91. oddíl Junáka BrnoJednadevadesátka – katolický chlapecký skautský oddíl |
|||||||||||||||||||||||||||
Jarní prázdniny – LASCA 202015.–22. 2. 2020 Den I. – 15. 2. 2020; svaté Jiřiny V deset jsme se měli sraz na nádraží na Zvonařce, Číňan vybral účastnické poplatky a před půl jsme začali cpát naše batohy do zavazadlového prostoru, jen Tomovi se tam nevešel. Teprve v Jihlavě jsme vyměnili bus za Regiospider, který zastavoval i na místech, kde nebylo nic než louka, les, krtince a s trochou štěstí také perón, přesně proto se naše cesta zdála nekonečná. Z nádraží v Dolním Bolíkově nebylo daleko do konečného cíle naší výpravy, do dědiny s divošským jménem Cizkrajov. Pompézní barokní fara nám byla k dispozici i se zahradou, po ohledání zdejšího vybavení, jež se do historie zapíše jako tuze luxusní přišel na řadu program seznamovacího charakteru, kolečko, vyjmenovávání jmen dalších účastníků, ale i originálnější programy jako předávání slov bez řečí pomocí psaní na ruku, nucená konverzace na daná témata s danými lidmi a podobně. Plejádu podobných aktivit zakončilo tančení diska opět v kolečku, tentokrát na zahradě, vskutku zábavné. Nutno podotknout, že ještě, než jsme se seznámili mezi sebou, měli jsme možnost hrubě se obeznámit s fungováním zdejšího prostředí – s existencí čtyř soupeřících frakcí. Naše debaty se tedy mnohokrát v tom čase upírali k našim touhám o příslušenství k té či oné grupě. Drtivá většina měla blízko k frakci Mechtroniků, hluboko do podvědomí všech se zavrtali též Gangsteři, nejméně pozornosti přilákali Topinkovači a Full – naturalové. Ještě o našich osudech nebylo rozhodnuto, když jsme ten večer měli možnost strávit buď výrobou plakátů, lepením LED pásek po prostorách fary, s Prknem se vyráběli hologramy, s Any jsme hráli deskovky. Šlo se spát, Luňáci dělali ještě dlouho do noci nepořádek. Den II. – 16. 2. 2020; svaté Juliány Rozcvička stála za to, nejočekávanější dopolední program hned po snídani bylo rozdělení do frakcí, společně s Honzou Gregorem, Sašou, Mari, Míšou Lunzarovou a Adrianem jsme byli přiděleni k Topinkovačům. Naším prvním úkolem bylo získat látku stěžejní pro výrobu tekutiny oživovacího charakteru. Dostali jsme roušky – symbol naší frakce a měkčené zbraně, pro případ, že by majitelé hledané látky byli vskutku tak agresivní, jak nám bylo řečeno. K našemu překvapení nebyli, za rybníkem jsme místo bezmyšlenkovitého boje předvedli improvizované představení v Sašově režii, naše postavy jako Garda level 4 a Garda level 5, princezna Eufrozalina a postava jménem Bukurešť se nám i divákům vryli hluboko do paměti, zvláště pak vypravěčova hláška: „Ne ty, Bukurešť!“ Topinkovačský inside joke. Látku jsme úspěšně získali a společně jsme se odebrali do kostela, jenž byl pochopitelně v těsném sousedství námi okupované fary, byl s ní dokonce propojen prastarým nadzemním průchodem, ten byl ovšem nepřístupný. Mše byla mnohem kratší, než jsme předpokládali, zdejší farář měl stručné a dobře poslouchatelné kázání, a tak při čekání na oběd bylo o čem přemýšlet. Odpoledne zabrala dost zábavná, strategická hra. Navzdory našemu předchozímu rozdělení jsme byli selektováni do menších skupin a naším cílem byl zdejší černý trh. S Markem a Hynkem a Míšou Lunzarovou jsme se tedy snažili získat přízeň zdejších person, na našich prvních kuponech schovávala se nízká čísla, cena bonbonů a lízátek, po překonání nesnází se strážci zákona se nám dařilo pomocí smlouvání a menších půjček dosáhnout vyšších nominálních hodnot u cihel a piva, dopracovali jsme se i k ilegálnímu obchodu se zbraněmi od kterého nebylo daleko k součástkám. Neskutečně cenným součástkám, o kterých nikdo nevěděl, jak je použít a jejichž získání bylo přesto naším primárním záměrem. Po setmění a večeří jsme se rozdělili do tří debatních skupin, které na základě seriózních zdrojů probírali témata jako cenzura internetu, vypilovaný kamerový systém podobný tomu čínskému nebo třeba plošný a důsledný zákaz mobilů ve školách i během přestávek. Afirmace vždy přednesla své argumenty, bohužel v některých grupách i ty nesmyslné, negace na ně reagovala, po krátké době sklouzly rozpravy většinou k hloupostem, ale druhé i třetí skupině se přesto povedlo navodit atmosféru diskuze v celku na úrovni. Tím nedělní program končil, ne tak docela pro vedoucí, kteří zůstali vzhůru, aby nás mohli asi tak v jednu ráno dalšího dne vzbudit za pomoci megafonu. Den III. – 17. 2. 2020; svatého Alexia a jeho druhů Noční hra probíhala takto: dosti rozespalí museli jsme se seřadit a na řádné procitnutí jsme se proběhli až na konec farní zahrady. Odtud zase zpátky na faru, ovšem v tichu a utajení; proplížit se skrz řady goril arogantní ale ještě ne zcela všemocné Korporace stálo každého trochu úsilí, všichni byli jsme motivováni postelí a spacákem za nebezpečí plnou zahradou. Zvolil jsem cestu podél zdi, jež na úzkém pruhu stínila jinak všude přítomný svit pouličního osvětlení, nebylo to nejrychlejší, ale účinné. Budíček byl tedy posunutý, dopoledne strávili jsme získáváním indicií a šifer o místech s pravděpodobným výskytem součástek, naše zjištění jsme si museli potvrzovat návštěvou míst samotných a jejich zaznačením do mapy, bohužel v ověřování nám bránili agresoři z Korporace. Po usilovném snažení jsme se dobrali výsledků a po svačině nás čekala debata nad hrozbami budoucna, důvodem, proč si někteří lidé budují podzemní bunkry a shromažďují trvanlivé zásoby a podobně. Po poledním klidu jsme se odebrali do terénu, abychom si ve dvou týmech zahráli střílečku, hru, při které člověk musí mít rozhled, ale zároveň nebýt viděn. Nějak to nemělo šťávu, proto jsme si místo druhého kola raději zahráli klasickou vlajkovanou, kde jsem se, přestože nejsem žádný joggenmacher stal společně s Křečkem a Hynkem a Tomem součástí ultimátní čtveřice, jež na kolena porazila nepřátelský tým, vlajku měli pečlivě střeženou na mostě, ale všechno bylo proti našim manévrům marné. Během další tentokrát šifrovací hry se nás Korporace pokusila poslat proti sobě, přestože se Mechatronici dostali s Gangstery do křížku, my jsme objevili nedokončenou reportáž a díky ní poodhalili záměry Korporace. Nemělo smysl bojovat, když přesně tohle Korporace chtěla, odlákat od sebe pozornost a s novou generací výpočetní techniky dozvědět se o svých klientech informace, o nichž sami neví a jakých se dá nebezpečně využít. Stanuli jsme o krůček blíž k poznání našeho společného nepřítele, ještě nevěda, co nás teprve čeká. Den IV. – 18. 2. 2020; svatého Simeona Prvním programem toho dne byly workshopy, v jednadevadesátkovém nářečí – kolečka. Z celkově čtyř programů jsme si mohli zkusit dva, protože u programování, kam jsem se prvně zapsal bylo málo laptopů, strávil jsem raději první polovinu dopoledne v našem pokoji, kde nám Any a Klára velmi interaktivně převyprávěli příběh Helen Carter hluchoněmé a slepé ženy, jež žila na přelomu předminulého a minulého století a jež se i přes svoje těžké handicapy dokázala vzdělávat a pomáhat podobně postiženým. Dalším workshopem byl Číňánův wargaming, vyzkoušeli jsme si jeho strategickou hru, báječnou aktivitu podobnou deskovce, zabrala ovšem celou podlahu v místnosti. Za tým ve složení: já a Lukáš jsme utrpěli drtivou porážku. Za vsí, mezi jakousi bažinou a fotbalovým hřištěm pro nás čekal celkem náročný quest. Museli jsme vysvobodit našeho informátora zajatého Korporací a jediná cesta k němu vedla skrz nepřátelské řady. Ultimátními zbraněmi se staly nerfky a to ať v dlaních našich nebo těch nepřátelských, oživiště naštěstí nebylo daleko a ve vyrovnaném souboji jsme museli vynaložit hodně úsilí, abychom dosáhli našeho cíle. Konečně osvobozený informátor nám pak několikrát zopakoval, jak cenné jsou součástky a mohli jsme se vrátit. Po dlouhém poledním klidu jsme po frakcích řešili různé a neobvyklé šifry – nikdy jsme neměli příliš času, pouze dvě šifry jsme vyřešili s předstihem, zbylé dvě jsme nerozluštili vůbec. Jiné frakce však byly úspěšnější, a tak jsme všichni společně odemkli bránu do dosud nepřístupných prostor, kde nás z předem natočeného výstupu přivítal Neuromancer. Vzkázal nám, že nám zbývá již jen dvacet minut života a měli jsme tedy dost času, abychom prozkoumali jeho laboratoř. Experimenty na lidských mozcích. Ačkoliv jsme se je snažili zneškodnit nebo alespoň je podrobněji ohledat, do dvaceti minut se skutečně objevili staří známí z Korporace. Tentokrát nemělo smysl, jakkoliv se bránit, naše oči zavázali šátky, ruce drželi jsme za hlavou, postupně nás odváděli pryč. Jednoho po druhém nás nastrkali do jiné místnosti s nepříliš vysokým stropem. Co teď? Octnutí v jiném sklepení jsme měli jedinou možnost komunikace s našimi vězniteli, proto jsme si museli zvolit mluvčího a tato funkce připadla Lukášovi. Museli jsme činit rozhodnutí o osudech našich i o osudech cizích, naslouchali jsme též vězni, jenž k nám nepatřil a který již měl tu čest s Korporací. Škoda ovšem je, že jsme si nevšimli jídla, které zde prý bylo ukryto a u nějž by jistě bylo mnohem interesantnější a možná vyhrocenější rozhodování. Demokracie, jež zde vládla, mohla by jistě rychle padnout v boji o omezené množství jídla. Fabuloval bych ale, kdybych pobyt v tom stísněném prostoru takto dramatizoval, strávili jsme v něm totiž sotva tři čtvrtě hodiny a hlad nás tedy rozhodně netrápil. Volný večerní program jsme využili nejen k zápolení s meči a nerfkami v rukou, ale s Křečkem a Lukášem jsme se ještě proběhli v tichosti po vsi, protože energie jsme měli dostatek a o vyčerpávajícím zítřku jsme ještě netušili. Den V. – 19. 2. 2020; blahoslaveného Godšalka I přes naši večerní běžeckou epizodu jsme se snad všichni probudili hluboko před budíčkem, stihl jsem si zapsat některé poznatky, ale veškerá naše ranní pohoda byla rázem smetena burácením do megafonu a řáděním oficírů. Všichni do jednoho byli označení znamením (L), znázorňoval jejich příslušnost k síti LASCA, produktu Korporace, jež byl schopen ovládnout jejich mysl a uvrhnout celý svět do spárů totality. Během sedmi minut jsme museli být sbalení, nedařilo se mi nejlépe, ale nezbývalo než s batohem na zádech, několika věcmi neprakticky v ruce nebo v batohu někoho jiného a vyběhnout a zařadit se do fronty u vchodu. Za jakoukoliv naši hlasitější interakci jsme byli napomínáni a konečně se na každého z nás dostala řada. Obdrželi jsme čísla a potravinové lístky a byla nám nabídnuta účast ve straně, bez jediné každá děvčat vstoupila, několik zrádců jako Kent, Divočák, Pára nebo Ondra se našlo i mezi mužskou populací, s Markem jsme byli smluveni o jeho infiltraci do centra dění, několik informací nebo dokonce zbraní se mu později vskutku podařilo propašovat. Pokoje byly přerozděleny na pokoj zrádců s dveřmi, pokoj nositelů lichých čísel bez dveří a konečně nás – nositelů sudých čísel, bez dveří. Snídani měli straníci a oficíři pochopitelně lepší, vůbec nejhůř s jídlem na tom byla skupinka diverzantů, měli za sebou již výslechy a jinou perzekuci. Byla nám představena nová a přísná pravidla nakazující přehnaný respekt a prokazování nejvyšší úcty a víry ve stranu. V následné aktivitě jsme se věnovali psaní děsuplných a nesmyslných hesel jako: „Válka je mír“ nebo „Svoboda je otroctví“ a nakonec „Nevědomost je síla“. Rozkazem bylo přepsat slova vždy, co nejvícekrát za sebou, a tedy až do zblbnutí. Pro hlubší podmanění si našich mozků režimem jsme byli rozděleni do skupin tak, aby na každou grupu dohlížel alespoň jeden straník a cílem byla propaganda. Námi tvořená propaganda. Vymysleli jsme okolo deseti hesel a zapsáním za sebe jsme z nich stvořili báseň vyzývající lid ke vstupu do strany a k budování režimu. Ve volných chvílích jsme byli pod neustálým dohledem, jaký gradoval během absurdních prací na zahradě. Nošení kulatin z místa na místo a zase zpátky, shromažďování listí a suché trávy na hromadách. Kromě věčného napomínání od dozorců jsme dostali též přístup k množství rozsetých informací, mohli jsme tak lépe pochopit záměry tvůrců sítě LASCA. Vypukla vzpoura. Dostali jsme další informace o nebezpečnosti sítě. Přestože bylo povstání potlačeno, aktivita oficírů prudce klesla, zatímco činnost odboje se roztočila na plné obrátky. Liberálně radikální odbojová skupina operovala pod názvem LIRO a symbolem se staly vidle, konkrétně vidle nalezené a opět ztracené a stále hledané Jožkou někde na okraji dědiny, ty skutečné již nikdo nikdy neviděl, ty nakreslené zdobily naše levé paže. Plakáty strany jsme znehodnocovali, vyráběli jsme vlastní a Mat složil několik rozvratnických básní. Velitel ozbrojených sil se dal na naši stranu, režim ho zklamal a s jeho pomocí se nám podařilo odvolat oficíry ze základny. V pokoji zrádců byli stále shromáždění nic netušící kolaboranti a projevem odbojářského odporu a nesouhlasu se stala blokáda jejich pokoje. Dveře zatarasili jsme židlemi a jiným nespecifikovatelným nábytkem, uzlovačkou jsme zajistili kliku. Při první konfrontaci si naší provokace ani nevšimli – tak byli zaslepeni režimem, ve kterém se oni měli dobře. Netrvalo ovšem dlouho a zaznamenali značný povyk, jaký se počal dít před jejich prahem. Místo asertivního jednání a rozumné kapitulace, jaká by byla na místě, začali zmatkovat, chovat se ukřivděně a nečekaně agresivně. Konkrétně Divočák nařízl uvázaný provaz, přestože to vůbec nebylo nutné a stejně zbytečné bylo i Kentovo hozenými židlemi korunované jednání a následná roztržka. Vše i přes takové hroty zcela šťastně dopadlo a mohli jsme se opět již na demokratickém zasedání dohodnout, co s přisluhovači padlého režimu. Měli být potrestáni jen velmi mírně, posledními místy ve frontě na večeři, přesto se v některých z nich vzedmula touha po opětovné kolaboraci s agresory ovládanými sítí LASCA a několik jich uprchlo. Abychom zjistili něco o nebezpečí číhajícím mimo základnu, museli jsme se i přes nepřízeň počasí vydat k rybníku. Zde jsme si mohli vydělávat pomocí dřepování, abychom dosáhli na nějaké zbraně. Zbraně se daly ukořistit též u goril z Korporace a na dvou obchodních stanicích fungoval především výměnný obchod. Odpočinuli jsme si a po takhle nabitém dni byla velká očekávání na program večerní, bohudík, ty nejoptimističtější předpoklady se naplnily. Vypukla apokalypsa. Tradiční zombie apokalypsa, jak ji známe. V patře se nehrálo vůbec, v jídelně byla zřízena výrobna koulí, oba konce ústřední chodby byly zabarikádovány. Křesla, kanape, stolky, židle. Odhodlaní bojovníci na straně jedné, zvětšující se hrstka neinteligentních stvoření na straně druhé. Neuběhlo ani dvacet minut a přišel naprosto pochopitelný, přesto v tu chvíli zcela naivní rozkaz – vyběhni ven a posbírej koule. Jako jedněm z prvních nám byly při plnění příkazu strženy oba fáborky za rohem schovanou bandou zombíků, od toho okamžiku jsem tedy stanul na jejich straně. Všemi dostupnými způsoby jsme se snažili zničit jejich zátarasy a proniknout do základny, pod dohledem zahálejících obránců se nám to nejednou podařilo. Jejich spanilé jízdy vedly k důmyslně šifrovaným zprávám vedoucím k jejich spáse. Zombíků rychle přibývalo, zaplavili chodbu, proti jejich převaze se ubránil jen ždibec, docela malinká skupinka přeživších, podle sestaveného návodu nahráli svoje mozky na síť, zatímco jejich těla byla nechána na pospas netvorům. A tak se strhl úklid. Od nespočtu koulí a rozsypaného odpadu museli jsme vyčistit venkovní prostranství, nánosy bahna a prachu nezbývalo než zamést po celé vnitřní herní ploše, křesla a sedačky bylo třeba vyčistit. V neposlední řadě bylo potřeba se najíst a s takovým vývarem v žaludku se nábytek mnohem lépe stěhuje na svoje původní pozice, než na lačno. Není jistě na škodu zmínit, že během hry se některým monstrům podařilo vniknout dovnitř základny oknem a značně tak zaskočit její obyvatele, vyprávějíce si tyto zážitky jsme se odebrali na kutě. Den VI. – 20. 2. 2020; svatého Nikefora, blahoslavené Hyacinty Marto Budíček byl po náročném včerejšku pozdní a rozcvička jen velmi mírná. První aktivita toho dopoledne mě vskutku zaujala. Rozdělení jsme byli jinak než frakce, přesto však do čtyř skupin, přičemž před každou stál jeden programovatelný robot a před roboty nebezpečí a překážek plné pole, jež měli za úkol překonat. Na papír jsme zapisovali program, po několika změnách pozic jsme dokonce přešli i k podmínkám, a protože jednotlivé skupinky, roboti i npc byli kreativní a odhodlaní, o zábavu bylo postaráno. Abychom se zabavili i ve zbytku dopoledne, ve dvojicích namíchaných napříč oddíly jsme dostali za úkol udělat si fotku s objekty a sochami a předměty v našem blízkém okolí, ať už to byl úřad, penzion, stožár s vlajkou, kříž, vodník nebo i subjekty živé jako kočka, pes či nějaký místní. Odpoledne jsme měli program rozdělený podle pohlaví, nedalo se tedy čekat nic jiného, že když se děvčata zavřela ve svém pokoji se všemi přístupnými jedlými dobrotami, hochům nezbývalo než posbírat všechny meče a nerfky a farní zahradu proměnit v bitevní pole. I takové legrácky se ale po čase omrzí, několikrát jsme změnili způsob hry a poté se většina z nás odebrala ke zdejšímu haldě kovošrotu a toho harampádí, co lidé za kovošrot považují anebo se ho alespoň chtějí zbavit, přestože neodpovídá definici kovošrotu, tu bylo jak nácků ve Waffen – SS, to znamená dost. Nálezy jako nůž s koženým pouzdrem, nebo prý lehce opravitelný kompresor nebyly raritou. K mé spokojenosti jsem nalezl praktický, plechový, vojenský, zelený kufříček a taky si ho odnesl na faru a nakonec domů. Netrvalo dlouho a dostali jsme rozkaz – obléct se na dlouhou dobu strávenou venku a ven taky skutečně vyjít, a protože se ukázalo, že naše cesta vede až k dva kilometry vzdálenému objektu, byly vhodný oděv na místě. Při slunce západu se nám naskytl výhled na Cizkrajov a okolí, ale po rozdělení zbraní, a tedy i po soumraku jsme měli starosti zcela odlišné. Dvě nepřátelské standarty. Probojovali jsme se až ke zdi, z které nás bombardovali koulemi a z které k našemu štěstí trčela jedna z vlajek. Za pomoci jedné soušky jsme ji shodili, ale mezi námi a tou další skrývalo se vojsko protivné a roztodivné, vyzbrojeno nejen meči, ale také svítilnami, jakými se dá na tmu navyklého člověka dostatečně paralyzovat a pak lehce sejmout. Úporné boje se však vyvíjeli jak jinak než v náš prospěch, druhá standarta byla stržena. Po návratu čekalo nás absolutní vyvrcholení příběhu, nečekané, originální a dokonce nebojové. Závěrečná etapa nás totiž zavedla na dosud neprobádanou půdu. V každém rohu se nacházel reflektor a několik rozestavěných postav. Jeden roh, jedna frakce, jeden úkol. Prvně jsme zakotvili ve scéně z dětství nechvalně proslulého diktátora a vraha milionů, v městečku Branau am Inn, v rodišti Adolfa Hitlera. Opilý otec Alois zakázal svému synovi studia na umělecké škole, a protože se v toho důsledku mladý Adolf později nedostal na vídeňskou akademii, skončil mezi chudinou a za dalších okolností vyrostl v monstrum, Aloise Hitlera jsme museli přesvědčit, aby odložil láhev režné a mladého Adolfa, aby se s otcem usmířil. Po střídání jsme zamířili ke Kavkazu, v semináři v Gori se Josif Dzugashvili potýkal s nepochopením u jeho ortodoxních, duchovních vůdců. Jen za to, že si četl noviny ho zavírali do školního vězení, a proto seminář opustil, splynul s revolucionáři a stal se největším masovým vrahem v dějinách. Nezbývalo než kněze přesvědčit, že moudrost lze najít i mimo Bibli a zaručit tak Dzugashviliho setrvání semináři. Další výjev, další příběh, tentokrát z města Shaoshan v Číně. Čtrnáctiletý Mao Ce – Tung nastoupil jako účetní ve firmě svého otce, při velkém nátlaku se mu zhnusil kapitalismus, dopracoval to na krutého vládce lidové Číny. Museli jsme Maovi dokázat, že má zůstat na studiích a nabídku místa od jeho otce odmítnout, ovšem vyjednali jsme místo toho jen poloviční úvazek a velkému krveprolití a utrpení množství lidí jsme tak nezabránili. Poslední scéna byla značně překvapivá, nepracovala totiž s žádnou historickou postavou, nýbrž s nápadem, že by se Adam, inspirovaný totalitou z předchozího dne rozhodl jít ve šlépějích dříve jmenovaných a v této alternativní realitě ovládl nejprve Česko, pak Slovensko, a nakonec celou planetu. Našimi zásahy do předjarákové rady jsme měli docílit, aby se Adam Jaráků vůbec nezúčastnil a ztratil tak jedinečný zdroj inspirace. Abych vysvětlil smysl této aktivity, nacházeli jsme se ve virtuální realitě, v síti LASCA. Tato síť byla totiž ovládaná virtuálními replikami mozků krutých a mocných lidí, jaké vytvořil Neuromancer. Když jsme změnili zásadní vzpomínky v takových mozcích, síť přestala být nebezpečná, zastavila masové zneužívání osobních informací a stala se užitečnou technologií, jaké se člověk nemusí bát. Petr nám pak nastínil program zítřejšího dne, nemohl jsem se dočkat. Den VII. – 21. 2. 2020; svatého Petra Damianiho Narozdíl od předchozích dnů jsme vstávali již v sedm a po snídani vyrazili jsme do nedalekého Českého Rudolce. Čekal na nás pot, spousta prachu a množství dalšího. Vybaveni jsme byli lopatami, smetáky, kýbly a kolečky. Po celý den jsme zde sváděli souboj s nekonečným množstvím sutě a rozbitých cihel a jiného bince v prostorách celého zdejšího zámku. Oprýskaný vnitřek působil jako bludiště, jediná opravená součást byla věž, tyčící se třicet metrů nad okolní krajinou, ale aby nám její výrazně lepší stav nebyl líto, místo sutin se to tu hemžilo peřím a výkaly protivných holubů. Útěchou pro zdejší pracanty byl snad jen ten výhled. Podlahy ve většině místností byly velmi nekvalitní a nedodělané, a tak když se někdo oháněl smetákem moc usilovně, odloupla se další vrstva a bylo zase, co nabírat do lopaty, do kolečkem a pak, co sypat ven. Zatímco vadné cihly jsme odsud házeli pryč, nějaké nové cihly jsme naopak vyváželi nahoru. Pořádek jsme také udělali s částí nepoužitelných kusů dřeva, pozor jsme museli dát, abychom nezahučeli do nějaké z četných šachet, většinou však byly zakryty podlážkami, a tak se naštěstí nikomu nic nestalo. Výborný oběd jsme dostali ve zdejší přilehlé pivovarské restauraci, patřící stejným majitelům jako zámek samotný. Následovala přednáška o historii vodní tvrze, posléze barokního, a nakonec neogotického zámku, jehož osud sem zavál opilé rudoarmějce a zloděje z okolních vesnic a všechen nábytek a cennosti s nimi zase odvál. Snahy komunistických funkcionářů v osmdesátých i snahy developerů v devadesátých letech o přebudování na luxusní hotel byly marné, z lokálního klenotu se stala na dlouhá léta ruina, stále se dělá na tom, aby jí přestala být my se na tom měli možnost alespoň trošičku podílet. Za odměnu jsme dokonce dostali přednášku o přilehlém minipivovaru, no co víc bychom si mohli přát. Zpátky se odjíždělo po etapách auty, jen malá skupina ve složení Ondra, Kent, Lukáš, Číňan a jistě ještě někdo další na koho jsem zapomněl, navrátili jsme se do Cizkrajova po svých. V rámci večerního programu jsme si promítali fotky z průběhu celé akce a videa z předchozích ročníků. Den VIII. – 22. 2. 2020; Stolce svatého Petra Hned po snídani se konala zpětná vazba v podobě dotazníku. Poměrně dost rychle se všechna zavazadla shromáždila před farou a pustili jsme se do zametání, sbírání obalů a dalšího tříditelného odpadu, jakého na podlahách pokojů válela spousta. Sundali jsme naši výzdobu – LED pásky a lepenkové plakáty, vytřeli jsme podlahy na umývárnách zametli je na chodbách a v síních. V paměti mi utkvěla slova: „Když uvidíte nějakýho křivýho Ježíše, tak ho spravte.“ Příhodné. Několik minut jsem se bavil sledováním Prkna, jak se snaží do jediného auta nacpat tolik vybavení a konečně jsme opustili základnu a vydali se na železniční stanici v Dolním Bolíkově. Cesta Regiospiderem se úmorně vlekla, vysvobození se nám tentokrát dostalo až v Havlíčkově Brodu, odtud rychlíkem do Brna to bylo mnohem pohodlnější a rychlejší. Skupinu jsem opustil již v Tišnově, Lelekovičáci v Kuřimi. Jaráky LASCA stály za to, nový tým dokázal, že na to má. Děkuji Hádesu a jeho přívržencům a dalším orgům za takové nasazení. Jirásek Jaráky LASCA 2020V sobotu kolem desáté hodiny ráno se sešla část našeho střediska na Zvonařce. Zde jsme za bušení ze staveniště vybrali peníze a počkali asi půl hodiny. Pak už jsme tak tak narvali batohy do nákladového prostoru a busem vyjeli směr Jihlava. Tam jsme dorazili s menším zpožděním, ale poněvadž náš navazující vlak měl také zpoždění, stihli jsme ho a odjeli s ním do Dolního Bolíkova. Z Dolního Bolíkova nás pak už čekala jen asi 1,5 km krátká cesta na faru v Cizkrajově. Zde jsme byli přivítáni poněkud zmatenými stvořeními, z nichž někteří vypadali jako hippies, další byli gangsteři, další mechanici a pak něco jako feťáci. Všichni tito pravděpodobně lidé mezi sebou válčili, až pak jeden z nich řekl, že se všichni musí spojit proti vládnoucí Korporaci a pak až mezi sebou válčit o cenné součástky v podobě třívoltových žároviček. Potom jsme tedy už šli dovnitř, byli obeznámeni s farou a dali jsme si věci do pokojů. Následoval program sestavený ze spíše klidnějších a více či méně seznamovacích her. Tento program byl zakončen hrou, které bezpochyby nemálo lidí ještě dlouho litovalo – strojeným rozhovorem zakončeným odpovědí na otázku „Jak se u vás tančí disko?“. Byť jsme po ní už šli na večeři, nikdy reálně neskončila, neboť se až do konce jaráků ozývaly její úryvky. I potom bylo ale o zábavu postaráno. Mohli jsme vyrábět hologramy, sprejovat na papíry ale i na malý plastový „cyber truck“, který jsme našli při naší výpravě na sklo. Pár lidí taky umisťovali po faře různé LED pásky, hráli deskovky nebo vyluzovali něco jako hudbu. Pak už byla večerka a šlo se spát. Neděle Pondělí Úterý Středa Čtvrtek Pátek Sobota Čt 5. 3. 2020 Jožka Novější zápis: Výlet Jelenů do Soběšic (29. 2. 2020) |
Pátek 29. 3. ’24 |
||||||||||||||||||||||||||
Vytvořil Vojťák • O webu • Admin • Aktualizace: 8. března 2022 v 0.44 |