91. oddíl Junáka Brno

Expedice do temnot

29.–30. 1. 2016

Začala na hlavním autobusovém nádraží, ze kterého se nakonec podařilo odjet prapodivně nezaintegrovaným autobusem vstříc noci a, jak jsme zjistili po příjezdu do Štěpánova nad Svratkou, i zimě a mlze. Stříbřitě se držela údolí a smrděla po síře nebo střelném prachu. Naštěstí nám nezabránila dostat se k Dúrinovým dveřím do Morie a najít si pohodlné místo pro rozložení základního tábora v malachitovém sále. Dobře bráněném, jak před elfy z Cesmínie, i když jsme dobře věděli, že ti dlouhoušáci za námi do skal nepolezou, nemluvě o přeplavávání řeky, tak před skřety.
Ozbrojili jsme se, všichni až na Kryštofa hlavně světly a ne zbraněmi, a šli vyšátrat těch pár skřetů, co by nám mohli rušit spaní a hlavně vypátrat nějaké zmínky o mithrilu. Ten se sice nenašel, zato malachitu, azuritu, pyritu (nebylo to zlato) a, jak Kuba vehementně tvrdil, galenitu byly plné kapsy. Za Balrogovou mříží jsme nechali spát netopýry a tímpádem nemůžeme doložit porážku skřetů žádnou uťatou hlavou, lenžto asi všichni zalezli dozadu.
Největším mínusem večera rozhodně nebyla opulentní večeře, ale nedostatek kutacích nástrojů, díky němuž nebylo více polodrahokamů vyneseno na světlo denní.
Noc proběhla v boji proti vlně nočních můr, které na nás jistě seslal nějaký skřetí šaman ze svého bezpečného úkrytu za mříží. Odrazili jsme také nevědomky útok nebezpečných obyvatel těchto štol: snovačky opatrovnice. Obešlo se to nicméně jen s jedním menším zraněním, které utržil Mamut.
Ráno jsme přivítali průzkumem spodního patra, tedy dolu na Barytě, takřka v úrovni řeky. Neutonuli jsme v podzemní sirné vodě, ale tato krátká zacházka nám neposkytla mnoho materiálu: jen pár zabahněných sádrovců a křišťálů. Prkna jsme nakonec přesvědčili, že nemusí dokazovat svou otužilost přeplaváváním Svratky.
Pak následovalo na dvě etapy rozdělené stoupání do skal. Po něm nám ta elfská pakáž nachystala nemilé překvapení ve formě plotu: prý na ochranu nějakých lopatnatých zvířat. Ve strachu před otrávenými šípy jsme se chystali objevit další důlní díla a po chvíli zírání do map a velice cílevědomého bloudění se nám to povedlo. Do šachty přehrazené ocelovou mříží jsme se nespouštěli. Zato o kousek vedle nám krásně upravená štola s šikmým stropem dovolila vynést na světlo denní křišťálové bloky a velice zajímavé polodrahokamy se našly i před jejím vchodem a o kus dál v haldách další šachty.
Pak jsme urychleně opustili elfské území a zdálky zhlédli zříceniny kdysi mocného hradu Zubštejna. Další cesta vedla okolo Záskalského potoka k ve stráni položené úklonné šachtě. Do ní, jištěni lanem, nakonec vlezli jen Janek, Prkno a Kryštof, ale radši rychle vycouvali ve strachu z bezejmenného děsu, který by na ně z propastí mohl vylézt.
Oběd jsme si připravili po dlouhém výstupu v přátelském tábořišti v sedle Hrachovce, stráženi místní dřevěnou věží.
Další cesta byla ve znamení překotného sešupu do údolí Hodůnky a krkolomného výstupu na Čepičkův vrch, kde ještě tlely zbytky ohavné skřetí hostiny. Původce této zkázy jsme stopovali dalším údolí po černé značce, až k jejich úkrytu v Kryštofově štole. Tu jsme však nakonec neprozkoumávali a hnáni narůstající mlžnou a mračnou temnotou překonali pastviny divokých ovcí. Zde jsme byli napadeni kavalerijní hlídkou skládající se ze dvou srnců, ti však po jednom předstíraném útoku raději vzali nohy na ramena.
Sešup ke kapličce v Dolním Čepí a cestu po silnici jsme absolvovali za prohlubující tmy a tak jsme nakonec naši expedici do temnot uzavřeli znova v temnotě, jak i náleželo.

Janek

Novější zápis: Ostříží výlet (30. 1. 2016)
Starší zápis: Zimní skotačení Zelené šestky (23. 1. 2016)