Znak Junáka

91. oddíl Junáka Brno

Jednadevadesátka – katolický chlapecký skautský oddíl

Liliový kříž

Puťák Jelenů do Jeseníků

8.–10. 10. 2021

Pátek 8. 10.
Bylo nás šest. Sice jsme to ještě nevěděli, ale každý z nás měl jistou úlohu, nezaměnitelnou roli na této výpravě, ale o tom ještě později. Vyrazili jsme z Hlavního nádraží ve čtvrt na čtyři rychlíkem Bouzov, v něm jsme se umluvili, že zjišťovat před návratem domů, kdo vyhrál probíhající volby si nebudem a že necháme se překvapit. V Zábřehu jsme se společně s dalšími stovkami cestujících vyhrnuli a narvali se do tři náhradních autobusů. Nacpaný bus projel Habermannovým mlýnem, zakotvil v Bludově, odsud nás čekala ještě přibližně hodina vlakem do naší finální destinace a tou byla Ramzová. Všechny nás překvapil vítr a zima, jež zde v horách, přestože v údolí vyčkávala a z vyhřátého Brna a podobně vyhřátého vlaku to byl trošku šok. Jožka nás zavedl do zdejšího turistického přístřešku, spíše bychom to mohli nazývat apartmánem pro vandráky. Kromě střechy, dřevěných stěn, hrbaté kamenité podlahy a stolu s lavicemi tu byla i voda. Z jednoho kohoutku prý odtékala do Černého moře a z druhého kohoutku do Baltu, alespoň tak se to na tom zdroji blahobytu psalo. Na stole jsme prvně povečeřeli, následně zahráli partii bangu, a nakonec kdy byl šerif Vojta poražen, uložil se na ten stůl Olej do jeho spacáku, jenž mu ráno mnozí záviděli, poněvadž na rozdíl od jiných prý velmi dobře držel teplo. Na lavičky se usídlil Hrobař, Vojta, Veverka a já, na zem Jožka, nad nějž Olejův spacák čouhal a taktéž Petr, který přijel autem asi o půl desáté. Naložili jsme vločky do vody, zazpívali večerku a dali se do spaní.

Sobota 9. 10.
Vstávali jsme okolo půl sedmé, sbalili spaní, ti, kterým byla zima začali trochu poskakovat, aby se zahřáli, povyprávěli jsme si zážitky z noci a u toho nachystali ovoce do kaše zvané zeď. Když jsme již měli hotovo a jen po sobě poklízeli, přišla si sem uvařit i nějaká náhodná turistka, po našem vzoru taktéž kaši. Rozloučili jsme se s Petrem a vydali jsme se konečně na pouť na Praděd a ještě dál. Vystoupali jsme na Obří skály okolo Vražedného potoka, naskytl se pohled na první vodopády, ale také na první rampouchy. Jaká radost námi zahýbala, když nás toho dopoledne poprvé pohladily sluneční paprsky, však kromě Jožky jsme mikiny nesundávali. Přešli jsme Šerák a Keprník u Vřesové studánky pod Červenou horou jsme se pomodlili Anděla Páně a zazpívali Salve regina a nad Červenohorským sedlem jsme poobědvali chléb s taveným sýrem a sypanou paprikou, poté, co jsem přečetl čtení. Po celé to putování, na každém místě, kde byl rozhled, vyhlíželi jsme Praděd, jak se rozhledna na něm tyčí do nebes někde v dáli, s každou další vyhlídkou se zvětšovala, ale stále se zdála býti dosti malá. Ovšem množstvím lidu, jakého jsme potkávali, bylo jasné, že Praděd se blíží. Na Švýcárně jsme se osvěžili nanuky a pak už jsme skoro vítězoslavně kráčeli po předposledním úseku, Vojta se nemohl dočkat, až se zbaví sušenek, rozhledna už byla na dohled. Ještě jsme vyšlápli ten vyasfaltovaný kus cesty, jenž obtáčí celou horu a konečně jsme stanuli na vrcholu. Bylo krátce po čtvrté hodině a viditelnost byla fantastická. Sežrali jsme konečně Vojtovy rozdrobené sušenky a vrhli se zase zpět dolů a potom na jihovýchod. Zapadající slunce osvětlovalo Petrovy kameny, zdálky vypadaly jako Větrov neboli Amon Sûl. Z červené jsme přešli na modrou a potažmo na žlutou, a přestože byla žlutá obepínající Bílou Opavu momentálně zapovězena, jak jsme zjistili, když jsme se po ní vydali, dřevěné mostky byly právě spravovány, ale přejít se s držením daly. Veverka toho času věnoval se aktivismu, velmi hlasitě nás neustále upozorňoval, jak jdeme špatně, jak tudy určitě nemáme jít a jak jsme se nechali ovlivnit naším průvodcem Jožkou (označil Jožku dokonce za influencera). Naše únava a opotřebovanost z celodenního pochodu, ani fakt, že nás slunce a jeho světlo opět opustilo nám do kroku příliš nepřidávalo, ale jestliže zdálo se to jako věčnost, stejně jsme dorazili do přístřešku, jenž nám měl poskytnout azyl, včas. Začali jsme s přípravou večeře, teplota klesala, práce ovšem nestála, každý pár hrstí dřeva přinesl, kdo nic nekrájel alespoň svítil a u ohně prostě bylo dobře. Do těstovin přišly klobásy a cibule a koření dle každého libosti a taky sýr a všichni jsme si pochutnali. Do kotlíku jsme hned vysypali a zalili další vločky. V bříškách jsme sice měli teplo, ale na ruce opět zebalo a to třeba i přes rukavice, a tak jsme se honem pustili do přesouvání lavic, a to už dorazil i Petr a honem jsme si roztáhli karimatky a spacáky a po večerce ze spacáků odebrali se do snové říše, pod hvězdami tak hustě posetým nebem, jaké u nás neznáme. Já v té osudné chvíli před usnutím nastavil budík o půl hodiny později, než bylo v itineráři, ale to jsme samozřejmě zjistili až ráno.

Neděle 10. 10.
Jak Jožka v pátek předpověděl, neděle byla dnem uspěchaným. Od procitnutí, byl to právě Jožka, kdo okamžitě vystřelil a rozdělal oheň, jsme měli extrémní tempo. Honem jsme sbalili všechny věci kromě ešáků a lžic, lavičky jsme hodili do původní konstelace a jakmile byla zeď hotova, naházeli jsme do ní jablka a sušené švestky a kdo chtěl, tak i rozinky, a ještě dosypali cukr a skořici dle chuti a zalepili jsme naše trávící trakty tou směsí na celé dopoledne. Ještě jsme zlikvidovali ohniště, aby nebylo poznat, že tam vůbec kdy bylo a vyrazili jsme do Karlovy Studánky, jež byla nedaleko. Petr se s námi definitivně rozloučil, mířil už přece jen domů. V Karlové Studánce jsme doplnili prázdné láhve přírodně perlivou vodou ze zdejšího pramene, na první košt však nikomu nezachutnala. Mše v Andělské Hoře se nezastavitelně blížila a my se tam vydali ostrým pochodem, v tichu, abychom všichni drželi krok s dechem, nad dědinou jsme odložili bagáž do lesa a osvobozeni od té tíhy jsme Anenskou alej div neseběhli. Na mši jsme samozřejmě nedorazili vůbec včas, ale to nám ani tak nevadilo, požehnání jsme přece dostali i tak. Anenský vrch jsme ovšem museli zase vyjít nahoru a v tom momentě jsme uzavřeli naše sázky na volby. U batohů jsme dali chléb se salámem, do Vrbna to bylo ještě pět kilometrů. No a poslední dva kilometry z této štreky jsme prakticky běželi, ba co běželi sprintovali. Tak urputně, že Jožka stihl ztratit hodinky, mně stihl na krátko umřít mobil, ale ač zdálo se to nemožné, nádraží jsme našli a ten malý vlak jsme stihli. Vyčerpáním ani mluvit jsme nebyli schopni, většina z nás ze sebe svlékla to nejpropocenější a počala hibernovat. Nikomu v tu chvíli nevadilo, že ta voda v jeho láhvi je perlivá s podivnou pachutí, hlavně, že to byla tekutá voda. Přestupovali jsme v Miloticích, tam jsme pár zrovna vypitých lahví doplnili již méně pramenitou vodou ze stanice a další vlak nás zavezl až do Olomouce. Z okna jsme pozorovali tu najednou tak nezvykle placatou nebo jen mírně zvlněnou krajinu, překvapivě i Praděd nám již zmizel po dvou dnech z očí. V Olomouci jsme prvně nastoupili do špatného vlaku, ale než stačil odjet, byli jsme zas na peróně a čekali na ten správný. Na rozdíl od cesty tam jsme teď seděli v kupé, a tak jsme měli příležitost definovat funkce členů naší výpravy. Složení bylo tedy následující: Jožka, průvodce a manipulátor, jenž hodinky ztratil; Jirásek, duchovní pastýř, kvůli němuž jsme stihli pouze druhou polovinu mše; Veverka, tiktoker a bořič mýtů, jenž odmítal žlutou; Olej, magič, výjimečně bez buřinky, majitel nejobjemnějšího spacáku; Hrobař, chlaďák, podle potravin, co nesl a oběť Jožkova zmuchlaného batohu, který na něj ve vlaku spadnul; Vojta, bavič, jenž podcenil výbavu a labužník, nasypal si totiž do těstovin víc kari než snesl a Petr, takový náhodný kolemjdoucí, jenž za nás byl náhodou zodpovědný. Do České jsme dorazili asi jen pět minut po plánovaném dojezdu, dali jsme pokřik a znaveni jsme se rozloučili. Již obeznámeni jsme pak na skupině rozebrali, kdo z nás vyhrál sázku a kdo ne, tedy kdo se do sněmovny dostal a kdo už konečně nedostal. Velký dík patří Jožkovi, který nás navigoval po cestě a vedl přípravu jídla, když jsme se zastavili, ostatně byl to i on, kdo všechno to jídlo nakoupil a velký dík patří Petrovi, že za námi ochotně dojel. Dík samozřejmě patří všem účastníkům, že jsme se do toho pustili s vůlí to zvládnout a užít si to. Díkybohu, že se to povedlo.

Jirásek

So 8. – Ne 10 .10 2021
Jelení přechod Jeseník
V pátek jsme měli zcuk už ve tři hodiny odpoledne. S Honzou Packem, zvaným Hrobař, jsme se chvíli obávali, kolik nás nakonec bude, ale od 15:05 během tří minut postupně dorazili všichni zbývající, a tak jsme mohli za čtvrthodinu nastoupit do rychlíku Bouzov, aby nás dopravil do Jeseníků. Nás šest statečných mohykánů – Vojta a Veverka Ullmani, Franta, Hrobař, Jirásek a já. Usadili jsme se v rožku prostornější místnosti na konci kupéčkového vagónu, navršili jsme z batohů téměř mohylu, a opřeni o ně si někteří i zdřímli. V kupéčkách totiž nebylo ani trochu místo, což zjistil i jeden spolucestující, když se vrátil z chodbičky se slovy k druhovi: „Kamarade, tady néni misto pro černy!“ Kvůli výluce jsme museli část cesty jet přecpaným náhradním autobusem. Při výstupu z něj se pod tíhou padajícího batohu můj palec zkroutil coby šaltrpáka. Do konce puťáku ale stačil skočit zpět do kloubu.
Když jsme o třičtvrtě na sedm vystupovali v Ramzové z vlaku, byla tma, zima a fučák. Naštěstí nás dnes čekalo jen půl kilometru do hezkého zděného přístřešku. Ten většinu výpravy velmi příjemně překvapil – byl krytý ze všech stran až na nějakou tu skulinku mezi trámy, měl hezký stůl a lavice a dokonce v něm tekla pitná voda. A aby toho nebylo málo, mohli jsme si vybrat, zda pak poteče do Černého nebo do Baltského moře. Uvelebili jsme se tedy, navečeřeli jsme se a využili jsme stůl na hraní Bangu při světle Jiráskova reflektoru. Po zjištění stavu baterky v něm jsme dohráli partii a ulehli do spacáků, zabalivši se do několika vrstev oblečení. Než jsme usli, přijel Petr a přidal se k nám, aby za nás byl, jak řekl Jirásek „náhodou zodpovědný“.

Po chladné noci jsme se probudili do trřpytivého rána, pyšnícího se zmrzlými loužemi a jinovatkou. Přístřešek naštěsí trošku redukoval – 4°C chlad a přesto Franta prohlásil, že venku je teplejc. Sbalili jsem s fidlátka a uvařili Jelení zeď, neboli ovesnou kaši s ovocem. Ke konci našeho pobývání přišla jakási paní si rovněž uvařit snídani, ale to nás netrápilo, poněvadž vzápětí jsme vyráželi. Rozloučili jsme se s Petrem a vyšli přes Obří skály na Šerák. Prošli jsme malebným údolím Vražedného potoka oplývajícího spoustou tůní, na to jsme začali stoupat po úbočí a tehdy na nás konečně zasvitlo slunce, doposud skryté za kopci. Takto jsme došli na Obří skály, kde jsme se na chvíli zastavili, a po shození pár vrstev pokračovali dál. Po cestě jsme občas našli promrzlé borůvky nebo brusinky. Netrvalo dlouho a vyšli jsme na Šerák. Nicmoc krom dřevěé sochy kozy tu nebylo k vidění, tak jsme pokračovali v naší cestě na další vrchol – Keprník. Na něm jsme si pak dali jabko, pokochali se výhledem na náš dnešní cíl – Praděd kdesi v dáli.
Dál naše cesta vedla po hřebeni ke kapličce u Vřesové studánky na Červené hoře, kde jsme si nabrali vodu, pomodlili se Anděl Páně, zazpívali Salve Regina a šli se naobědvat k horní stanici opuštěného vleku z Červenohorského sedla. Tam některé zaujal interiér polorozpadlé dřevěné boudy vleku. Po občerstvení duše i těla jsme přes Červenohorské sedlo pokračovali po hřebenovce E3 přes Velký Klínovec, Výrovku a Malý Jezerník. Tam se kamenitá cesta pod našima nohama místy proměnila v dřevěné lavky. Některým se to líbilo, někteří se pak vyjádřili, že pokud ještě jednou uslyší tento klapot noh, dál nejdou. Kdyby to dodrželi, zůstali bychom v Jeseníkách doteď. Naštěstí se tak nestalo a došli jsme na Švýcárnu. Sedli jsme si, a jako motivační odměnu za dnešní doposavadní výstup dostal každý ledňáka, poněvadž rozpočet nebyl napjatý a asi nám těch 8 stupňů připadalo jako moc velké horko.
Po krátkém odpočinku jsme se vydali na poslední delší stoupání tohoto puťáku – k věži do nebes čnící. Už byla podstatně blíž a zřetelněji vidět, než z Keprníku. Poslední kilometr jsme šlapali po zimními přístroji rozdrásané asfaltce. Nebyli jsme sami. Silnice sice nebyla pokrytá jedním nepřetržitým procesím lidí, jak tomu bývá v poledne, ale na samotu jsme taky netrpěli. A pak konečně došlo k dobytí Pradědu vranovskou polární výpravou (z níž teda nikdo nebydlel na Vranově). Zdokumentovali jsme to, zazněl pokus o imitaci proslovu ze Saturnina a dali jsme si sušenky – činnost to, po které Vojta dychtil už od rána. Při cestě dolů jsme pak omylem otevřeli (a pak rychle zavřeli) skříň s jakýmisi kanystry.
Sešli jsme po téže chodci frekventované silnici k chatě Barborce a od ní pokračovali dolů podél Bílé Opavy. Za povšimnutí stála otevřená bouda u lanovky, kde by se dalo nádherně a v závětří přespat. Takto by nám ale na neděli zbyla příliš velká trasa a tak jsme pokračovali dál. Rozruch vyvolala cedule půldruhého kilometru před koncem dnešní trasy. Od ní se totiž až po přístřešek, kde jsme plánovali spát, cesta dělila na dvě rovnoběžné. Jednu lesem, pohodovou a bez překážek, a druhou přes nespočet lávek, klenoucích se nad Bílou Opavou, která v tomto úseku oplývala nádhernými vodopády a průzračnými tůněmi. Tou zajímavější cestou jsme se plánovali vydat, jenže právě na oné ceduli bylo psáno o tom, že se lavky opravují a cesta nemusí být bezpečná. Právě odtamtud ale vycházeli dva turisté, živoucí důkaz o průchodnosti cesty, a tak jsme se vydali přes vodopády, navzdory Veverkovi, který do konce výletu vše zdůvodňoval hlasitým „protože jste se nechali ovlivnit manipulátorem, jinými slovy influencerem Jožkou!“ Je pravda, že lávky občas byly poněkud provizorní, někdy velmi kluzké, naštěstí však nikdo z nás nespadl, přestože v posledním půlkilometru naráz spadla tma. Stmívání je totiž na horách velmi rychlé. Polovinu cesty ale ještě hezky svítilo, tak jsme si mohli krásu vodopádů Bílé Opavy náležitě užít, a většina nás, pokud vím, byla toho názoru, že to za to rozhodně stálo.
Když jsme dorazili k přístřešku Na paloučku, byla už plnohodnotná noc. Abychom nemrzli, dali jsme se do čilé práce. U přístřešku jsme rozdělali oheň a na něm si uvařili klasickou puťákovou šlichtu s těstovinami, po čemž přišel Peťa. Práce, oheň i jídlo nás hezky zahřálo, nadlábli jsme se, až jsme se za ušima olizovali (přestože se našel jedinec, který si to překořenil) a pak už zbývalo se jen uložit ke spánku. Lze mluvit o spánku zaslouženém, však jsme ušli 31 kilometrů se stoupavým převýšením 1407 metrů, což je téměř výška Pradědu samotného (1491 m n. m.).

Poněvadž jsme se ráno probudili o půl hodiny později než jsme chtěli, okamžitě jsme rozdělali oheň a uvařili Jelení zeď z včera naložených vloček, jablek, rozinek a sušených švestek. Peťa se s námi rozloučil a i my jsme hned po snídani vyrazili podél Bílé Opavy do Karlovy studánky. Mrazivým jitrem prostoupeným vycházejícím sluncem a stoupavými mlhami jsme prošli nádhernou Karlovou studánkou, vyfotili se u sochy jelena, napili se zdejší železité vody a už vyrazili do Andělské Hory, poněvadž jsme potřebovali stihnout mši. Měli jsme ujít devět kilometrů, podle map.cz trasu, trvající tři hodiny. Kdybyste někde u Jelenů zaslechli zmínku o „Nedělním tempu“, je to toto. Těchto devět kilometrů jsme ušli za hodinu a půl, s krosnama na zádech. Tři kilometry před koncem jsme si ale batohy sundali a schovali do křoví a šli nalehko. Stejně jsme zahanbeně přišli na mši se zpožděním.
Po mši jsme se vydali na cestu zpět k batohům. Ty k naší radosti zůstaly na místě. Dali jsme si u nich aspoň oběd – chleba s krájeným salámem. To byla další osudová chyba. Měli jsme si raději dát ty margotky ukořistěné v obrovské slevě. Šli jsme totiž potom do Vrbna pod Pradědem na vlak. Naše tempo se postupně zvětšovalo, až nastolilo dosavadnímu „nedělnímu tempu“ novou hodnotu a kilometr před nádražím přerostlo až v zoufalý úprk. Tak rychlý, že i mé hodinky, přestože pořád šly, přestaly stíhat a sklouzly z mé ruky kamsi do neznáma. Vlak jsme ale stihli. Nastoupili jsme do čekajícího motoráčku a vydýchávajíc jsme spadli do sedadel.
Nechali jsme se dokodrcat až do Milotice nad Opavou, odkud nás svezl rychlík do Olomouce. Tam jsme málem nasedli do špatného dalšího rychlíku, byť taky do Brna, ale nakonec jsme se svezli tím správným. V Brně už nás čekalo jen nastoupit do osobáku dennodenní trasy mnohých z nás, který nás zavezl do České. A tam, o čtvrt na šest jsme vystoupili a vykročili do svých domovů, s blaženým pocitem, že už nás netlačí čas, že už nemusíme jít nedělním tempem.
I přes všechny tyto napjatější situace ale myslím, že všichni hodnotíme tento puťák velice kladně. Bezpochyby zůstane zas nějakou dobu zaryt v našich srdcích.

Jožka

2021-10-08_jeseniky 01 2021-10-08_jeseniky 02 2021-10-08_jeseniky 03 2021-10-08_jeseniky 04 2021-10-08_jeseniky 05
2021-10-08_jeseniky 06 2021-10-08_jeseniky 07 2021-10-08_jeseniky 08 2021-10-08_jeseniky 09 2021-10-08_jeseniky 10
2021-10-08_jeseniky 11 2021-10-08_jeseniky 12 2021-10-08_jeseniky 13 2021-10-08_jeseniky 14 2021-10-08_jeseniky 15
2021-10-08_jeseniky 16 2021-10-08_jeseniky 17 2021-10-08_jeseniky 18 2021-10-08_jeseniky 19 2021-10-08_jeseniky 20
2021-10-08_jeseniky 21 2021-10-08_jeseniky 22 2021-10-08_jeseniky 23 2021-10-08_jeseniky 24

Novější zápis: Výlet Hnědé šestky do Tišnova (23. 10. 2021)
Starší zápis: Hvězdný prach (17.–19. 9. 2021)

Sobota 27. 11. ’21
svátek slaví Xenie





Podporují nás

Jak psát na web

Vytvořil VojťákO webuAdmin • Aktualizace: 23. listopadu 2021 v 11.07