, musel vyrobit „black jack“ – jednoruční meč. Večer nás čekala první akce – museli jsme vybojovat od banditů zásobovací vozík, který toho dne přepadli a zmocnili se ho. Během večerní zábavy se hrál Příval, Smrtka a různé deskové hry.

Den třetí

Panny Marie Lurdské, v pondělí 11. února konal se budíček opět v osm a po snídani se každý mohl účastnit výpravy, questu u určité postavy. Já se rozhodl pro znovuobnovení kříže v bažinách vedené Inkvizitorem a stálo to za to. Poté, co jsme kříž našli, v té chvíli jsem byl již po kolena mokrý, vyhrnulo se na nás několik upírů a jeden nemrtvý. Kříž byl vztyčen a cestou zpět ještě potkali skupinu postiženou malomocenstvím a protože mě během výpravy vysál upír a musel jsme si tedy vyrobit kříž a zorganizovat pohřeb. Po poledním klidu následoval program v diskuzních skupinkách na otázky genderové korektnosti. Večer se konal turnaj v Žižkově hře na Číňanův návrh pojmenovanou Příval. Vítězem se stal Kuře, jenž se v napínavém finále utkal s Matem. Celou večerní zábavu doprovázela klasická hudba pouštěná do reproduktorů Klaunem a celý večer si především největší odvážlivci užívali nové možnosti utrácení zdejších peněz (lapis) – pití kvasu. Toho večera také započala hra, ve které když člověk prohrál, musel se zapsat na hřbitov a předat svůj úkol svému přemožiteli.

Den čtvrtý

Celé dopoledne dne zasvěceného svatému Benediktu Aniánskému, tedy úterý 12. února, jsme strávili výpravou proti Drákulovi, na místo kam nás zavedl jeho deník, tedy k jakési kapli kde se proti nám připravil společně se solidním počtem upírů, vlkodlaků a jiných příšer a když do toho všeho začalo hustě sněžit rozběhla se parádní bitva končící Drákulovou smrtí. V poledním klidu byla středem mé pozornosti Smrtka, tentokrát o peníze. Na oslavu vítězství nechyběla odpoledne hodina tance a večer ples. Když už mi valčík konečně začal jít a dostali jsme se do tempa, přerušil pohodovou skladbu na tři doby útržek z nějaké death – metalové klasiky a odevšad byl slyšet jen křik a dupot. Tak počala zombie, respektive vlkodlačí apokalypsa při které se vám klidně mohlo stát, že jste si chtěli odskočit a přes záchod se dovnitř zrovna vloupal Honzík, nebo že jste šli na zdánlivě vyčištěnou půdu a náhle vám na záda skočil Kuře, jako se to stalo Matesovi. Všichni účastníci byli rozděleni do několika skupin, popřípadě dostali možnost fungovat jako nosiči (chemici) nebo kulometi. V terénu jsme si museli získávat ampule se zeleným lékem proti viru lycantris a celou budovu jsme pochopitelně museli bránit proti zrádným nestvůrám. A tak se stalo, že jsem za celé tři hodiny nevytáhl ani paty z domu jen abych především s Prknem bránil vchod ze dvora a ze záchodů. Kolem půlnoci jsme všechno uklidili a poměrně znaveni šli spát.

Den pátý

Kvůli vlkodlačí apokalypse, tedy zvláště zásadnímu ponocování, jsme ve středu 13. února, tedy na svatou Kateřinu Ricciovou vstávali o něco později. Stejně jako v pondělí, i ve středu jsem se rozhodl strávit dopoledne s Inkvizitorem a to konkrétně pálením vlkodlačích ostatků za vesnicí, přičemž na nás nečekaně zaútočili velice odolní nemrtví. Každý z nás se pak pro nejjistější očištění ještě musel napít trošky octa, aby nám do oběda nevyhládlo při myšlence, že by ocet chutnal lépe s tlačenkou. Proběhl lidový soud, při kterém byl vlivem dezinformace ze všech stran odsouzen hrabě von Ratenkreuzung k smrti upálením, Šlechtic a Inkvizitor byli uvězněni. Celé odpoledne jsme tedy připravovali hranici, ovšem trestanec stihl před bolestivou popravou spáchat sebevraždu a i přes rozhodnutí v lidovém hlasování, že hranici zapálíme, ale jeho tělo necháme důstojně pohřbít. Po zapálení hranice ale Adam, Šimon a Knedlík nevydrželi pokušení tělo ubohého hraběte bez milosti přiložili. Zbytek dne byl již volnější, hrstka hochů z nudy poschovávala pantofle děvčatům v té chvíli procházejícím se po okolí. Kdo chtěl, mezi takové jsem patřil, mohl pomoci s přípravou sauny spočívající mimo jiné v udržování mohutných plamenů vatry. Saunu si mohli zájemci i vyzkoušet, i mezi takové jsem patřil a myslím, že Žižkovo označení: „Nový level punku…“ je víc než příznačný. Velká část nás se prozevlila až do půlnoci, při které jsme mohli být svědky hlučného útoku vesničanů, kterým jsme za smrt jejich hraběte byli nuceni vydat tři hlavní viníky jeho smrti a nedůstojné kremace a k tomu ještě 300 la, na pohřeb a zádušní mše.

Den šestý

Ve čtvrtek 14. února, na svatého Valentina, čekala nás po opět pozdějším budíčku Prknova rozcvička s matracemi a po snídani jeho literární okénko. Polední klid přerušil až podivný a děsivý hluk ze stodoly na dvoře, jak nám řekla Klíčnice, ze světnice jejího nejlepšího hosta, jenž si nepřeje být rušen. Když nám tedy konečně otevřela, za zkrvavenou oponou jsme našli zmučeného ubožáka v průběhu nějakého nechutného experimentu, byl připoután na nepohodlné lůžko a utrpení z něj jen čpělo, nemohl dobře artikulovat, z tváře mu trčel šroub, hrdlo měl naříznuté, horní končetiny podivně sešité. Poté, co jsme naznali, že žádné další útržkovité informace nám již neposkytne, propustili jsme z jeho vězení a tím s jeho pravděpodobnou absencí pudu sebezáchovy i delšího trápení, přec blízké bažiny byly dost hluboké a rozsáhlé na to aby se v nich mohl rychle utopit. Sesbírali jsme všechny písemné a výtvarné indicie vedoucí jednoznačně k prozatím nevinně tvářícímu se doktorovi Vakmerö a dohodli jsme se, že se večer vydáme do jeho laboratoře na kterou nás směroval bídník. Pro potvrzení neviny jsme propustili z vězení Inkvizitora i Šlechtice a odpoledne jsme se s Peťou věnovali rozboru písma. Když jsme večer došli do laboratoře umístěné v knínickém, nefunkčním kravínu, byli jsme omámeni záhadným plynem, odzbrojeni, rozděleni do skupin a do půlnoci jsme se museli vrátit, po stopě nám pochopitelně šli doktorovy nestvůry. Dojít na základnu za živa se podařilo jen Knedlíkovi, Adrianovi a Kláře.

Den sedmý

Svaté Jiřiny, panny a řeholnice, v pátek 15. února, začal program poměrně neobvykle. Bylo nám řečeno, že doktorovy stvůry obsadily hostinec a s výjimkou Kláry a Adriana (Knedlík se dal slyšet, že užitečnější bude v zajetí) jsme se ve třech skupinách octli uvězněni různě po areálu, spoutáni páskami, společně s námi ještě Klíčnice a hospodský – Žid. Právě se Židem, Matem, Kentem, Míšou Lunzarovou, Žuchem, Párou, Marťou a ještě jakousi stvůrou s velmi nízkým inteligenčním kvocientem jsme se octli na půdě. Při likvidaci našeho strážce jsme se sice nijak nezapotili, ale při zneškodňování té druhé již přišli první ztráty. I to se nám ale podařilo a získali jsme klíče ke svobodě. Odemkli nám až Adamovi společníci, kterým jsme z půdy hodili klíče a zapojili jsme se do bitvy, která se rozhořela na dvoře. Upíři a další stvoření postupně ustupovala přes barikádu až na půdu nad stájemi, tam jsme zadrželi doktora a následně ho uvěznili na půdě, kde jsme byli internováni i my. Doktora Vakmerö pak rakousko – uherský soud odsoudil ke třiceti letům vězení, zaplacení našich dluhů a odškodnění pozůstalých po vesničanech náhodně vybraných k nedobrovolnému utrpení, které si prožili v doktorově laboratoři a které pak zažili zbaveni citů a důležitých lidských vlastností. Kdo chtěl, mohl zbytek odpoledne strávit tancem. Večer jsme vyplnili zpětnou vazbu a podívali se na videa a fotky jak z Jaráků těchto, tak z těch minulých.

Den osmý

Než jsme se na svatou Juliánu, tedy v sobotu 17. února, vydali na cestu do Jemnice, odkud jsme opět jeli autobusem přímo na Zvonařku, v rámci možností jsme uklidili celý areál a rozloučili se se squatem. Ještě předtím jsme si s Peťou a Žižkou rozebrali celý příběh a různá ponaučení z něho plynoucí. Do Brna jsme přijeli kolem půl šesté večer. Velké díky organizátorům za příjemné a především ohromně zábavné strávení jarních prázdnin.

Jirásek

Novější zápis: Výlet Vranováků do neznáma (23. 2. 2019)
Starší zápis: Výlet Hnědé šestky do Níhova (26. 1. 2019)

Středa 18. 9. ’19
svátek slaví Kryštof





Příští oddílová rada bude v pondělí 14. 10. 2019 v 18:15 hod. v klubovně na Mendláku.

Podporují nás

Jak psát na web

Vytvořil VojťákO webuAdmin • Aktualizace: 15. září 2019 ve 13.56