Roverské putování po Malé Fatře
27.–31. 10. 2010
Středa 27. 10. 2010
Tohoto krásného dne začínalo naše roverské putování ve vestibulu
hlavního nádraží kolem půl jedné.
Mezitím, co se nám Staník sháněl nejvhodnější spojení do Žiliny, my
jsme vyhlíželi, jaký vlak je náš.
Cesta vlakem byla poněkud zdlouhavá – trvala 4 hodiny, takže jsme se
snažili zabavit po svém (někteří se trefovali do koše papírkem, jiní si
hráli s fotobuňkou nebo dveřmi). Vítanou změnou byl přestup
v Bohumíně, kde Divoš narazil na polské Krowky, které nám
zpříjemňovaly zbytek cesty. Po příjezdu do Žiliny jsme se k našemu cíli
(Terchová – Biely Potok) přiblížili pomocí autobusu, dále jsme už
šlapali po svých. Naše ležení jsme rozbalili kousek od turistické značky
a po chvíli jsme se zabalili do huňáčků.
Jirka
Čtvrtek 28. 10. 2010
Píše se den 28. 10. V 7.36 se šťastně probouzíme do nového rána. Všichni jsme stále zachumlaní ve svých huňáčcích a nechce se nám nikomu vylézat do mrazivého rána. Všude kolem nás se třpytí bílá jinovatka. Zmrzlé krystalky vodní páry na našich spacích pytlích nás utvrzují v myšlence, že večer byla teplota opravdu pod bodem mrazu. „Co takhle snídaně do postele,“ kdosi navrhne. Všichni jednomyslně souhlasíme a již se natahujeme po loupácích a opět co nejrychleji zalézáme do spacáků. „Vstáváme,“ zazní rázně z úst hvězdy oddílu, a tak na sebe oblékáme všechno oblečení, co máme po ruce, a dáváme se do balení. Ještě si vaříme konvici horkého čaje na zahřátí a pak už vyrážíme z Janošíkových Dier směrem na Velký Rozsutec. V Janošíkových Dierách nám cestu po žebříkách komplikuje ledová krusta, kterou je obalen snad každý schod. Jsme oslněni odrážející se září rampouchů visících ze žebříků a ledovou vodou lesknoucí se ve východu slunce. Po několika stech metrech jsme opět oslněni, tentokrát sněhovým popraškem pomalu se slévajícím v celistvou sněhovou pokrývku. Pomalu postupujeme po zledovatělých žebřících vpřed. S mírnými obtížemi se nakonec probojováváme na slunný palouček, kde se do nás začíná opírat slunce ze všech svých sil. Ideální čas na pauzu. Vytahujeme vařič, čajové misky a konvici. K černému čaji přikusujeme sušenky a zbytky loupáků od snídaně. Staník vytahuje své listy a začíná číst. Všichni se mlčky díváme na dvě majestátně se tyčící hory na obzoru a s dojetím posloucháme slova napsaná panem Nevrlým. Čas pomalu plyne a naše odpočatá těla již chtějí další dávku adrenalinu a zátěže. Vydáváme se na Velký Rozsutec. Cestou dobíráme vodu a již nám nic nebrání v dobytí hory před námi. Po hodinovém stoupání se před námi rozevírají nové rozhledy a o několik minut později již stojíme vedle kříže na vrcholku Velkého Rozsutce. Z vánku, který nás hladil cestou vzhůru, se stává vichr snažící se nás smést z vrcholku hory. Raději dobrovolně opouštíme hřeben a sestupujeme do sedla zvaného Meziholie. Sestup je krkolomnější, než jsme čekali, ovšem i ten zvládáme a pomalu se blížíme do sedla. Nesestupujeme přímo k rozcestníku, ale zůstáváme na vyhřáté stráni nad ním. Zde si jako odměnu za zdolaný vrchol dopřáváme chleba a k němu popíjíme z čajových misek doušky zeleného čaje. Dlouho se ovšem nezdržujeme, jelikož nás čeká ještě jeden velikán. Na Stoh začínáme stoupat kolem půl čtvrté a jeho vrcholu dosahujeme o tři čtvrtě hodiny později. Nepříjemným překvapením je pro nás síla větru, která nás paralyzuje a nedovolí si ani oddechnout. Jako poděkování za krásný slunečný den zpíváme Sláva na výsostech Bohu. S větrem v zádech se otáčíme a míříme do dalšího sedla, kde se rozhodneme rozdělat nocleh. Mezitím, co ohřívám večeři, zbytek mužstva staví přístřešek, který nás má ochránil před medvědy a jinou lítou zvěří. Teplý segedínský guláš nám všem přijde vhod a nakonec se nají i Jirka se svojí ručně vyřezávanou vidličkou. Všechno jídlo raději ukládáme do igelitového pytle a odnášíme o hodný kus dále od našeho ležení. Slunce se pomalu ukrývá za hory a na nás padá šero a tma. Hvězdy dnes čekáme marně. Zalézáme do huňáčků a chvíli si ještě povídáme o našich roverských cestách a budoucích podnicích. Paní zima je na nás této noci milosrdná a i když teplota bezesporu klesá pod bod mrazu, hodnot první noci nedosahuje. Tuto noc se nebudíme zimou, ale nám neznámými zvuky. „Je to medvěd?“ ozvalo se tiše. „Spi, to bude kráva, medvěd tak nedupe,“ odpoví kdosi jiný. Co se kolem nás v šeru noci prodíralo, nevíme. Naštěstí se nám nakonec všem podařilo usnout a tak se odevzdat odpočinku z náročného dne.
Divoš
Pátek 29. 10. 2010
Kolem půl jedné ráno mě budí chladný vítr, který fouká do našeho obydlí. Spím na kraji a mám za úkol hlídat před medvědy, případně se jít s nimi bít. Radši se tedy přikrývám plachtou a v poklidu znovu usínám. Budím se ještě několikrát, než medvěd opravdu začne pobíhat kolem přístřešku. Ráno si povídáme zážitky z noci, připravujeme snídani v podobě müsli s mlékem a vyrážíme na hřeben, kde již svítí sluníčko. Na pěkném místě, hezky na sluníčku a v závětří čajujeme a čteme další Karpatskou hru. Tentokráte Hru na jitřní radost, jak symbolické. Radost z přežité noci. Ale to už k nám z druhé strany hřebene přichází pár turistů, taktéž „natěžko“. Nabízíme jim čaj. Oni se diví, že s sebou táhneme keramickou konvičku. Poté sestupujeme ke konečné lanovky Vrátná, kde se loučíme s Divošem. Jeho chování bylo označeno za krajně nevhodné a nedůstojné, a proto byl seslán do údolí, aby chytl spojení do Brna. Zbytek skupiny, tedy Pašin, Jirka a já, postupujeme dále po hřebeni na Velký Kriváň a následně na Malý Kriváň, kde se navzdory větru rozhodujeme přečkat noc. Je tam takové pěkné závětří postavené z kamenů, kde moc nefouká, čajujeme, fotíme západ slunce a do silného větru zpíváme Sláva na výsostech jako poděkování za krásný den. Stavíme přístřešek, vylepšujeme závětří a vaříme. Vítr lehce zesiluje, a tak zalézáme do huňáků a večer trávíme diskuzí nad budoucností oddílu. Vítr opět zesiluje. Plachta se nadýmá a vydává hrůzné zvuky. Po deváté hodině však všichni usínáme. Ne však na dlouho.
Standa
Sobota 30. 10. 2010
Je 1.13 a probouzí nás neustávající vichr, který svojí drzostí
překonal balvany zatěžkávající větrnou stranu plachty. Jako jediný
z vyhřátého spacáku vylézá Staník, aby spravil, co vítr poničil. Náš
skromný příbytek z plachet může nadále odolávat větru, přestože se
pan vítr nadále pokouší po zbytek noci nás o toto bohatství
připravit.
Ráno stále dul vítr. Vstali jsme a protože jsme nocovali na Malém Kriváni
(1671 m), těšili jsme se na východ slunce a na rozlehlý výhled do dáli.
Nebylo to úplně zadarmo. Bylo zapotřebí překonat sám sebe, vzdát se
pohodlí huňáka, obout zmrzlé boty pokryté ledem a jít vzdorovat větru.
Nebylo to vůbec lehké. Na snídani jsme měli müsli s kakaem a sotva jsme se
stihli sbalit, už vrchol dobývali turisté.
Ve zmrzlých botách jsme se vydali na cestu. Cesta vedla po hřebeni, jenže
vítr fičel takovou silou, že jsem se nedokázal udržet stát a vítr mě
táhl na druhou stranu kopce. Nezbývalo nám než sejít z cesty a jít tak,
aby nás vítr nestrhl z kopce. Pokračovali jsme na kopec Stratenec (1512 m),
naštěstí cesta vedla částečně v závětří kleče (mám rád kleč). Na
posledním vrcholu Suchý (1468 m) jsme si užili poslední rozhled a vyrazili
prudkým srázem dolů k chatě pod Suchým. Cestou se nám podařilo
úmyslným rýpnutím holí vyplašit zmiji vyhřívající se na
sluníčku.
Na chatě pod Suchým bylo místo pro oběd, nálev čaje, vratké pokládky a
také na opalování zbylo trochu času. Staník přečetl další část
z knihy od Nevrlého, bylo to o turistech, poutnících a lenoších. Doplnili
jsme zásoby vody a vydali se na náš dnešní cíl – Starý hrad.
Na Starém hradě jsme již podruhé potkali turisty, co přišli jako první na
Malý Kriváň. Ještě k večeru hrad navštívilo několik cucáků, co
přijeli autem. My mezitím v klidu a v bezpečí v jedné dochované
klenbovité místnosti nalévali čaj, přikusovali sušenky, čokoládu a
krowki. Taková pohoda!
Přišel večer a my ulehli ke spánku v bezpečí před větrem a
medvědem.
Pašin
Neděle 31. 10. 2010
Náš poslední den jsme vstávali neobvykle brzy, a to již v 6 hodin,
vzhledem k posunu času to nebylo zas až tak náročné. Uvařili jsme si
snídani (rýžová kaše), otřepali prach z věcí a začali se balit. Po
půl hodince jsme již byli na cestě a směřovali jsme do Žiliny, která byla
od nás vzdálena zhruba 12 kilometrů, během cesty jsme potkali několik
turistů, kteří si také trochu přivstali. Po cestě jsme se stavili do
Tesca, kde jsme se na záchodcích trochu zcivilizovali a dále jsme
pokračovali směr nádraží. Jelikož vlak nám jel v 11.42. Uvelebili jsme
se do kupéčka a čekali na odjezd vlaku, během našeho čekání paní
průvodčí začala rozmisťovat místenky, a tak jsme raději, dokud byl
ještě čas, změnili kupé.
Po zbytek cesty je již neodehrálo nic zajímavého a všichni jsme dorazili
šťastně domů.
Jirka
Novější zápis: Výlet Lišáků do Technického muzea (30. 10. 2010)
Starší zápis: Nalezen starý táborový deník! – má to pokračování!!! (23. 10. 2010)