91. oddíl Junáka Brno

Jelení kotlíkový masakr a potravinová sbírka

23.–24. 4. 2022

Sraz byl výjimečně na točně, již v osm hodin. Měli jsme s sebou spoustu věcí, nářadí i materiálu, na které ten den teprve měla přijít řada. Ve složení Týpko, já, Jirka, Veverka, Olej a Matouš jsme vyrazili na základnu, zatímco Vojtu a Jožku odvezla Kája Macharáčková na první směnu do Billy na Lesné. Zatímco ti dva vybírali příspěvky do sbírky, my na základně pustili jsme se do našich úkolů. Úplně první věc samozřejmě bylo rozdělání ohně, to obstaral Týpko. Mezitím jsme dali ven před budovu stůl a mistr Olej začal za Jirkovy a Matoušovy pomoci vyrábět těsto na pizzu. První pokus nebyl vzhledem k intenzitě černé barvy na spodní straně natolik pohledný, ale chuť měla nespálená část dobrou. Další kousky už byly jeden lepší než druhý, kotlíkové víko, na kterém jsme pizzy pekli sice trpělo, ale pikantnost a křupavost, kterou naše snažení produkovalo byla nenahraditelným požitkem. V průběhu kuchtění jsme se samozřejmě taky naplno věnovali lavičkám, které jsme slíbili vyrobit. Kmenům neřezaným, oloupaným a nachystaným přímo pro nás jsme museli na spodní straně trochu vysekat žlábky, aby tam pěkně pasovaly špalky, jež jsme s lavičkami sbíjeli. Celkově jsme za ten den vyrobili pět masivních lavic, snad nám na sezení kolem ohně dlouho vydrží. Na druhou směnu odcestoval Veverka a Jirka, čímž se naneštěstí pro ně ochudili o mnoho kousků pizzy, ale taky měli směnu dle Veverkova barvitého vyprávění o překvapivě výdělečném žebrání velmi zábavnou. Jožka a Vojta přivezli nějaké dobroty, a především kuře a půl kachny, začali jsme je připravovat, Vojta si snědl ten nejostřejší díl pizzy, jaký byl kdy vyroben a konečně přišel čas na další střídání stráží a já s Olejem a Matoušem jsme busem odjeli na Lesnou. Směna to byla pohodová, pár donátorů se našlo, nakoupili jsme něco na snídani, Matouše prodavačka mylně obvinila ze způsobení závady na samoobslužné pokladně a tu mi najednou volá Veverka. Říkám si, co by asi tak mohli na základně potřebovat a tu se z mobilu ozve: „Jirásku, kvízová otázka! Jaká je teplota tání hliníku?“ Vytřeštil jsem oči, když mi došlo, na co zřejmě narážejí a hned jsme si vyslechli podrobný popis toho, jaké patálie tam na základně bez nás vyvedli. Pod Jožkovým vedením byla kachna zabalena do hliníku a kopřiv a uložena do Setonova hrnce, co ho prvně vykopali, a i když byl výsledek směsí hlíny, kachny a kousků zmíněného obalu, bylo to obecně považováno za úspěch, jelikož kousky poživatelného masa se tam nalézt daly. Zatímco osud kuřete byl značně tragičtější. Peklo se totiž v kotlíku dnem vzhůru, leželo tedy na víku, a to víko leželo na horkých uhlících a zdálo se, že pečení jde podle plánu. A aby se upeklo dostatečně, naše nadšené duo ohnivců Jožka a Týpko zaházelo kotlík do žhavého uhlí, ba co, do rozpálené výhně, že se kotlík i s kuřetem a kopřivami uvnitř začal ztrácet před očima. Celou dobu, co jsme skládali ty hromady banánovek s výtěžkem potravinové sbírky z auto do skladu k Macharáčkům jsme zpracovávali, co že se to v naší nepřítomnosti na základně přihodilo a když jsme s Matoušem a Olejem přijeli, a bylo již toto dílo zkázy dokonáno, nechtělo se nám tomu pořád věřit. Dostal jsem od kluků hliníkovou nugetku, memento po kotlíku, respektive část, co z něj před tím žhavá ukápla, již chladná byla. Myslím, že historie našeho nového rádcovského odznaku se bude na Vranově vyprávět po generace. Vojta již tou dobou vyráběl nekvašené chleby a ty byly panečku parádní. Již za tmy jsem k večeři k ohni naprosto zapomněl vzít ten kus slaniny, co jsem ten den koupil, což mě velmi mrzí, jelikož opečená byla by jistě mnohem lepší než jenom tak, jak jsme ji dalšího dne pozřeli. To, co zbylo z kuřete jsme nechali stranou, kachnu jsme pojedli, porovnávajíc, kdo má ve své porci víc masa a kdo zase víc kostí kdo zase víc hlíny. Nakonec jsme se nejvíce najedli právě z Vojtových placek. Během večera se Týpko odebral domů, zatímco na noc nás navštívil Jožo, zatopil nám v základně a přikládal venku a my jsme pokračovali v hlubokých rozhovorech z vánoční schůzky přerušených půl rokem bez podobného ohně, načež zase někdo zavtipkoval a veškerá vznešená atmosféra byla opět v trapu. Ale bylo to myslím o to krásnější, vzájemné vyprávění historek, našich společných příběhů, které si každý pamatuje trochu jinak je právě i díky všemu tomu humoru, co naše debaty obsahují, magické. Byl to oheň družiny Jelenů, která jedla, co si upekla a osmahla a seděla na tom, co k sobě předtím hřebíky spojila a každý z nás šel po zazpívání večerky spát s jistým pocitem zadostiučinění, s hřejivým míněním, že i přes ztrátu kotlíku stál ten výživný den za to. Ráno jsme vstali brzy, abychom si uvařili v pozůstalém kotlíku ovesnou kaši neboli naši milovanou jelení zeď. Vyrazili jsme na ranní mši, Olej, Veverka a Matouš, pokud se nepletu, ministrovali a Pavel na nás snad v každém z jeho několika kázání udělal nějakou narážku, taky aby ne, když bylo svatého Jiří se smrdělo mu tam sedm kouřem načichlých skautů. Šli jsme se alespoň provětrat do okolí, to už se odpojil Matouš. Navštívili jsme Barabiznu neboli zdánlivě nevyužívanou stavbu, co jsme si ji vyhlédli, zdánlivě proto, že ji takhle občasně využíváme my, prohlédli jsme si nedaleký lom a Olej si po cestě obstaral svoji magičskou hůl, pak jsme si honem vyzvedli naši bagáž na základně a okolo poledne jsme se na točně rozešli.

Jirásek

Novější zápis: Značení Jeleního teritoria (14. 5. 2022)
Starší zápis: Výprava kolem Brněnské přehrady (19. 3. 2022)