|
Puťák Jelenů do Jeseníků
8.–10. 10. 2021
Pátek 8. 10.
Bylo nás šest. Sice jsme to ještě nevěděli, ale každý z nás měl
jistou úlohu, nezaměnitelnou roli na této výpravě, ale o tom ještě
později. Vyrazili jsme z Hlavního nádraží ve čtvrt na čtyři rychlíkem
Bouzov, v něm jsme se umluvili, že zjišťovat před návratem domů, kdo
vyhrál probíhající volby si nebudem a že necháme se překvapit.
V Zábřehu jsme se společně s dalšími stovkami cestujících vyhrnuli a
narvali se do tři náhradních autobusů. Nacpaný bus projel Habermannovým
mlýnem, zakotvil v Bludově, odsud nás čekala ještě přibližně hodina
vlakem do naší finální destinace a tou byla Ramzová. Všechny nás
překvapil vítr a zima, jež zde v horách, přestože v údolí vyčkávala
a z vyhřátého Brna a podobně vyhřátého vlaku to byl trošku šok. Jožka
nás zavedl do zdejšího turistického přístřešku, spíše bychom to mohli
nazývat apartmánem pro vandráky. Kromě střechy, dřevěných stěn, hrbaté
kamenité podlahy a stolu s lavicemi tu byla i voda. Z jednoho kohoutku prý
odtékala do Černého moře a z druhého kohoutku do Baltu, alespoň tak se to
na tom zdroji blahobytu psalo. Na stole jsme prvně povečeřeli, následně
zahráli partii bangu, a nakonec kdy byl šerif Vojta poražen, uložil se na
ten stůl Olej do jeho spacáku, jenž mu ráno mnozí záviděli, poněvadž na
rozdíl od jiných prý velmi dobře držel teplo. Na lavičky se usídlil
Hrobař, Vojta, Veverka a já, na zem Jožka, nad nějž Olejův spacák čouhal
a taktéž Petr, který přijel autem asi o půl desáté. Naložili jsme
vločky do vody, zazpívali večerku a dali se do spaní.
Sobota 9. 10.
Vstávali jsme okolo půl sedmé, sbalili spaní, ti, kterým byla zima začali
trochu poskakovat, aby se zahřáli, povyprávěli jsme si zážitky z noci a
u toho nachystali ovoce do kaše zvané zeď. Když jsme již měli hotovo a
jen po sobě poklízeli, přišla si sem uvařit i nějaká náhodná turistka,
po našem vzoru taktéž kaši. Rozloučili jsme se s Petrem a vydali jsme se
konečně na pouť na Praděd a ještě dál. Vystoupali jsme na Obří skály
okolo Vražedného potoka, naskytl se pohled na první vodopády, ale také na
první rampouchy. Jaká radost námi zahýbala, když nás toho dopoledne
poprvé pohladily sluneční paprsky, však kromě Jožky jsme mikiny
nesundávali. Přešli jsme Šerák a Keprník u Vřesové studánky pod
Červenou horou jsme se pomodlili Anděla Páně a zazpívali Salve regina a nad
Červenohorským sedlem jsme poobědvali chléb s taveným sýrem a sypanou
paprikou, poté, co jsem přečetl čtení. Po celé to putování, na každém
místě, kde byl rozhled, vyhlíželi jsme Praděd, jak se rozhledna na něm
tyčí do nebes někde v dáli, s každou další vyhlídkou se zvětšovala,
ale stále se zdála býti dosti malá. Ovšem množstvím lidu, jakého jsme
potkávali, bylo jasné, že Praděd se blíží. Na Švýcárně jsme se
osvěžili nanuky a pak už jsme skoro vítězoslavně kráčeli po
předposledním úseku, Vojta se nemohl dočkat, až se zbaví sušenek,
rozhledna už byla na dohled. Ještě jsme vyšlápli ten vyasfaltovaný kus
cesty, jenž obtáčí celou horu a konečně jsme stanuli na vrcholu. Bylo
krátce po čtvrté hodině a viditelnost byla fantastická. Sežrali jsme
konečně Vojtovy rozdrobené sušenky a vrhli se zase zpět dolů a potom na
jihovýchod. Zapadající slunce osvětlovalo Petrovy kameny, zdálky vypadaly
jako Větrov neboli Amon Sûl. Z červené jsme přešli na modrou a potažmo
na žlutou, a přestože byla žlutá obepínající Bílou Opavu momentálně
zapovězena, jak jsme zjistili, když jsme se po ní vydali, dřevěné mostky
byly právě spravovány, ale přejít se s držením daly. Veverka toho času
věnoval se aktivismu, velmi hlasitě nás neustále upozorňoval, jak jdeme
špatně, jak tudy určitě nemáme jít a jak jsme se nechali ovlivnit naším
průvodcem Jožkou (označil Jožku dokonce za influencera). Naše únava a
opotřebovanost z celodenního pochodu, ani fakt, že nás slunce a jeho
světlo opět opustilo nám do kroku příliš nepřidávalo, ale jestliže
zdálo se to jako věčnost, stejně jsme dorazili do přístřešku, jenž nám
měl poskytnout azyl, včas. Začali jsme s přípravou večeře, teplota
klesala, práce ovšem nestála, každý pár hrstí dřeva přinesl, kdo nic
nekrájel alespoň svítil a u ohně prostě bylo dobře. Do těstovin přišly
klobásy a cibule a koření dle každého libosti a taky sýr a všichni jsme
si pochutnali. Do kotlíku jsme hned vysypali a zalili další vločky.
V bříškách jsme sice měli teplo, ale na ruce opět zebalo a to třeba
i přes rukavice, a tak jsme se honem pustili do přesouvání lavic, a to už
dorazil i Petr a honem jsme si roztáhli karimatky a spacáky a po večerce ze
spacáků odebrali se do snové říše, pod hvězdami tak hustě posetým
nebem, jaké u nás neznáme. Já v té osudné chvíli před usnutím
nastavil budík o půl hodiny později, než bylo v itineráři, ale to jsme
samozřejmě zjistili až ráno.
Neděle 10. 10.
Jak Jožka v pátek předpověděl, neděle byla dnem uspěchaným. Od
procitnutí, byl to právě Jožka, kdo okamžitě vystřelil a rozdělal oheň,
jsme měli extrémní tempo. Honem jsme sbalili všechny věci kromě ešáků a
lžic, lavičky jsme hodili do původní konstelace a jakmile byla zeď hotova,
naházeli jsme do ní jablka a sušené švestky a kdo chtěl, tak i rozinky, a
ještě dosypali cukr a skořici dle chuti a zalepili jsme naše trávící
trakty tou směsí na celé dopoledne. Ještě jsme zlikvidovali ohniště, aby
nebylo poznat, že tam vůbec kdy bylo a vyrazili jsme do Karlovy Studánky,
jež byla nedaleko. Petr se s námi definitivně rozloučil, mířil už přece
jen domů. V Karlové Studánce jsme doplnili prázdné láhve přírodně
perlivou vodou ze zdejšího pramene, na první košt však nikomu nezachutnala.
Mše v Andělské Hoře se nezastavitelně blížila a my se tam vydali ostrým
pochodem, v tichu, abychom všichni drželi krok s dechem, nad dědinou jsme
odložili bagáž do lesa a osvobozeni od té tíhy jsme Anenskou alej div
neseběhli. Na mši jsme samozřejmě nedorazili vůbec včas, ale to nám ani
tak nevadilo, požehnání jsme přece dostali i tak. Anenský vrch jsme ovšem
museli zase vyjít nahoru a v tom momentě jsme uzavřeli naše sázky na
volby. U batohů jsme dali chléb se salámem, do Vrbna to bylo ještě pět
kilometrů. No a poslední dva kilometry z této štreky jsme prakticky
běželi, ba co běželi sprintovali. Tak urputně, že Jožka stihl ztratit
hodinky, mně stihl na krátko umřít mobil, ale ač zdálo se to nemožné,
nádraží jsme našli a ten malý vlak jsme stihli. Vyčerpáním ani mluvit
jsme nebyli schopni, většina z nás ze sebe svlékla to nejpropocenější a
počala hibernovat. Nikomu v tu chvíli nevadilo, že ta voda v jeho láhvi je
perlivá s podivnou pachutí, hlavně, že to byla tekutá voda. Přestupovali
jsme v Miloticích, tam jsme pár zrovna vypitých lahví doplnili již méně
pramenitou vodou ze stanice a další vlak nás zavezl až do Olomouce. Z okna
jsme pozorovali tu najednou tak nezvykle placatou nebo jen mírně zvlněnou
krajinu, překvapivě i Praděd nám již zmizel po dvou dnech z očí.
V Olomouci jsme prvně nastoupili do špatného vlaku, ale než stačil odjet,
byli jsme zas na peróně a čekali na ten správný. Na rozdíl od cesty tam
jsme teď seděli v kupé, a tak jsme měli příležitost definovat funkce
členů naší výpravy. Složení bylo tedy následující: Jožka, průvodce a
manipulátor, jenž hodinky ztratil; Jirásek, duchovní pastýř, kvůli
němuž jsme stihli pouze druhou polovinu mše; Veverka, tiktoker a bořič
mýtů, jenž odmítal žlutou; Olej, magič, výjimečně bez buřinky, majitel
nejobjemnějšího spacáku; Hrobař, chlaďák, podle potravin, co nesl a
oběť Jožkova zmuchlaného batohu, který na něj ve vlaku spadnul; Vojta,
bavič, jenž podcenil výbavu a labužník, nasypal si totiž do těstovin víc
kari než snesl a Petr, takový náhodný kolemjdoucí, jenž za nás byl
náhodou zodpovědný. Do České jsme dorazili asi jen pět minut po
plánovaném dojezdu, dali jsme pokřik a znaveni jsme se rozloučili. Již
obeznámeni jsme pak na skupině rozebrali, kdo z nás vyhrál sázku a kdo ne,
tedy kdo se do sněmovny dostal a kdo už konečně nedostal. Velký dík
patří Jožkovi, který nás navigoval po cestě a vedl přípravu jídla,
když jsme se zastavili, ostatně byl to i on, kdo všechno to jídlo nakoupil
a velký dík patří Petrovi, že za námi ochotně dojel. Dík samozřejmě
patří všem účastníkům, že jsme se do toho pustili s vůlí to
zvládnout a užít si to. Díkybohu, že se to povedlo.
Jirásek
So 8. – Ne 10 .10 2021
Jelení přechod Jeseník
V pátek jsme měli zcuk už ve tři hodiny odpoledne. S Honzou Packem,
zvaným Hrobař, jsme se chvíli obávali, kolik nás nakonec bude, ale od 15:05
během tří minut postupně dorazili všichni zbývající, a tak jsme mohli za
čtvrthodinu nastoupit do rychlíku Bouzov, aby nás dopravil do Jeseníků.
Nás šest statečných mohykánů – Vojta a Veverka Ullmani, Franta,
Hrobař, Jirásek a já. Usadili jsme se v rožku prostornější místnosti na
konci kupéčkového vagónu, navršili jsme z batohů téměř mohylu, a
opřeni o ně si někteří i zdřímli. V kupéčkách totiž nebylo ani
trochu místo, což zjistil i jeden spolucestující, když se vrátil
z chodbičky se slovy k druhovi: „Kamarade, tady néni misto pro černy!“
Kvůli výluce jsme museli část cesty jet přecpaným náhradním autobusem.
Při výstupu z něj se pod tíhou padajícího batohu můj palec zkroutil coby
šaltrpáka. Do konce puťáku ale stačil skočit zpět do kloubu.
Když jsme o třičtvrtě na sedm vystupovali v Ramzové z vlaku, byla tma,
zima a fučák. Naštěstí nás dnes čekalo jen půl kilometru do hezkého
zděného přístřešku. Ten většinu výpravy velmi příjemně
překvapil – byl krytý ze všech stran až na nějakou tu skulinku mezi
trámy, měl hezký stůl a lavice a dokonce v něm tekla pitná voda. A aby
toho nebylo málo, mohli jsme si vybrat, zda pak poteče do Černého nebo do
Baltského moře. Uvelebili jsme se tedy, navečeřeli jsme se a využili jsme
stůl na hraní Bangu při světle Jiráskova reflektoru. Po zjištění stavu
baterky v něm jsme dohráli partii a ulehli do spacáků, zabalivši se do
několika vrstev oblečení. Než jsme usli, přijel Petr a přidal se k nám,
aby za nás byl, jak řekl Jirásek „náhodou zodpovědný“.
Po chladné noci jsme se probudili do trřpytivého rána, pyšnícího se
zmrzlými loužemi a jinovatkou. Přístřešek naštěsí trošku
redukoval – 4°C chlad a přesto Franta prohlásil, že venku je teplejc.
Sbalili jsem s fidlátka a uvařili Jelení zeď, neboli ovesnou kaši
s ovocem. Ke konci našeho pobývání přišla jakási paní si rovněž
uvařit snídani, ale to nás netrápilo, poněvadž vzápětí jsme vyráželi.
Rozloučili jsme se s Petrem a vyšli přes Obří skály na Šerák. Prošli
jsme malebným údolím Vražedného potoka oplývajícího spoustou tůní, na
to jsme začali stoupat po úbočí a tehdy na nás konečně zasvitlo slunce,
doposud skryté za kopci. Takto jsme došli na Obří skály, kde jsme se na
chvíli zastavili, a po shození pár vrstev pokračovali dál. Po cestě jsme
občas našli promrzlé borůvky nebo brusinky. Netrvalo dlouho a vyšli jsme na
Šerák. Nicmoc krom dřevěé sochy kozy tu nebylo k vidění, tak jsme
pokračovali v naší cestě na další vrchol – Keprník. Na něm jsme si
pak dali jabko, pokochali se výhledem na náš dnešní cíl – Praděd kdesi
v dáli.
Dál naše cesta vedla po hřebeni ke kapličce u Vřesové studánky na
Červené hoře, kde jsme si nabrali vodu, pomodlili se Anděl Páně,
zazpívali Salve Regina a šli se naobědvat k horní stanici opuštěného
vleku z Červenohorského sedla. Tam některé zaujal interiér polorozpadlé
dřevěné boudy vleku. Po občerstvení duše i těla jsme přes
Červenohorské sedlo pokračovali po hřebenovce E3 přes Velký Klínovec,
Výrovku a Malý Jezerník. Tam se kamenitá cesta pod našima nohama místy
proměnila v dřevěné lavky. Některým se to líbilo, někteří se pak
vyjádřili, že pokud ještě jednou uslyší tento klapot noh, dál nejdou.
Kdyby to dodrželi, zůstali bychom v Jeseníkách doteď. Naštěstí se tak
nestalo a došli jsme na Švýcárnu. Sedli jsme si, a jako motivační odměnu
za dnešní doposavadní výstup dostal každý ledňáka, poněvadž rozpočet
nebyl napjatý a asi nám těch 8 stupňů připadalo jako moc velké
horko.
Po krátkém odpočinku jsme se vydali na poslední delší stoupání tohoto
puťáku – k věži do nebes čnící. Už byla podstatně blíž a
zřetelněji vidět, než z Keprníku. Poslední kilometr jsme šlapali po
zimními přístroji rozdrásané asfaltce. Nebyli jsme sami. Silnice sice
nebyla pokrytá jedním nepřetržitým procesím lidí, jak tomu bývá
v poledne, ale na samotu jsme taky netrpěli. A pak konečně došlo
k dobytí Pradědu vranovskou polární výpravou (z níž teda nikdo nebydlel
na Vranově). Zdokumentovali jsme to, zazněl pokus o imitaci proslovu ze
Saturnina a dali jsme si sušenky – činnost to, po které Vojta dychtil už
od rána. Při cestě dolů jsme pak omylem otevřeli (a pak rychle zavřeli)
skříň s jakýmisi kanystry.
Sešli jsme po téže chodci frekventované silnici k chatě Barborce a od ní
pokračovali dolů podél Bílé Opavy. Za povšimnutí stála otevřená bouda
u lanovky, kde by se dalo nádherně a v závětří přespat. Takto by nám
ale na neděli zbyla příliš velká trasa a tak jsme pokračovali dál.
Rozruch vyvolala cedule půldruhého kilometru před koncem dnešní trasy. Od
ní se totiž až po přístřešek, kde jsme plánovali spát, cesta dělila na
dvě rovnoběžné. Jednu lesem, pohodovou a bez překážek, a druhou přes
nespočet lávek, klenoucích se nad Bílou Opavou, která v tomto úseku
oplývala nádhernými vodopády a průzračnými tůněmi. Tou zajímavější
cestou jsme se plánovali vydat, jenže právě na oné ceduli bylo psáno
o tom, že se lavky opravují a cesta nemusí být bezpečná. Právě odtamtud
ale vycházeli dva turisté, živoucí důkaz o průchodnosti cesty, a tak jsme
se vydali přes vodopády, navzdory Veverkovi, který do konce výletu vše
zdůvodňoval hlasitým „protože jste se nechali ovlivnit manipulátorem,
jinými slovy influencerem Jožkou!“ Je pravda, že lávky občas byly
poněkud provizorní, někdy velmi kluzké, naštěstí však nikdo z nás
nespadl, přestože v posledním půlkilometru naráz spadla tma. Stmívání
je totiž na horách velmi rychlé. Polovinu cesty ale ještě hezky svítilo,
tak jsme si mohli krásu vodopádů Bílé Opavy náležitě užít, a většina
nás, pokud vím, byla toho názoru, že to za to rozhodně stálo.
Když jsme dorazili k přístřešku Na paloučku, byla už plnohodnotná noc.
Abychom nemrzli, dali jsme se do čilé práce. U přístřešku jsme
rozdělali oheň a na něm si uvařili klasickou puťákovou šlichtu
s těstovinami, po čemž přišel Peťa. Práce, oheň i jídlo nás hezky
zahřálo, nadlábli jsme se, až jsme se za ušima olizovali (přestože se
našel jedinec, který si to překořenil) a pak už zbývalo se jen uložit ke
spánku. Lze mluvit o spánku zaslouženém, však jsme ušli 31 kilometrů se
stoupavým převýšením 1407 metrů, což je téměř výška Pradědu
samotného (1491 m n. m.).
Poněvadž jsme se ráno probudili o půl hodiny později než jsme chtěli,
okamžitě jsme rozdělali oheň a uvařili Jelení zeď z včera naložených
vloček, jablek, rozinek a sušených švestek. Peťa se s námi rozloučil a
i my jsme hned po snídani vyrazili podél Bílé Opavy do Karlovy studánky.
Mrazivým jitrem prostoupeným vycházejícím sluncem a stoupavými mlhami jsme
prošli nádhernou Karlovou studánkou, vyfotili se u sochy jelena, napili se
zdejší železité vody a už vyrazili do Andělské Hory, poněvadž jsme
potřebovali stihnout mši. Měli jsme ujít devět kilometrů, podle map.cz
trasu, trvající tři hodiny. Kdybyste někde u Jelenů zaslechli zmínku o
„Nedělním tempu“, je to toto. Těchto devět kilometrů jsme ušli za
hodinu a půl, s krosnama na zádech. Tři kilometry před koncem jsme si ale
batohy sundali a schovali do křoví a šli nalehko. Stejně jsme zahanbeně
přišli na mši se zpožděním.
Po mši jsme se vydali na cestu zpět k batohům. Ty k naší radosti zůstaly
na místě. Dali jsme si u nich aspoň oběd – chleba s krájeným
salámem. To byla další osudová chyba. Měli jsme si raději dát ty margotky
ukořistěné v obrovské slevě. Šli jsme totiž potom do Vrbna pod Pradědem
na vlak. Naše tempo se postupně zvětšovalo, až nastolilo dosavadnímu
„nedělnímu tempu“ novou hodnotu a kilometr před nádražím přerostlo
až v zoufalý úprk. Tak rychlý, že i mé hodinky, přestože pořád šly,
přestaly stíhat a sklouzly z mé ruky kamsi do neznáma. Vlak jsme ale
stihli. Nastoupili jsme do čekajícího motoráčku a vydýchávajíc jsme
spadli do sedadel.
Nechali jsme se dokodrcat až do Milotice nad Opavou, odkud nás svezl rychlík
do Olomouce. Tam jsme málem nasedli do špatného dalšího rychlíku, byť
taky do Brna, ale nakonec jsme se svezli tím správným. V Brně už nás
čekalo jen nastoupit do osobáku dennodenní trasy mnohých z nás, který
nás zavezl do České. A tam, o čtvrt na šest jsme vystoupili a vykročili
do svých domovů, s blaženým pocitem, že už nás netlačí čas, že už
nemusíme jít nedělním tempem.
I přes všechny tyto napjatější situace ale myslím, že všichni
hodnotíme tento puťák velice kladně. Bezpochyby zůstane zas nějakou dobu
zaryt v našich srdcích.
Jožka
Novější zápis: Výlet Hnědé šestky do Tišnova (23. 10. 2021) Starší zápis: Hvězdný prach (17.–19. 9. 2021)
|
Sobota 20. 8. ’22 svátek slaví Bernard
Podporují nás
Jak psát na web
|