Julské alpy
12.–15. 9. 2012
Bylo jasné, že ještě před začátkem školy je nutno se vypravit na hory
a řádně se připravit na nadcházející semestr. Využíváme množství
času a rozhodujeme se pro poněkud vzdálenější cíl – Italsko Slovinskou
hranici, kde leží krásné vybílené vápencové hřebeny Julských Alp. Ve
středu kolem půl čtvrté odpoledne nabírám Pašina a Pepáka a vyrážíme
směrem Vídeň. Netušil jsem, jak hororovou jízdu dnes zažijeme. Nejprve
zacpané Brno kvůli hloupým strojařům a jejich veletrhu, pak objížďka
u Poysdorfu a pak dalších 350 km po dálnicích v rychlostním rozmezí
60–100 km/h. Ne, že by auto rychleji nejelo, celou cestu pršelo tak, že
vyšší rychlost by byla opravdovou sebevraždou. Nakonec po strastiplných
sedmi hodinách již za hluboké noci dojíždíme na malé parkoviště u Lago
di Fusine a přidáváme se k pražské dvojici, která již spí
v přístěnku malé hospůdky.
Další den ráno stále prší. Předpověď hlásila čtvrtek jen oblačný a
následující dny slunné s teplotami přes dvacet stupňů. Kolem oběda
pršení ustává a tak si balíme batohy na dva dny a vyrážíme oklikou na
chatu Zacchi a z té pak celým skalním amfiteátrem do protější stěny, ve
které je umístěn nouzový bivak Nogara. Již po cestě k němu zjišťujeme,
že asi něco nebude v pořádku. Od 1700 mnm. začíná sníh, kolem bivaku
je ho již nad kotníky, my samozřejmě jedeme na „letní“ hory, takže
žádné zimní vybavení s sebou nemáme. V bivaku vaříme a přemýšlíme
nad zítřejším dnem. Původně byl v plánu přechod celého hřebene po
zajištěné cestě – ferratě. Ten je za letních podmínek značen jako
„velmi až extrémně obtížný“ za zimních podmínek asi
nerealizovatelný. Usínáme proto plní nejistoty, ale komfortně na
palandách. Venku fučí.
Standa
Probouzíme se do krásného rána, neprší a daleký výhled předpovídal hezké počasí. Sbalili jsme si věci, uklidili bivak a vyrazili sněhem směrem k ferrátce Via Italiana, která vedla k vrcholu Mangart a především na hřeben, kam jsme chtěli jít. Pod skalou jsme zjistili, že si Standa zapomněl doma rukavice, a tak jsme tudy nešli. Ne, ve skutečnosti byla skála místy pokryta ledem a ten při svitu slunce odpadával jako kusy kamení. Tudy se nám nechtělo. Chtěli jsme zkusit jít trasou vedoucí z druhé strany kopce, v domnění, že tam to bude snad lepší. Tam to bylo ještě horší, a silný vítr k tomu. Již na slovinské straně nacházíme zavřenou chatu. Tam měníme opět plány a přes hřeben strmým srázem to směřujeme k našemu příbytku u hospůdky, abychom mohli následně další den vyrazit do skal znova. Po cestě při odpočinku pod balvanem Standa nalezl skleněnou lahev, kterou odnesl dolů a řádně ji vytřídil. Přestože jsme museli změnit plán cesty, hodnotím tento den kladně. A aby toho nebylo na Standu málo, tak si zapomněl na bivaku bibli, neměl lžíci, kterou ještě připomínal, ať nezapomeneme a nejen to.
Pašin
V sobotu ráno nás budí v našem příbytku sluníčko. Nabalujeme věci
a vyrážíme (snad konečně) do letních hor. Dnes máme v plánu ferrátkou
vylézt na vrchol Ponza di Mezzo. Cestu nahoru si zpestřujeme zkratkou po
skále. Na vrchol vylézáme po poledni a odměnou se nám stává krásný
výhled do tří států. Po vydatném obědě se ještě na sluníčku
stíháme i opalovat. Sestupovou cestu nejdříve vybíráme procházkou po
hřebenu a zpátky kolem bivaku Tarvisio, ale opět musíme své plány měnit
kvůli sněhu. Nakonec tedy sestupujeme přímo k našemu příbytku u jezera.
Večer si ještě na lavičce u jezera vaříme večeři a povídáme
o škole.
V neděli ráno snídáme a balíme věci do auta, poté už vyrážíme směr
Brno. Po cestě nabíráme ještě benzín a po tradiční objížďce
u Poysdorfu se vracíme zpět do Brna.
Tyto hory jsme si užili, protože není nad to se i v létě koulovat!!
Pepa
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Novější zápis: Velkolepé vitězství Hnědé šestky v soutěži Světýlka (14. 9. 2012)
Starší zápis: Zahajovací schůzka oddílu (3. 9. 2012)