91. oddíl Junáka Brno

Z Brna do Brna

16.–17. 9. 2011

Zážitky z pochodu? Jelení troubení, ranní červánky, dozrávající ostružiny… Ale nic nemá na cestu do Bílovic. Příjemně hřející slunce, kvetoucí čekanky, vůni babího léta, svíravou chuť planých trnek a užívání si každého dalšího kroku…

Letos jsem si tuto tradiční akci začal užívat už se čtrnáctidenním předstihem, kdy jsem Ondrovi pomáhal zmapovat první půlku trasy, a pak ještě ve čtvrtek při zakreslování do mapy (to si ale asi nejvíc užili Čmelda s Kubou).

Samotný pochod mě ale čekal až v pátek odpoledne. Vyklepal jsem zatvrdlé vápno ze starých pracovních prestižek, sbalil tři namazané dvojkrajíce, tabulku čokolády, flašku s vodou a trochu teplého oblečení a najednou zjistil, že je už šest hodin, a tedy nejvyšší čas běžet na sraz. Šalina ale neujela ani dvacet metrů a řidič dostal hlášení, že je neprůjezdná trať, chvíli se snažil zacouvat zpátky na zastávku a pak to raději vzdal a nechal nás vystoupit. Na další zastávce jsem ale naštěstí doběhl náhradní linku a ta mě zavezla do Lískovce. Na start ke kostelu jsem přiběhl něco po půl sedmé, kdy na startu byl kromě pořadatelů jen Prkno se svým tátou, a tak jsem raději na nic nečekal, vzal mapu a průvodku a po rozloučení vyběhl na trať.
Cestou do Ostopovic jsem minul několik skupinek spoluúčastníků (u jedné jsem tušil, že se s nimi ještě shledám) a za pár desítek minut jsem byl v údolí Bobravy u první kontroly. Během občerstvování jsem prohodil pár slov s Brambůrkou, Copánkem a dalšími poutníky a již za šera vyrazil na další cestu údolím. V Želešicích jsem potkal Janka s ještě jedním kamarádem a dál jsme tedy pokračovali ve třech. Zrovna vyšel měsíc, takže jsme si ani nepotřebovali svítit na cestu a ta nám rychle ubíhala.
Na další stanoviště v Rajhradě jsme došli zároveň se skupinou, co šla doposud před námi, čímž jsme se dostali do čela. Cesta podél Svratky byla poklidná a v Židlochovicích jsme si dali přestávku před výstupem na Výhon. Na kopci u rozhledny idylu pátečního večera poněkud nabourávala halekající skupinka mladíků, tak jsme se rychle občerstvili a vydali dál směrem na Sokolnice. Sestra Teti již tradičně potěšila čajem a tvarohovými buchtami a dodala nám tak sílu pro pochod přes Slavkovské bojiště. U Santonu jsme probudili spícího Hapla a posvačili něco bábovkového drobení. Zde jsem musel opustit své spolubratry a dál na sever pokračovat sám.
Cesta do kopce přes Pozořice se zdála nekonečná, ale nakonec se naštěstí ukázal les a po chvíli Kuba, který hlídal další stanoviště. Po cestě na další kontrolu jsem začal pociťovat spánkový deficit, ale naštěstí mě ze spánku čas od času probudilo jelení zatroubení, takže tato krize po chvíli přešla a za ranního svítání jsem už byl u Bukovinky na dalším stanovišti, kde jsem nepohrdl ranní kávou. Po pár minutách mě došla další trojice pravidelných účastníků (Michal, Martin a Aleš), se kterými jsem chvíli poseděl, ale pak raději vyrazil dál dřív, něž by mně ztuhly všechny svaly. U křtinského kostela vyčkával Pepa Novotný, odtud vedla cesta vzhůru na Alexandrovku, ze které mávala paní Jílková a pod rozhlednou čekal Radim.
Na poslední úsek jsem se posilnil hašlerkou a pár loky kofoly a vydal se po červené do Obřan. To už se dávno roztrhaly ranní mlhy, vysvitlo slunce a začali cvrčet cvrčci, tak jsem si poslední úsek přes lesy, louky a skalky nad Bílovicemi řádně vychutnal.
Do cíle jsem došel zároveň s Michalem a Alešem půlhodinu po poledni. Obsadili jsme lavičky na konečné čtyřky a vyčkali na příjezd Bejby a Tondy, kteří nás pohostili masovým štrůdlem a jablečným pyré. Poté jsme se odkutáleli každý svým směrem.

Vojťák

Novější zápis: První výlet vlčat (17. 9. 2011)
Starší zápis: HELP 2011 (9.–11. 9. 2011)