Znak Junáka

91. oddíl Junáka Brno

Jednadevadesátka – katolický chlapecký skautský oddíl

Liliový kříž

Jarní prázdniny – LASCA 2020

15.–22. 2. 2020

Den I. – 15. 2. 2020; svaté Jiřiny

V deset jsme se měli sraz na nádraží na Zvonařce, Číňan vybral účastnické poplatky a před půl jsme začali cpát naše batohy do zavazadlového prostoru, jen Tomovi se tam nevešel. Teprve v Jihlavě jsme vyměnili bus za Regiospider, který zastavoval i na místech, kde nebylo nic než louka, les, krtince a s trochou štěstí také perón, přesně proto se naše cesta zdála nekonečná. Z nádraží v Dolním Bolíkově nebylo daleko do konečného cíle naší výpravy, do dědiny s divošským jménem Cizkrajov. Pompézní barokní fara nám byla k dispozici i se zahradou, po ohledání zdejšího vybavení, jež se do historie zapíše jako tuze luxusní přišel na řadu program seznamovacího charakteru, kolečko, vyjmenovávání jmen dalších účastníků, ale i originálnější programy jako předávání slov bez řečí pomocí psaní na ruku, nucená konverzace na daná témata s danými lidmi a podobně. Plejádu podobných aktivit zakončilo tančení diska opět v kolečku, tentokrát na zahradě, vskutku zábavné. Nutno podotknout, že ještě, než jsme se seznámili mezi sebou, měli jsme možnost hrubě se obeznámit s fungováním zdejšího prostředí – s existencí čtyř soupeřících frakcí. Naše debaty se tedy mnohokrát v tom čase upírali k našim touhám o příslušenství k té či oné grupě. Drtivá většina měla blízko k frakci Mechtroniků, hluboko do podvědomí všech se zavrtali též Gangsteři, nejméně pozornosti přilákali Topinkovači a Full – naturalové. Ještě o našich osudech nebylo rozhodnuto, když jsme ten večer měli možnost strávit buď výrobou plakátů, lepením LED pásek po prostorách fary, s Prknem se vyráběli hologramy, s Any jsme hráli deskovky. Šlo se spát, Luňáci dělali ještě dlouho do noci nepořádek.

Den II. – 16. 2. 2020; svaté Juliány

Rozcvička stála za to, nejočekávanější dopolední program hned po snídani bylo rozdělení do frakcí, společně s Honzou Gregorem, Sašou, Mari, Míšou Lunzarovou a Adrianem jsme byli přiděleni k Topinkovačům. Naším prvním úkolem bylo získat látku stěžejní pro výrobu tekutiny oživovacího charakteru. Dostali jsme roušky – symbol naší frakce a měkčené zbraně, pro případ, že by majitelé hledané látky byli vskutku tak agresivní, jak nám bylo řečeno. K našemu překvapení nebyli, za rybníkem jsme místo bezmyšlenkovitého boje předvedli improvizované představení v Sašově režii, naše postavy jako Garda level 4 a Garda level 5, princezna Eufrozalina a postava jménem Bukurešť se nám i divákům vryli hluboko do paměti, zvláště pak vypravěčova hláška: „Ne ty, Bukurešť!“ Topinkovačský inside joke. Látku jsme úspěšně získali a společně jsme se odebrali do kostela, jenž byl pochopitelně v těsném sousedství námi okupované fary, byl s ní dokonce propojen prastarým nadzemním průchodem, ten byl ovšem nepřístupný. Mše byla mnohem kratší, než jsme předpokládali, zdejší farář měl stručné a dobře poslouchatelné kázání, a tak při čekání na oběd bylo o čem přemýšlet. Odpoledne zabrala dost zábavná, strategická hra. Navzdory našemu předchozímu rozdělení jsme byli selektováni do menších skupin a naším cílem byl zdejší černý trh. S Markem a Hynkem a Míšou Lunzarovou jsme se tedy snažili získat přízeň zdejších person, na našich prvních kuponech schovávala se nízká čísla, cena bonbonů a lízátek, po překonání nesnází se strážci zákona se nám dařilo pomocí smlouvání a menších půjček dosáhnout vyšších nominálních hodnot u cihel a piva, dopracovali jsme se i k ilegálnímu obchodu se zbraněmi od kterého nebylo daleko k součástkám. Neskutečně cenným součástkám, o kterých nikdo nevěděl, jak je použít a jejichž získání bylo přesto naším primárním záměrem. Po setmění a večeří jsme se rozdělili do tří debatních skupin, které na základě seriózních zdrojů probírali témata jako cenzura internetu, vypilovaný kamerový systém podobný tomu čínskému nebo třeba plošný a důsledný zákaz mobilů ve školách i během přestávek. Afirmace vždy přednesla své argumenty, bohužel v některých grupách i ty nesmyslné, negace na ně reagovala, po krátké době sklouzly rozpravy většinou k hloupostem, ale druhé i třetí skupině se přesto povedlo navodit atmosféru diskuze v celku na úrovni. Tím nedělní program končil, ne tak docela pro vedoucí, kteří zůstali vzhůru, aby nás mohli asi tak v jednu ráno dalšího dne vzbudit za pomoci megafonu.

Den III. – 17. 2. 2020; svatého Alexia a jeho druhů

Noční hra probíhala takto: dosti rozespalí museli jsme se seřadit a na řádné procitnutí jsme se proběhli až na konec farní zahrady. Odtud zase zpátky na faru, ovšem v tichu a utajení; proplížit se skrz řady goril arogantní ale ještě ne zcela všemocné Korporace stálo každého trochu úsilí, všichni byli jsme motivováni postelí a spacákem za nebezpečí plnou zahradou. Zvolil jsem cestu podél zdi, jež na úzkém pruhu stínila jinak všude přítomný svit pouličního osvětlení, nebylo to nejrychlejší, ale účinné. Budíček byl tedy posunutý, dopoledne strávili jsme získáváním indicií a šifer o místech s pravděpodobným výskytem součástek, naše zjištění jsme si museli potvrzovat návštěvou míst samotných a jejich zaznačením do mapy, bohužel v ověřování nám bránili agresoři z Korporace. Po usilovném snažení jsme se dobrali výsledků a po svačině nás čekala debata nad hrozbami budoucna, důvodem, proč si někteří lidé budují podzemní bunkry a shromažďují trvanlivé zásoby a podobně. Po poledním klidu jsme se odebrali do terénu, abychom si ve dvou týmech zahráli střílečku, hru, při které člověk musí mít rozhled, ale zároveň nebýt viděn. Nějak to nemělo šťávu, proto jsme si místo druhého kola raději zahráli klasickou vlajkovanou, kde jsem se, přestože nejsem žádný joggenmacher stal společně s Křečkem a Hynkem a Tomem součástí ultimátní čtveřice, jež na kolena porazila nepřátelský tým, vlajku měli pečlivě střeženou na mostě, ale všechno bylo proti našim manévrům marné. Během další tentokrát šifrovací hry se nás Korporace pokusila poslat proti sobě, přestože se Mechatronici dostali s Gangstery do křížku, my jsme objevili nedokončenou reportáž a díky ní poodhalili záměry Korporace. Nemělo smysl bojovat, když přesně tohle Korporace chtěla, odlákat od sebe pozornost a s novou generací výpočetní techniky dozvědět se o svých klientech informace, o nichž sami neví a jakých se dá nebezpečně využít. Stanuli jsme o krůček blíž k poznání našeho společného nepřítele, ještě nevěda, co nás teprve čeká.

Den IV. – 18. 2. 2020; svatého Simeona

Prvním programem toho dne byly workshopy, v jednadevade­sátkovém nářečí – kolečka. Z celkově čtyř programů jsme si mohli zkusit dva, protože u programování, kam jsem se prvně zapsal bylo málo laptopů, strávil jsem raději první polovinu dopoledne v našem pokoji, kde nám Any a Klára velmi interaktivně převyprávěli příběh Helen Carter hluchoněmé a slepé ženy, jež žila na přelomu předminulého a minulého století a jež se i přes svoje těžké handicapy dokázala vzdělávat a pomáhat podobně postiženým. Dalším workshopem byl Číňánův wargaming, vyzkoušeli jsme si jeho strategickou hru, báječnou aktivitu podobnou deskovce, zabrala ovšem celou podlahu v místnosti. Za tým ve složení: já a Lukáš jsme utrpěli drtivou porážku. Za vsí, mezi jakousi bažinou a fotbalovým hřištěm pro nás čekal celkem náročný quest. Museli jsme vysvobodit našeho informátora zajatého Korporací a jediná cesta k němu vedla skrz nepřátelské řady. Ultimátními zbraněmi se staly nerfky a to ať v dlaních našich nebo těch nepřátelských, oživiště naštěstí nebylo daleko a ve vyrovnaném souboji jsme museli vynaložit hodně úsilí, abychom dosáhli našeho cíle. Konečně osvobozený informátor nám pak několikrát zopakoval, jak cenné jsou součástky a mohli jsme se vrátit. Po dlouhém poledním klidu jsme po frakcích řešili různé a neobvyklé šifry – nikdy jsme neměli příliš času, pouze dvě šifry jsme vyřešili s předstihem, zbylé dvě jsme nerozluštili vůbec. Jiné frakce však byly úspěšnější, a tak jsme všichni společně odemkli bránu do dosud nepřístupných prostor, kde nás z předem natočeného výstupu přivítal Neuromancer. Vzkázal nám, že nám zbývá již jen dvacet minut života a měli jsme tedy dost času, abychom prozkoumali jeho laboratoř. Experimenty na lidských mozcích. Ačkoliv jsme se je snažili zneškodnit nebo alespoň je podrobněji ohledat, do dvaceti minut se skutečně objevili staří známí z Korporace. Tentokrát nemělo smysl, jakkoliv se bránit, naše oči zavázali šátky, ruce drželi jsme za hlavou, postupně nás odváděli pryč. Jednoho po druhém nás nastrkali do jiné místnosti s nepříliš vysokým stropem. Co teď? Octnutí v jiném sklepení jsme měli jedinou možnost komunikace s našimi vězniteli, proto jsme si museli zvolit mluvčího a tato funkce připadla Lukášovi. Museli jsme činit rozhodnutí o osudech našich i o osudech cizích, naslouchali jsme též vězni, jenž k nám nepatřil a který již měl tu čest s Korporací. Škoda ovšem je, že jsme si nevšimli jídla, které zde prý bylo ukryto a u nějž by jistě bylo mnohem interesantnější a možná vyhrocenější rozhodování. Demokracie, jež zde vládla, mohla by jistě rychle padnout v boji o omezené množství jídla. Fabuloval bych ale, kdybych pobyt v tom stísněném prostoru takto dramatizoval, strávili jsme v něm totiž sotva tři čtvrtě hodiny a hlad nás tedy rozhodně netrápil. Volný večerní program jsme využili nejen k zápolení s meči a nerfkami v rukou, ale s Křečkem a Lukášem jsme se ještě proběhli v tichosti po vsi, protože energie jsme měli dostatek a o vyčerpávajícím zítřku jsme ještě netušili.

Den V. – 19. 2. 2020; blahoslaveného Godšalka

I přes naši večerní běžeckou epizodu jsme se snad všichni probudili hluboko před budíčkem, stihl jsem si zapsat některé poznatky, ale veškerá naše ranní pohoda byla rázem smetena burácením do megafonu a řáděním oficírů. Všichni do jednoho byli označení znamením (L), znázorňoval jejich příslušnost k síti LASCA, produktu Korporace, jež byl schopen ovládnout jejich mysl a uvrhnout celý svět do spárů totality. Během sedmi minut jsme museli být sbalení, nedařilo se mi nejlépe, ale nezbývalo než s batohem na zádech, několika věcmi neprakticky v ruce nebo v batohu někoho jiného a vyběhnout a zařadit se do fronty u vchodu. Za jakoukoliv naši hlasitější interakci jsme byli napomínáni a konečně se na každého z nás dostala řada. Obdrželi jsme čísla a potravinové lístky a byla nám nabídnuta účast ve straně, bez jediné každá děvčat vstoupila, několik zrádců jako Kent, Divočák, Pára nebo Ondra se našlo i mezi mužskou populací, s Markem jsme byli smluveni o jeho infiltraci do centra dění, několik informací nebo dokonce zbraní se mu později vskutku podařilo propašovat. Pokoje byly přerozděleny na pokoj zrádců s dveřmi, pokoj nositelů lichých čísel bez dveří a konečně nás – nositelů sudých čísel, bez dveří. Snídani měli straníci a oficíři pochopitelně lepší, vůbec nejhůř s jídlem na tom byla skupinka diverzantů, měli za sebou již výslechy a jinou perzekuci. Byla nám představena nová a přísná pravidla nakazující přehnaný respekt a prokazování nejvyšší úcty a víry ve stranu. V následné aktivitě jsme se věnovali psaní děsuplných a nesmyslných hesel jako: „Válka je mír“ nebo „Svoboda je otroctví“ a nakonec „Nevědomost je síla“. Rozkazem bylo přepsat slova vždy, co nejvícekrát za sebou, a tedy až do zblbnutí. Pro hlubší podmanění si našich mozků režimem jsme byli rozděleni do skupin tak, aby na každou grupu dohlížel alespoň jeden straník a cílem byla propaganda. Námi tvořená propaganda. Vymysleli jsme okolo deseti hesel a zapsáním za sebe jsme z nich stvořili báseň vyzývající lid ke vstupu do strany a k budování režimu. Ve volných chvílích jsme byli pod neustálým dohledem, jaký gradoval během absurdních prací na zahradě. Nošení kulatin z místa na místo a zase zpátky, shromažďování listí a suché trávy na hromadách. Kromě věčného napomínání od dozorců jsme dostali též přístup k množství rozsetých informací, mohli jsme tak lépe pochopit záměry tvůrců sítě LASCA. Vypukla vzpoura. Dostali jsme další informace o nebezpečnosti sítě. Přestože bylo povstání potlačeno, aktivita oficírů prudce klesla, zatímco činnost odboje se roztočila na plné obrátky. Liberálně radikální odbojová skupina operovala pod názvem LIRO a symbolem se staly vidle, konkrétně vidle nalezené a opět ztracené a stále hledané Jožkou někde na okraji dědiny, ty skutečné již nikdo nikdy neviděl, ty nakreslené zdobily naše levé paže. Plakáty strany jsme znehodnocovali, vyráběli jsme vlastní a Mat složil několik rozvratnických básní. Velitel ozbrojených sil se dal na naši stranu, režim ho zklamal a s jeho pomocí se nám podařilo odvolat oficíry ze základny. V pokoji zrádců byli stále shromáždění nic netušící kolaboranti a projevem odbojářského odporu a nesouhlasu se stala blokáda jejich pokoje. Dveře zatarasili jsme židlemi a jiným nespecifikovatelným nábytkem, uzlovačkou jsme zajistili kliku. Při první konfrontaci si naší provokace ani nevšimli – tak byli zaslepeni režimem, ve kterém se oni měli dobře. Netrvalo ovšem dlouho a zaznamenali značný povyk, jaký se počal dít před jejich prahem. Místo asertivního jednání a rozumné kapitulace, jaká by byla na místě, začali zmatkovat, chovat se ukřivděně a nečekaně agresivně. Konkrétně Divočák nařízl uvázaný provaz, přestože to vůbec nebylo nutné a stejně zbytečné bylo i Kentovo hozenými židlemi korunované jednání a následná roztržka. Vše i přes takové hroty zcela šťastně dopadlo a mohli jsme se opět již na demokratickém zasedání dohodnout, co s přisluhovači padlého režimu. Měli být potrestáni jen velmi mírně, posledními místy ve frontě na večeři, přesto se v některých z nich vzedmula touha po opětovné kolaboraci s agresory ovládanými sítí LASCA a několik jich uprchlo. Abychom zjistili něco o nebezpečí číhajícím mimo základnu, museli jsme se i přes nepřízeň počasí vydat k rybníku. Zde jsme si mohli vydělávat pomocí dřepování, abychom dosáhli na nějaké zbraně. Zbraně se daly ukořistit též u goril z Korporace a na dvou obchodních stanicích fungoval především výměnný obchod. Odpočinuli jsme si a po takhle nabitém dni byla velká očekávání na program večerní, bohudík, ty nejoptimističtější předpoklady se naplnily. Vypukla apokalypsa. Tradiční zombie apokalypsa, jak ji známe. V patře se nehrálo vůbec, v jídelně byla zřízena výrobna koulí, oba konce ústřední chodby byly zabarikádovány. Křesla, kanape, stolky, židle. Odhodlaní bojovníci na straně jedné, zvětšující se hrstka neinteligentních stvoření na straně druhé. Neuběhlo ani dvacet minut a přišel naprosto pochopitelný, přesto v tu chvíli zcela naivní rozkaz – vyběhni ven a posbírej koule. Jako jedněm z prvních nám byly při plnění příkazu strženy oba fáborky za rohem schovanou bandou zombíků, od toho okamžiku jsem tedy stanul na jejich straně. Všemi dostupnými způsoby jsme se snažili zničit jejich zátarasy a proniknout do základny, pod dohledem zahálejících obránců se nám to nejednou podařilo. Jejich spanilé jízdy vedly k důmyslně šifrovaným zprávám vedoucím k jejich spáse. Zombíků rychle přibývalo, zaplavili chodbu, proti jejich převaze se ubránil jen ždibec, docela malinká skupinka přeživších, podle sestaveného návodu nahráli svoje mozky na síť, zatímco jejich těla byla nechána na pospas netvorům. A tak se strhl úklid. Od nespočtu koulí a rozsypaného odpadu museli jsme vyčistit venkovní prostranství, nánosy bahna a prachu nezbývalo než zamést po celé vnitřní herní ploše, křesla a sedačky bylo třeba vyčistit. V neposlední řadě bylo potřeba se najíst a s takovým vývarem v žaludku se nábytek mnohem lépe stěhuje na svoje původní pozice, než na lačno. Není jistě na škodu zmínit, že během hry se některým monstrům podařilo vniknout dovnitř základny oknem a značně tak zaskočit její obyvatele, vyprávějíce si tyto zážitky jsme se odebrali na kutě.

Den VI. – 20. 2. 2020; svatého Nikefora, blahoslavené Hyacinty Marto

Budíček byl po náročném včerejšku pozdní a rozcvička jen velmi mírná. První aktivita toho dopoledne mě vskutku zaujala. Rozdělení jsme byli jinak než frakce, přesto však do čtyř skupin, přičemž před každou stál jeden programovatelný robot a před roboty nebezpečí a překážek plné pole, jež měli za úkol překonat. Na papír jsme zapisovali program, po několika změnách pozic jsme dokonce přešli i k podmínkám, a protože jednotlivé skupinky, roboti i npc byli kreativní a odhodlaní, o zábavu bylo postaráno. Abychom se zabavili i ve zbytku dopoledne, ve dvojicích namíchaných napříč oddíly jsme dostali za úkol udělat si fotku s objekty a sochami a předměty v našem blízkém okolí, ať už to byl úřad, penzion, stožár s vlajkou, kříž, vodník nebo i subjekty živé jako kočka, pes či nějaký místní. Odpoledne jsme měli program rozdělený podle pohlaví, nedalo se tedy čekat nic jiného, že když se děvčata zavřela ve svém pokoji se všemi přístupnými jedlými dobrotami, hochům nezbývalo než posbírat všechny meče a nerfky a farní zahradu proměnit v bitevní pole. I takové legrácky se ale po čase omrzí, několikrát jsme změnili způsob hry a poté se většina z nás odebrala ke zdejšímu haldě kovošrotu a toho harampádí, co lidé za kovošrot považují anebo se ho alespoň chtějí zbavit, přestože neodpovídá definici kovošrotu, tu bylo jak nácků ve Waffen – SS, to znamená dost. Nálezy jako nůž s koženým pouzdrem, nebo prý lehce opravitelný kompresor nebyly raritou. K mé spokojenosti jsem nalezl praktický, plechový, vojenský, zelený kufříček a taky si ho odnesl na faru a nakonec domů. Netrvalo dlouho a dostali jsme rozkaz – obléct se na dlouhou dobu strávenou venku a ven taky skutečně vyjít, a protože se ukázalo, že naše cesta vede až k dva kilometry vzdálenému objektu, byly vhodný oděv na místě. Při slunce západu se nám naskytl výhled na Cizkrajov a okolí, ale po rozdělení zbraní, a tedy i po soumraku jsme měli starosti zcela odlišné. Dvě nepřátelské standarty. Probojovali jsme se až ke zdi, z které nás bombardovali koulemi a z které k našemu štěstí trčela jedna z vlajek. Za pomoci jedné soušky jsme ji shodili, ale mezi námi a tou další skrývalo se vojsko protivné a roztodivné, vyzbrojeno nejen meči, ale také svítilnami, jakými se dá na tmu navyklého člověka dostatečně paralyzovat a pak lehce sejmout. Úporné boje se však vyvíjeli jak jinak než v náš prospěch, druhá standarta byla stržena. Po návratu čekalo nás absolutní vyvrcholení příběhu, nečekané, originální a dokonce nebojové. Závěrečná etapa nás totiž zavedla na dosud neprobádanou půdu. V každém rohu se nacházel reflektor a několik rozestavěných postav. Jeden roh, jedna frakce, jeden úkol. Prvně jsme zakotvili ve scéně z dětství nechvalně proslulého diktátora a vraha milionů, v městečku Branau am Inn, v rodišti Adolfa Hitlera. Opilý otec Alois zakázal svému synovi studia na umělecké škole, a protože se v toho důsledku mladý Adolf později nedostal na vídeňskou akademii, skončil mezi chudinou a za dalších okolností vyrostl v monstrum, Aloise Hitlera jsme museli přesvědčit, aby odložil láhev režné a mladého Adolfa, aby se s otcem usmířil. Po střídání jsme zamířili ke Kavkazu, v semináři v Gori se Josif Dzugashvili potýkal s nepochopením u jeho ortodoxních, duchovních vůdců. Jen za to, že si četl noviny ho zavírali do školního vězení, a proto seminář opustil, splynul s revolucionáři a stal se největším masovým vrahem v dějinách. Nezbývalo než kněze přesvědčit, že moudrost lze najít i mimo Bibli a zaručit tak Dzugashviliho setrvání semináři. Další výjev, další příběh, tentokrát z města Shaoshan v Číně. Čtrnáctiletý Mao Ce – Tung nastoupil jako účetní ve firmě svého otce, při velkém nátlaku se mu zhnusil kapitalismus, dopracoval to na krutého vládce lidové Číny. Museli jsme Maovi dokázat, že má zůstat na studiích a nabídku místa od jeho otce odmítnout, ovšem vyjednali jsme místo toho jen poloviční úvazek a velkému krveprolití a utrpení množství lidí jsme tak nezabránili. Poslední scéna byla značně překvapivá, nepracovala totiž s žádnou historickou postavou, nýbrž s nápadem, že by se Adam, inspirovaný totalitou z předchozího dne rozhodl jít ve šlépějích dříve jmenovaných a v této alternativní realitě ovládl nejprve Česko, pak Slovensko, a nakonec celou planetu. Našimi zásahy do předjarákové rady jsme měli docílit, aby se Adam Jaráků vůbec nezúčastnil a ztratil tak jedinečný zdroj inspirace. Abych vysvětlil smysl této aktivity, nacházeli jsme se ve virtuální realitě, v síti LASCA. Tato síť byla totiž ovládaná virtuálními replikami mozků krutých a mocných lidí, jaké vytvořil Neuromancer. Když jsme změnili zásadní vzpomínky v takových mozcích, síť přestala být nebezpečná, zastavila masové zneužívání osobních informací a stala se užitečnou technologií, jaké se člověk nemusí bát. Petr nám pak nastínil program zítřejšího dne, nemohl jsem se dočkat.

Den VII. – 21. 2. 2020; svatého Petra Damianiho

Narozdíl od předchozích dnů jsme vstávali již v sedm a po snídani vyrazili jsme do nedalekého Českého Rudolce. Čekal na nás pot, spousta prachu a množství dalšího. Vybaveni jsme byli lopatami, smetáky, kýbly a kolečky. Po celý den jsme zde sváděli souboj s nekonečným množstvím sutě a rozbitých cihel a jiného bince v prostorách celého zdejšího zámku. Oprýskaný vnitřek působil jako bludiště, jediná opravená součást byla věž, tyčící se třicet metrů nad okolní krajinou, ale aby nám její výrazně lepší stav nebyl líto, místo sutin se to tu hemžilo peřím a výkaly protivných holubů. Útěchou pro zdejší pracanty byl snad jen ten výhled. Podlahy ve většině místností byly velmi nekvalitní a nedodělané, a tak když se někdo oháněl smetákem moc usilovně, odloupla se další vrstva a bylo zase, co nabírat do lopaty, do kolečkem a pak, co sypat ven. Zatímco vadné cihly jsme odsud házeli pryč, nějaké nové cihly jsme naopak vyváželi nahoru. Pořádek jsme také udělali s částí nepoužitelných kusů dřeva, pozor jsme museli dát, abychom nezahučeli do nějaké z četných šachet, většinou však byly zakryty podlážkami, a tak se naštěstí nikomu nic nestalo. Výborný oběd jsme dostali ve zdejší přilehlé pivovarské restauraci, patřící stejným majitelům jako zámek samotný. Následovala přednáška o historii vodní tvrze, posléze barokního, a nakonec neogotického zámku, jehož osud sem zavál opilé rudoarmějce a zloděje z okolních vesnic a všechen nábytek a cennosti s nimi zase odvál. Snahy komunistických funkcionářů v osmdesátých i snahy developerů v devadesátých letech o přebudování na luxusní hotel byly marné, z lokálního klenotu se stala na dlouhá léta ruina, stále se dělá na tom, aby jí přestala být my se na tom měli možnost alespoň trošičku podílet. Za odměnu jsme dokonce dostali přednášku o přilehlém minipivovaru, no co víc bychom si mohli přát. Zpátky se odjíždělo po etapách auty, jen malá skupina ve složení Ondra, Kent, Lukáš, Číňan a jistě ještě někdo další na koho jsem zapomněl, navrátili jsme se do Cizkrajova po svých. V rámci večerního programu jsme si promítali fotky z průběhu celé akce a videa z předchozích ročníků.

Den VIII. – 22. 2. 2020; Stolce svatého Petra

Hned po snídani se konala zpětná vazba v podobě dotazníku. Poměrně dost rychle se všechna zavazadla shromáždila před farou a pustili jsme se do zametání, sbírání obalů a dalšího tříditelného odpadu, jakého na podlahách pokojů válela spousta. Sundali jsme naši výzdobu – LED pásky a lepenkové plakáty, vytřeli jsme podlahy na umývárnách zametli je na chodbách a v síních. V paměti mi utkvěla slova: „Když uvidíte nějakýho křivýho Ježíše, tak ho spravte.“ Příhodné. Několik minut jsem se bavil sledováním Prkna, jak se snaží do jediného auta nacpat tolik vybavení a konečně jsme opustili základnu a vydali se na železniční stanici v Dolním Bolíkově. Cesta Regiospiderem se úmorně vlekla, vysvobození se nám tentokrát dostalo až v Havlíčkově Brodu, odtud rychlíkem do Brna to bylo mnohem pohodlnější a rychlejší. Skupinu jsem opustil již v Tišnově, Lelekovičáci v Kuřimi. Jaráky LASCA stály za to, nový tým dokázal, že na to má. Děkuji Hádesu a jeho přívržencům a dalším orgům za takové nasazení.

Jirásek

Jaráky LASCA 2020

V sobotu kolem desáté hodiny ráno se sešla část našeho střediska na Zvonařce. Zde jsme za bušení ze staveniště vybrali peníze a počkali asi půl hodiny. Pak už jsme tak tak narvali batohy do nákladového prostoru a busem vyjeli směr Jihlava. Tam jsme dorazili s menším zpožděním, ale poněvadž náš navazující vlak měl také zpoždění, stihli jsme ho a odjeli s ním do Dolního Bolíkova. Z Dolního Bolíkova nás pak už čekala jen asi 1,5 km krátká cesta na faru v Cizkrajově. Zde jsme byli přivítáni poněkud zmatenými stvořeními, z nichž někteří vypadali jako hippies, další byli gangsteři, další mechanici a pak něco jako feťáci. Všichni tito pravděpodobně lidé mezi sebou válčili, až pak jeden z nich řekl, že se všichni musí spojit proti vládnoucí Korporaci a pak až mezi sebou válčit o cenné součástky v podobě třívoltových žároviček. Potom jsme tedy už šli dovnitř, byli obeznámeni s farou a dali jsme si věci do pokojů. Následoval program sestavený ze spíše klidnějších a více či méně seznamovacích her. Tento program byl zakončen hrou, které bezpochyby nemálo lidí ještě dlouho litovalo – strojeným rozhovorem zakončeným odpovědí na otázku „Jak se u vás tančí disko?“. Byť jsme po ní už šli na večeři, nikdy reálně neskončila, neboť se až do konce jaráků ozývaly její úryvky. I potom bylo ale o zábavu postaráno. Mohli jsme vyrábět hologramy, sprejovat na papíry ale i na malý plastový „cyber truck“, který jsme našli při naší výpravě na sklo. Pár lidí taky umisťovali po faře různé LED pásky, hráli deskovky nebo vyluzovali něco jako hudbu. Pak už byla večerka a šlo se spát.

Neděle
Po rozvičce a snídani jsme se dozvěděli, kdo patří ke které frakci, o kterých jsme se minulý den dozvěděli. Následně jsme se po těchto frakcích rozdělili. My Fullnaturálové jsme dostali jako odznak jakýsi šátek a vydali se k rybníku směrem na Bolíkov, abychom pomohli čtyřem lidem z naší frakce, kteří byli pod vlivem jakési špatné látky s ještě horším chemickým vzorcem. Dva z nich spáchali sebevraždu, zbylé dva se nám podařilo nějak přenést na faru, kde jim vrchní topinkovač dal jakýsi protilék a už byli v pohodě. To nebylo ale nejdůležitější. U rybníka jsme našli zapíchnuté rezavé vidle (bez násady), tak jsme je vzali s sebou. Když už se ale naši dva fullnaturálové moc vzpouzeli, bylo mi řečeno, že je mám odložit, tak jsem je tam na kraji lesa zapíchnul. Mnohokrát jsme se tam pro ně během jaráků vraceli, ale nenašli jsme je.
Po návratu z našich úkolů jsme šli do Cizkrajovského kostela na mši. Pak jsme šli nasytit i naše žaludky obědem a následně na černý trh hlídaný něčím jako policií a postupně vyměňovali původní mýdla nebo TV magazíny za pár korun až na věci jako oltář Máří Magdalény za velký prachy, nebo stejně drahé součástky, což bylo to, co jsme potřebovali.
Poslední dnešní program byl o disputacích na témata jako cenzura internetu, kamerový systém nebo zákaz telefonů ve školách. Někdy diskuze dávaly smysl, jindy ale se objevovaly argumenty způsobu „Když přijde do školy terorista, přes mobil si ho děcka nevšimnou“. Pak už jsme se věnovali jen večeři a dalším večerním činnostem, jako třeba spánku.

Pondělí
Kolem jedné hodiny ráno vlítli do pokojů vedoucí s amplionem jakožto něco mezi policií a lidovými milicemi a vyhnali nás ven. Zavlekli nás na zahradu u fary a po tom, co jsme jim neřekli, kde jsou součástky, někteří jsme se snažili proplížit zpátky na faru, což bylo vlastně za úkol. Ti zbylí se na to vykašlali a promenovali se po celé zahradě, až na několikátý pokus pochopili, že nebude špatné se na chvíli i schovat. Přesto jsme se nakonec dostali všichni zpátky na základnu do svých spacáků.
Ráno se nám povedlo vstát a nasnídat, následně jsme za pomoci různých indicií objevili asi šestnáct lokací, pomocí kterých jsme našli výsledné místo, kde byla truhla se třemi součástkami. Druhou část dopoledního bloku zabírala debata na téma apokalyptických možností scénářů našeho dalšího života tady na zemi a přípravy některých lidí na ně. Následoval oběd a po něm klasická plížička, kterou ale poměrně velká část účastníků nedovedla hrát a tak jsme po prvním kole radši přešli na jiné hry, jako vlajkovku.
Po svačině jsme se po frakcích vydali na různá místa podle rozličných plánků a šifer. My, fullnaturálové, jsme šli kolem fotbalového hřiště a tak jsme trochu odbočili k vidlím, nenašli jsme je však. Druhá furciáta (=vidlová výprava; z lat. furca, -ae, femininum) tudíž sice nedopadla úspěšně, na cílovém místě jsme však byli poměrně brzy. Poté co jsme se dozvěděli od neznámého zdroje, že si každý máme vzít obálku, kterou jsme zde našli a vybojovat obálky jiné frakce, ve které je prý důkaz o jejich spolupráci s nepřátelskou Korporací. Z toho bylo jasné, že ten neznámý zdroj je samotná Korporace, která se nás snaží poštvat proti sobě, a tak když k nám přišla frakce topinkovačů, domluvili jsme se navzájem, že se necháme být. Pak jsme se ještě od nich dozvěděli o jakési reportáži o tom, co vlastně Korporace dělá. Pak jsme se vrátili na faru, kde jsme zjistili, že mechatronici se s gangstery tak dobře nepohodli. Potom už byl typický večerní program – večeře, dělání blbostí jako třeba otázkou „Pejsek, nebo kočička?“, kde v případě jakékoli jiné odpovědi než kočička následoval Profuk (hadice s uzávěrem, zcela jistě bude mít skvělé využití u valdíkovských sprch); večerka a spánek.

Úterý
Po úterní snídani jsme dostali na výběr mezi čtyřmi workshopy – házení nožů se XYm, programování s Prknem, Wargaming s Číňanem a cosi o slepotě s Any. Byť jsme se mohli zapsat na dva workshopy, polovina z nás nedostala ani šanci se zapsat na házení nožů, neboť se na ně zapsala vždy první čtvrtka lidí, co papír do ruky dostala. Ohledně těch, na které jsem se dostal – s Prknem jsme programovali želvu, která kreslila různé čáry, s Číňanem jsme zas zkoušeli bojovat na určitém území skrz figurky s určitými vlastnostmi.
Na další program jsme se přesunuli se zbraněmi k fotbalovému hřišti, kde jsme dostali za úkol vysvobodit našeho špeha ze zajetí Korporace. Probojovali jsme se až k onomu špehovi u rybníka, mně to ale nedalo a díval jsem se po vidlích. Ty jsem nenašel, objevil jsem však fotbalový balón ve velmi dobrém stavu, se kterým si pak Varan po celé jaráky v chodbě v patře kopal. Po neúspěšné třetí furciátě, avšak úspěšném osvobození špeha, který nám zopakoval, co jsme věděli – jak je Korporace nebezpečná, jsme se navrátili na faru na oběd.
Po obědě jsme se dověděli, že ve sklepě naší fary je jakási Neuromancerova skrýš. Proto jsme po frakcích luštili různé šifry, abychom dostali kódy pro vstup do sklepa. Ne každý přišel na všechny kódy, dohromady jsme ale všechny čtyři kódy získali, zadali jsme je do počítače u sklepa a vstoupili. Zde nás se slovy „Všichni zemřete“ uvítala na zdi digitální podoba Neuromancera – šílence, který převedl lidské mozky do virtuální podoby. Podle jeho slov jsme měli dvacet minut do příjezdu Korporace. Snažili jsme se jich tedy využít co nejlíp. Prozkoumali jsme kompletně celý sklep, našli stísněného zmateného člověka, který nám nic neřekl a taky spoustu různých krabic s popisy jejich laboratorních výzkumů. Jednalo se totiž o syntetické mozky. Poněvadž se za námi sklep prý zamčel, nemohli jsme uprchnout a tak skutečně za dvacet minut přijeli vojáci Korporace, zavázali nám oči a převedli nás do dalšího sklepa, akorát mnohem menšího, kde jsme se pořádně nemohli pohnout. Když jsme se zde usadili, objevili jsme zde jakéhosi šílence (Šimona), který se nás snažil povzbudit tím, že tu zemřeme. Vzápětí začly přicházet první problémy. Zvenku nás uváděli do situací, ve kterých jsme se octli a ptali se nás, co uděláme. Skupina nějakých lidí mohla být buď zabita, nebo se s námi dělit o velmi omezené množství stravy (o kterém jsme netušili, že jsme ve sklepě skutečně měli. Šimon povídal, že to nejsou lidi, tak jsme je nechali zabít. Stejně ale měl Šimon infekční chorobu, tak jsme dostali možnost ho zastřelit. Využili jsme ji. Po asi pěti otázkách a necelé hodině strávené v tomto vězení Nám bylo řečeno, že systém naprogramovaných mozků – LASCA – byl úspěšně spuštěn do provozu, nemají tedy už důvod nás tu držet. Byli jsme tedy propuštěni na svobodu a popovídali jsme si o našich odpovědích. Pak jsme už po obvyklých večerních procedurách odešli k (dočasnému) odpočinku. Další den jsme ho věru potřebovali.

Středa
Ráno Marek tvrdil, že rozcvičku má Klára, tedy že to nebude nic náročného. Byli jsme ale vyvedeni z tohoto omylu, jakmile do pokoje vlítl Adam v uniformě s megafonem v ruce a začal na nás řvát, že to, co si nesbalíme do sedmi minut, už nikdy neuvidíme. Okamžitě jsme se tedy vysoukali ze spacáků, narvali si věci do batohů a vysoukali se ven před faru. Vzápětí jsme v řadě vyběhli na nedlouhý okruh Cizkrajovem, zakončený na zahradě u fary několika cviky. Pak jsme mohli navrátit na faru, přičemž nám milostivě dali pár potravinových lístků (některým dokonce ty správné), izolepou kol břicha přilepili naše nové identifikační číslo tak, že po každém přijmutí jídla do žaludku jsme jej málem vrátili zpět. Taky nám nabídli členství ve Straně, což velká část kluků odmítla a všechny holky až na jednu přijaly. Pak jsme byli podle čísel a členství ve straně rozděleni do pokojů. Když dozorci naznali, že už si užili dost buzerování našich dvou nestranických pokojů, sešli jsme dolů do jídelny, kde jsme dostali chleba s margarínem (straníci ještě s marmeládou) a byli seznámeni s pravidly nového režimu. Pak nám byly diktovány slogany Lascy: „Válka je Mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla.“. Kdo si k tomu něco připsal, byl vyveden ven a dostal nějaký trest, po jehož vykonání se musel zas vrátit dovnitř. Tam jsme pak vytvářeli plakáty opěvující stranu, o které jsme ani nevěděli, jak se jmenuje. Po jejich prezentování jsme šli na pokoje, několik z nás bylo vyslýcháno, já s Jirkou jsme v bahně klikovali, běhali i dřepovali s kládami za neustálého vyptávání, zda neznáme Marka Palána a další lidi. Náš trest ukončila až svačina (na potravinové lístky ovšem), při které nám jakýsi spoluvězeň (Peťa Hanák) pověděl, že při následujících nucených pracích se máme snažit zjistit co nejvíc informací o Korporaci a Lasce. Vskutku jsme pak byli vyvedeni ven a při trhání trávy po stéblech, nošení listů na hromadu po jednom, nebo přenášení klád tam a zpátky jsme zašli k některým lístečkům, jejichž obsah jsme pak zapsali na papír s dalšími informacemi. Po nějaké době se ozval výbuch petard, bachaři šli prozkoumat, co se děje a my jsme vyběhli k soše sv. Jana Nepomuckého (což bylo domluveno), kde na nás už čekal Peťa Hanák v obleku. Tam nám vysvětlil, že Korporace, v níž byl ekonomem, spustila systém Lasca, což měl být původně systém umělých inteligencí, který by předpovídal počasí a dělal některé práce za reálné lidi. Nebyly ale zapojeny součástky všech naprogramovaných lidí ale jen těch, kteří měli diktátorské sklony, které teď spustily tento režim, ve kterém jsme měli tu čest žít. Když už nám neměl co říct, vyběhl na útěk před Korporací a my jsme se vrátili na faru. Tam na nás čekali dozorci – vojáci Lascy. Některé z nás popravili, což ale reálně znamenalo jen to, že přišli o veškeré výhody (jenže nikdo do té doby žádné výhody neměl) a že jsme je museli odnést do pokojů. Pak byl ještě čas na pár dalších výslechů a oběd na potravinové lístky. V poledním klidu po obědě se téměř žádný z dozorců neukázal, tak jsme se věnovali potahování chodeb magnetofonovou páskou, destrukcí plakátů režimu, skládání básní proti straně a založení LIdového Racionálního Odboje (LIRO), jehož znak, skládající se z dvou čar, nápisu LIRO a mých pohřešovaných vidlí, zdobil naše zápěstí. Pak zničehonic přišel Adam – tipl bych, že hodností hned pod velitelkou základny a vzal Lukáše na výslech. Tam po prvních pár větách velitelku zastřelil, Lukáš si vzal její čapku (prý jako důkaz) a přišel nás informovat o nastalé situaci. My jsme mu tedy napsali dopis, že odvolává z cizkrajovské základny všechny vojáky, a on to podepsal. V návalu radosti jsme zabarikádovali dveře pokoji straníků (jen jim byly totiž dveře ponechány v pantech). Bývalí straníci si toho po nějaké době všimli a docela zbytečně začli vysazovat dveře z pantů, přeřezávat uzlovačku, jíž byly dveře svázány a házet z barikády na nás židličky. Za chvíli se ale vše uklidnilo, my pustili straníky ven a všichni jsme šli do jídelny. Tam jsme se dozvěděli o několika udavačích, kteří nás od rána práskali – Ondrovi, o kterém jsme si to mysleli a pak o Mary, Míše a Martě, o kterých nikoho něco takového nenapadlo. Zřídili jsme tedy lidový soud, a po hlasování (kterého se zúčastnili i obvinění, ale pšt) se rozhodlo pro velmi mírný trest – poslední místo ve frontě na zbraně nebo večeři. Po vyslechnutí rozsudku se ti čtyři vytratili a za minutu jsme je viděli, jak běží pryč. Následně nám bylo Adamem sděleno, že sice odvolal všechny síly ze základny, ale do Cizkrajova přišly posily Lascy. Vydali jsme se se třemi malými meči, jedním nožíkem a tuším dvěma joltkami na kraj Cizkrajova k rybníku (ne tomu u vidlí). Zde se Adam usadil, teď coby překupník a sdělil nám, že naším cílem je získat co nejvíc zbraní, ale hlavně všech tuším sedm jakýchsi papírků. Do Cizkrajova jsme ale směli vyběhnout vždy jen na čtvrt hodiny. Občas se nám povedlo zabít některé vojáky Lascy (k nimž teď patřili i čtyři zrádci) a s uloupenými zbraněmi jsme běhali za druhým překupníkem – Xym, který se nacházel ve stodole u fary. Potíž ale byla v tom, že XY měl mít většinu oněch papírků, jenže Adam mu žádný nedal. Když hra skončila, měli jsme kvůli tomuto nedorozumění velmi málo papírků, ale to nám absolutně nevadilo. Hlavní bylo, že jsme na faře dostali normální jídlo, teď už dokonce bez potravinových lístků. Na základně jsme byli ve vyhodnocení dnešního programu dotázáni, zda něco nebylo přehnané a podobně.
Po večeři, následovaly Adamovy nesmyslné hry jako pružináááá, nebo želvičky, čímž se v podstatě vyplnily naše předtuchy. Bude Zombie apokalypsa. Taky že byla. Vzápětí jsme se dozvěděli, že počítačový vir začal napadat skutečné přírodní mozky a tato nákaza se poměrně rychle šíří (strhnutím fáborků z obou ruk). Hrálo se jen venku, v jídelně a hlavní chodbě, jejíž oba východy jsme zabarikádovali židlemi, křesly a podobným haraburdím. Však už jsme v tom měli praxi z dnešního poledního klidu. Začaly první nájezdy zombíků (mezi které patřili i čtyři udavači). Barikády se postupně kvůli jejich náporům posouvaly tam a zpět. Po mírné destrukci některých jejich součástí jsme byli nuceni odstranit z nich veškeré lavice, čímž se barikády staly mnohem labilnější a posupnější. Postupně ubývalo lidí a přibývalo zombíků (respektive lidí napadených virem). Čas od času se na faru dostavil někdo jako Mamut nebo Prkno s jeho autem. Ten si pak při výjezdech ven hrál na smýkání zombíků z kapoty odstředivou silou. Kupodivu všichni přežili a k tomu bez nějakých větších újem na zdraví. Kolem jedenácté hodiny jsme pomocí UV nápisů objevili souřadnice, které jsme hledali. Směřovaly na budku v zahradě u fary. Strašně blbě se to hledalo, ale nakonec kdosi našel jakousi flešku a dones ji do jídelny. Mamut uprchl kamsi daleko. Já jsem měl to štěstí dostat se do Prknova auta a odjet pryč, ale vzápětí Prkna napadlo, že by to mohlo skončit explozí celé planety krom fary (jak realistické), a tak jsme se pokusili přeskákat davy zombíků a dostat se do jídelny, která jako jediná odolávala. Zde jsme se právě dozvídali, že jediná varianta je zálohovat naše mozky v cloudu a nechat naše těla napadnout virem. Přestali jsme držet dveře a pustili sem zombíky, aby nás nakazili. Mamut byl jediný, kdo přežil, poněvadž už předtím uprchl. Nezbývalo než vysvětlit situaci, ve které se nacházíme. Aby samotná naše těla přežila, ovládá je počítačový virus, my se z virtuální reality ho budeme snažit zneškodnit, stejně jako systém Lascu. Následovaly očistné a opravné práce na křeslech, faře i okolí. Chvíli po půlnoci bylo v zásadě hotovo a my šli užít těch zbývajících několik hodin k zaslouženému spánku.

Čtvrtek
Kvůli včerejšímu náročnému programu byl ráno pozdější budíček, a tak když k nám přišel Peťa Hanák, náš pokoj už pomalu vstával. Proto jsme nedělali to, co ostatní – ležení ve spacáku a představování si, že cvičíme, ale vyšli jsme ven a představovali jsme si, jak z vypětí všech sil běžíme a pak se rozcvičujem, což nakonec bylo mnohem komfortnější. Na cestě zpět už Marek nemohl, tak jsem ho vzal na záda (jen v imaginaci samozřejmě). Snídani jsme ale už měli skutečnou, což bylo fajn.
Po snídani jsme šli ven, rozdělili se do čtyř skupin, z nichž každá dostala jednoho robota. Tomuto botovi jsme vždy na papír napsali příkazy kudy se má zde, ve virtuální realitě pohybovat, aby se dostal do okruhu pěti metrů kolem tyčky zabodnuté v zemi. Naší skupině se nejprve nějak zvlášť dobře nevedlo, ale po tom, co jsme s Matem objevili úžasný zakončovací algoritmus, bychom se dostali k tyčce pokaždé (kdyby ovšem našeho bota nezastřelil bot jiné skupinky, nebo některý z nepřátelských botů, kteří tvořili firewall tyčky). Většina skupinek se k tyčce ale aspoň jednou dostala a tak jsme ty informace či heslo, co tam jakože bylo, dostali.
Po svačině jsme se vydali s telefony na procházku po Cizkrajově s úkolem udělat si selfie na co nejvíc místech, které jsme měli zadané. Já s Párou jsme se cestou kolem spodního rybníka stavili opět podívat po vidlích (= uskutečnění 4. furciáty), ale bez výsledků. Přesto jsme však z této pochůzky neodešli s prázdnou. Na kraji Cizkrajova jsme totiž objevili korbu plnou starého železa, ve které se našlo spousta skvostů, jako rozbitý zmrzlinářský vozík, cedule zákaz skládky, nebo nastřelovací hřebíky. S těmito poklady jsme pak vjeli k ostatním až k faře, kde jsme je na dvoře prozatím nechali. Cena nejoriginálnější fotky připadla fotce Lukáše u vodníka uprostřed rybníka.
Po obědě se program rozdělil na holky a kluky, přičemž holky se zavřely ve svém pokoji s hromadou jídla k povídání, zatímco my jsme čas využili po našem – nejprve jsme se na různé způsoby mlátili jen tak s meči (popřípadě někteří odděleně s nerfkami), pak část z nás (inspirována dnešní výpravou mě a Páry) vyběhla způsobem „na Rotoruna“ kam jinam, než na šroťák. Víc očí víc vidí a tak jsme našli dokonce i věci, které jsou opravdu užitečné (nebo nám to tak aspoň připadalo) – Týpkova hasičská sekerka, Jiráskův železný kufřík, moje normální sekerka a dva železné klíny, Ondrův „kulomet“ z pružení auta, nebo taky velmi nekvalitní nůž, o jehož vlastnictví se přeli Týpko s Lukynem (jeden ho totiž našel a druhý vytáhl). Po jídle jsme se oblíkli a šli k asi půldruhého kilometru vzdálenému kostelu Panny Marie Bolestné. Ondra celou cestu vláčel „kulomet“. Pod kostelem u jakési chajdy nám Janek dal pár zbraní, a vysvětlil pravidla hry, včetně oživování z cloudu pomocí trubek. Nahoře u kostela bránili nepřátelé své dvě standardy, které jsme se snažili ukořistit. Vlajka visící nad zdí, pod kterou jsme se prodírali, šla dolů hned po menší dopomoci větvemi zezdola (i když úplně nevím, zda to bylo v plánu). Druhá zástava – výstražný trojúhelník se nacházel v jakési budce. Přišel jsem do ní poměrně brzy, ale první, co jsem uviděl, byl Profuk, který nám zjevně ukradli, tak jsem vzal ten. Samotnou zástavu jsme vzali až s Týpkem, čímž skončila hra. Pochod nocí zpět na faru. To ale ještě nebyl konec. Ten nás totiž čekal až po příchodu na faru – na půdu. Konečně jsme se dostali do systému Lasca a to do vzpomínek jejích diktátorských mozků s cílem změnit tyto vzpomínky, aby mozky diktátorské nebyly. Chodili jsme po frakcích po čtyřech vzpomínkách v rozích půdy. Naše frakce začala u mladého Mao Ce-tunga, který měl nastoupit do účetnictví firmy svého otce. Kvůli různým účetním podvodům začal nenávidět kapitalismus. Naštěstí se nám povedlo jeho vzpomínku přesvědčit, že udělá lépe, když se ujme nějaké méně zodpovědné funkce a tak se z něj nikdy nestal Velký kormidelník. Další scéna nás poněkud překvapila a i po jejím vyřešení jsme se jí zaobývali znovu a znovu poněvadž byl čas a byla to zábava. Jednalo se totiž o jednu z předjarákových porad, kde se řešilo, zda do jaráků zařadit totalitu. Padaly zde argumenty jako „Režim není politika“ nebo „Probodnu ti kružítkem plíci“ (vše podle skutečných událostí). Dopadlo to jako ve skutečnosti – totalita na jarácích byla. Jenže Adama to začalo bavit, vstoupil do SPD, udělal pár kroků ve své kariéře a skončil ovládnutím půlky Evropy. Povedlo se nám ho ale přesvědčit, že je máčka a že járaky budou nanic a že tam nemá jet, takže se z něj nikdy nestal… no prostě Adam. Další naše zastávka byla na území dnešního Rakouska, v rodině u Hitlerů. Adolfova matka šla vzbudit svého opilého muže Aloise, který nakázal, že Adolf půjde na úředničinu a ne malířství. Kvůli následkům tohoto rozhodnutí Adolf společensky poměrně klesl, utvrdil se v rasistických názorech a křivolakými cestičkami pak vystoupal na pozici německého diktátora. Bohužel se nám nepodařilo jeho matku přesvědčit, aby Aloise vůbec nebudila a tak jsme alespoň přesvědčili Adolfa s Aloisem, že bude studovat úředničinu a bokem i uměleckou a tak se z něj nikdy nestal Führer. Poslední vzpomínku jsme navštívili v mozku jistého ruského diktátora, který ještě coby Josif Vissarionovič Džugašvili studoval v semináři. Četl zde noviny, což se nelíbilo bratřím jezuitům, kteří jej dali zavírat do školního vězení, načež Josif opustil seminář a stal se revolucionářem a následně prvním generálním tajemníkem komunistické strany. Zde jsme si jen zamnuli ruce a zasypali jezuity teologickými argumenty od svatého Augustina až po svatého Maxmiliána Kolbeho (který v té době ještě nevystupoval, ale to naši „řádoví bratři, z nichž dvě třetiny byly ženy“ nevěděli).
Takto jsme úspěšně a zároveň mírumilovně ukončili celou herní problematiku jaráků. Nezbývá než dodat, že Lasca se stal tím, čím měla být – bezpečnou sítí bez tyranizujících mozků, sloužící k nahrazení některých lidských prací na bázi přemýšlení (předpovídání počasí a spoustu dalšího). Tohle nám totiž Petr řekl po hře. Druhá věc, co jsme se od něj dozvěděli, byla, že se máme dobře vyspat, protože se zítra bude vstávat dřív.

Pátek
Ráno jsme vstali už v sedm, po krátké rozcvičce jsme se nasnídali, nabrali si nějakou tu svačinu a vyrazili do Českého Rudolce. Dnešní cíl byl jasný – pomoct na rekonstrukci tamního zámku podle domluvy Peťy Hanáka s majiteli rudoleckého pivovaru a zřejmě i toho zámku. Cestou necestou podél Bolíkovského potoka jsme se dostali až do Rudolce. Majitelé tam už na nás čekali. Ukrajinec „Kosťa“ nám dal nářadí a rovnou jsme šli do zámku vynášet suť a uklízet po holubech. V některých místech to znamenalo ubrat třeba klidně pět centimetrů podlahy. V poledne jsme přerušili práce a šli na oběd, který nám dali majitelé. Po obědě nám ještě pověděli o historii této stavby a pak jsme na ni šli opět pracovat. To jsme skončili až něco po čtvrté hodině odpoledne, kdy jsme pomocí jednoho velkého řetězce odnosili poslední hromadu cihel, pak jsme šli k pivovaru, kde nám pověděli něco o jeho fungování, a dokonce nám dali ochutnat zrna sladu a chmelové granule. Potom jsme jim poděkovali, rozloučili se a malá část z nás odešla pěšky, zbytek tam čekal, až budou postupně zavezeni na faru. Tam už nás čekala večeře a poslední noc.

Sobota
Ráno jsme se snažili co nejvíc sbalit. Snídaně, zpětná vazba v papírové formě a velký úklid. Celé dopoledne jsme věnovali vyklízení a zametání pokojů i dalších prostor, umývání záchodů, sundávání naší výzdoby a nahrazování starou, všechny naše věci musíme odnést a dát faru do původního stavu. Občas se našlo ještě něco rozbitého ze zombie apokalypsy, vzali jsme, co jsme měli po ruce a spravili to. Ještě před obědem v podobě těstovinového salátu jsme s Párou odnesli spoustu „vypůjčených věcí“ zpět do kovošrotu. Po obědě jsme už jen dodělali pár posledních věcí, rozloučili se s farou a šli na vlakovou stanici do Dolního Bolíkova. Vlakem jsme v polospánku dojeli do Havlíčkova Brodu, odkud nás odvezl rychlík na Brno. Jirásek vystoupil v Tišnově, já s Týpkem a Jirkou jsme se rozloučili až v Krpoli. My pak jeli vlakem do České a odtud se rozešli každý domů.

Čt 5. 3. 2020
Pojarákové setkání
Necelá dva týdny po jarácích se dostavila necelá polovina účastníků na půl šestou ke klubovně na Červeňáku. Až nás bylo víc, přesunuli jsme se na asi 200 metrů vzdálenou planinu zvanou Psychohřiště. Zde jsme si zahráli pár her a po tom, co jsme zpozorovali pána o berlích, který se na nás nějak nepříjemně díval, jsme radši šli zpět ke klubovně. Zde jsme povídáním si čekali na Prkna. Když přišel, pustil nám nové video z těchto jaráků i některé z předchozích. Pak už byla čistě volná zábava, tedy kecání při pár donesených buchtách. Taky jsme na chvilku s Lukášem využili zdejší zásobu mečů a jim podobným zbraním. Postupně se skupinka kecajících zužovala odchody jednotlivců. Ten nejužší kruh byl vyhnán až něco před osmou, protože jarákový tým měl mít poslední pojarákovou poradu. Nepochybně jim patří velký dík, za to všechno, co proběhlo.

Jožka

Odkaz na video

2020-02-22 jaraky 01 2020-02-22 jaraky 02 2020-02-22 jaraky 03 2020-02-22 jaraky 04 2020-02-22 jaraky 05
2020-02-22 jaraky 06 2020-02-22 jaraky 07 2020-02-22 jaraky 08 2020-02-22 jaraky 09 2020-02-22 jaraky 10
2020-02-22 jaraky 11 2020-02-22 jaraky 12 2020-02-22 jaraky 13 2020-02-22 jaraky 14 2020-02-22 jaraky 15
2020-02-22 jaraky 16 2020-02-22 jaraky 17 2020-02-22 jaraky 18 2020-02-22 jaraky 19 2020-02-22 jaraky 20
2020-02-22 jaraky 21 2020-02-22 jaraky 22 2020-02-22 jaraky 23 2020-02-22 jaraky 24 2020-02-22 jaraky 25

Novější zápis: Výlet Jelenů do Soběšic (29. 2. 2020)
Starší zápis: Výlet Hnědé šestky do Útěchova (18. 1. 2020)

Pátek 29. 3. ’24
svátek slaví Taťána
Velký pátek





Podporují nás

Jak psát na web

Vytvořil VojťákO webuAdmin • Aktualizace: 8. března 2022 v 0.44