91. oddíl Junáka Brno

Svojsíkův závod na Velké Babě

8. 4. 2017

Pro letošní okrskové kolo Svojsíkova závodu vybrali pořadatelé krásné jarní lesy v okolí Velké Baby nad Řečkovicemi. Náš oddíl postavil do závodu hned tři hlídky, z družiny Ostřížů, co obhajovala z minulého ročníku okrskové vítězství, z družiny Svišťů a nejmladší družiny Jelenů. Dle pokynů pořadatelů si všechny hlídky připravili vystoupení, které mělo před porotou ukázat život hlídky a dále vyrobit co největší plakát, který měl rovněž danou hlídku představit. V sobotu ráno ze všech stran na vrchol Baby stoupaly skupiny menší či větší, celkem se sešlo 9 hlídek děvčat a 18 hlídek chlapeckých. Po zaregistrování a slavnostním nástupu bylo odstartováno. Na celkem osmi stanovištích řešili kluci i holky různé úkoly v oblasti zdravovědy, řešení krizových situací, fyzické zdatnosti, důvtipu, všímavosti, znalosti toho či onoho. A také správně se v členitém terénu orientovat, nezabloudit a najít vůbec všechna záludně rozmístěná stanoviště. Po třech hodinách úsilí se unavení závodníci vrátili do cíle. Po odpočinku, doplnění kalorií a několika hrách byly vyhlášeny výsledky. A náš oddíl si nevedl vůbec špatně – všechny tři naše družiny se umístili v první polovině, Svišti na devátém místě, Ostříži na sedmém místě a nejmladší a nejméně zkušená hlídka Jelenů dokonce překvapivě skončila na krásném pátém místě, když postupové čtvrté místo jí uteklo jen o pár bodů.
Všem hlídkám patří poděkování za jejich úsilí v závodě, díky patří i těm starším roverům a činovníkům, kteří na kontrolách připravili pro kluky krásné disciplíny.

Vašek

Svojsíkův závod na Velké Babě z pohledu Jelenů

V sobotu 8. dubna ve svátek svatého Dionýsia léta Páně 2017 jsme se sešli v autobuse jedoucím z Lelekovic do Brna a vystoupili jsme na zastávce Kouty. Tam už na nás čekal Vašek a vydali jsme se na nevzdálenou Velkou Babu. Potkaje množství skautů a skautek z jiných oddílů a vida provizorní přístřešek a stolek a hlouček lidí došli jsme nahoru, kde jsme se zaregistrovali. Následoval nástup a pak: „Prásk!“ – výstřelem se započal závod. Běhali jsme z jednoho stanoviště na druhé, plnili různorodé ůkoly, které pak byly náležitě obodovány. Stanovišť bylo celkově osm avšak včetně toho místa, kde jsme se zaregistrovali a kde jsme pak dosáhli 30 bodů za včasný návrat. Vyzkoušeli jsme si tak naši všímavost, fyzickou zdatnost, znalost zachování se v krizových situacích, um co se spojování stromů týče, nebo znalost zdravovědy, přírody či hornin. Když jsme doběhli, představili jsme ještě sebe a svůj plakát, který jsme si předem pracně vyrobili a měli jsme chvíli volna. Hlavně jsme si povídali, pravda schovali jsme u toho Týpkův batoh, ale když Týpko sledoval rvačku a o nás se vůbec nezajímal, tak proč ne? Ostatně i Vašek nám v tom pomohl. Já, Veverka a Jirka jsme ještě šli s Vaškem za Broučkem přesvědčit se, co to byla ta divná nášivka na zde pověšeném kroji. Vrátili jsme se my, vrátil se Týpko, batoh stopu pod listím leží a Týpko zoufale hledá. Batoh jsme mu však posléze ukázali a ještě si krásně pohráli u pařezu – to byla legrace. Bitva o pařez byla dobojována a byl nástup na kterém jsme se dozvěděli, že jsme byli pátí, tudíž nejlepší ze střediska. Jak hrdě se nám pak upalovalo na autobus, u kterého jsme se rozloučili s Vaškem a vydali se vstříc domovu.

Jirásek

1. Svojsíkův závod družiny Jelenů

To, na co jsme se přes měsíc připravovali, konečně nastalo. Když jsme v Lelekovicích nastupovali do autobusu č. 41, měli jsme všichni smíšené pocity: měli jsme strach a zároveň se těšili; chvílemi jsme si mysleli, že to dopadne špatně, chvílemi si zase spíše fandili. Když jsme dojeli do Ivanovic na ulici Kouty, kde čekal Vašek, a vyšli jsme na Velkou Babu, naděje nám postupně ubývalo.
Když jsme došli na Velkou Babu, registrovali jsme se, přičemž jsme dostali průvodku a mapu se stanovišti, pro jistotu jsem znovu odevzdal test znalosti pravidel a usídlili jsme se. Netrvalo dlouho a zapískalo se na nástup. Na něm se vysvětlily podrobnosti:„… Stanovišť je sedm plus stanoviště včasný návrat. Skauti vyrazí na modul Závod v deset hodin, včasný návrat je pro ně v jednu hodinu. Stanoviště jsou pro skauty přístupná do dvou hodin. Kolem dvou hodin budou mít představení družiny….“
Hned po nástupu jsme měli ani ne pět minut na to, abychom se nachystali: „Sundat šátky! Ty, Veverko, vezmi batoh. Vodu! Dobře, tak dvě. Každý deník a propisku! Já vezmu mapu s průvodkou. OK, Týpko, uzlovačku si klidně vezmi. A pojďte, už pískaj na nástup! Šest párů klusajících noh Jelenů přispělo k velkému dupotu, způsobeného nohama všech skautů, kteří právě pospíchali na nástup před modulem Závod. Tam se toho moc nenamluvilo. Pouze jsme se měli ztišit a na výstřel startovní pistolky vyrazit na modul Závod.
Velkou Babou se rozlehl výstřel a všichni skauti se bezhlavě rozeběhli do všech různých směrů. Naše družina se rozeběhla na stanoviště č. 8, poněvadž po cestě byly naše batohy s busolou. Na stanoviště č. 8 jsme doběhli mezi prvními, tudíž jsme nemuseli čekat na plnění disciplíny. Když jsme tam tedy doběhli (mimo jiné i s busolou), rozdělila nás sestra Bejby na čtyři a dva lidi. Ti dva (já s Jiráskem) prozkoumali dva kroje a následně podle toho, co si pamatovali, napsali, co mohou o nositeli které košile říci. Zbylí čtyři šli po pěšince a potom zapisovali, co na ni nepatřilo.
Ze stanoviště číslo 8 hodně družin běželo na dvojku, a poněvadž jsme se báli front, vyběhli jsme na sedmičku. Ta byla sice trochu vzdálenější, ale udělali jsme dobře. Sedmička byla pro naši družinu velice jednoduchá, poněvadž jsme rozděleni do tří skupinek poznávali zvířata podle stop, kameny, stromy s jejich listy a kytky s jejich květy.
Ze sedmičky jsme azimutem vyběhli na kopeček na šestku. Tam bylo stanoviště Krizové situace a jejich řešení. Skládalo se ze čtyř po sobě jdoucích úkolů. V prvním jsme měli říci, co uděláme, když přijde bouřka, ve druhém jsme šli kolem útvaru, který měl připomínat hada a když nám předložili fotografie, pověděli jsme, který had je který a řekli jsme jim, co uděláme za různých situací, ve kterých hadi hrají nějakou roli. V dalším úkolu nám „napsala kamarádka“ o radu v situaci, kdy se jí ostatní posmívali a v posledním, čili čtvrtém úkolu jsme potkali malého plyšového pejska a též jsme se měli náležitě zachovat.
Když nám oznámili náš dobrý výsledek tohoto stanoviště, vyrazili jsme z kopečka na následující stanoviště – stanoviště číslo 5. Když jsme na něj ale došli, viděli jsme, že tu čeká poměrně dost hlídek a sestra rozhodčí nám přísnějším hlasem sdělila, že se zde čeká alespoň dvacet minut. Řekli jsme si, že čekat zde nemá cenu a že MOŽNÁ sem zajdeme na konci. Udělali jsme dobře, protože když jsme se na konci této akce zeptali kamarádů mimo družinu, zjistili jsme, že toto stanoviště, zaměřené na získávání informací vedla rozhodčí, která na soutěžící mluvila neslušně. Napili jsme se tedy a rozběhli se dál na stanoviště číslo 4. To bylo sice trošku vzdálenější, ale po turistické značce jsme tam doběhli za rozhodně ne největší dobu. Toto stanoviště bylo zaměřené na fyzickou zdatnost. Společně jsme nesli Jirku a překonávali s ním různé překážky. Ať už to bylo podlézání, nebo přelézání, ne všechny se nám povedlo překonat správně a tak když jsme dorazili do cíle, dostali jsme pouhých 24 bodů. Bylo to patrně tím, že jsme všichni ještě dosti mladí.
Vyběhli jsme hned po odhlášení na další stanoviště. Po asi padesáti metrech jsem zjistil, že nemám busolu, tudíž zatímco se kluci napili, prohledal jsem to na čtyřce, ale nenašel jsem ji. Snad nám ji na konci donesou. Upalovali jsme tedy dál na trojku. Zde nás rozhodčí přivítali a už nám sdělují úkol: „Ve výši jednoho metru nad zemí mezi těmito dvěma stromy udělejte spoj. Musí unést minimálně půl kila. Ty a ty,“ ukazuje na mě a Týpka, který má u sebe uzlovačku, „co jste si vylosovali kratší klacíčky, nesmíte použít to, co máte u sebe. Podle Veverkovy výšky měříme jeden metr, který Jirásek následně posunuje výš a výš. Nejdříve se snažíme spojit stromy bundami, ale vzápětí to zavrhujeme a připevňujeme bundami ke stromům pevný klacek. Přichází rozhodčí, chvíli měří a potom nám oznamuje: „Tak kluci, zátěžová zkouška proběhla dobře, ale výška spoje je 112 centimetrů. Teď vám už jen zbývá přes spoj dostat bez doteku libovolného člověka, rozebrat to, odhlásit se a potom můžete upalovat na další stanoviště!“ Vybíráme si opět Jirku, bez doteku jej přenášíme a za chvíli již jdeme na dvojku.
Ptám se kluků: „Kluci, chcete spíš dostat body za včasný návrat a už jí jen na dvojku a pětku, kterou jsme přeskočili vynechat, anebo být na pětce, ale včasný návrat nesplnit? Je totiž půl jedné, za půl hodiny máme včasný návrat.“ Jednohlasně volíme první možnost, čili že splníme včasný návrat, ale pětku přeskočíme. Docházíme na dvojku, kterou má na starosti naše jednadevadesátka a hned po přihlášení se dostáváme do úvodní scény – Janek vaří čaj, Čert mu něco povídá. Vzápětí ale Čert omdlí, Janek se vypraví za ním s úmyslem pomoci mu, polije se vroucím čajem a spadne. Hned se rozbíháme k oběma a já rozděluji práci. Já s Jiráskem a Jirkou se ujímáme Čerta, zbylí tři Janka. Ošetřujeme modrého Čerta, voláme i záchranku. Tu Čert vstává a říká: „Tak hoši, já myslím, že za mě dobrý.“ Vrháme se všichni na Janka, který má puchýře a zlomenou ruku. Je ale při vědomí. Zatímco jsme ošetřovali Čerta, kluci dali Jankovi dlahu. Přemýšlím, co by se dalo vylepšit a sahám po Kysličníku, což Janek pozoruje se znepokojeným výrazem. Možná bych ho tam vážně nalil, ale to nám naštěstí už Janek oznamuje, že nám vypršel čas. Procházíme si s Vojťákem a Jankem, co jsme udělali špatně a co zase dobře a vzápětí se odhlašujeme. Teď nastavujeme největší rychlost, jaké jsme do kopce schopni.
Za chvíli už se u Registrace odhlašujeme a za stanoviště včasný návrat dostáváme celých třicet bodů! Měli jsme totiž jen pět minut zpoždění. Dostáváme lísteček, že máme Představení družiny ve 14:00. Uondaní si sedáme k našim batohům a vytahujeme svačiny. Po chvíli odpočinku si ještě několikrát přetrénováváme naše představení družiny a za nějakou dobu už říkám: „Kluci, upravte si kroje, už půjdeme.“ Bereme plakát a vlajku a za chvíli už stojíme v nástupu před sestrou rozhodčí a představujeme naši družinu. Podle výrazu ve tváři sestry rozhodčí se dá poznat, že náš výstup se jí líbil a že jsme se i vlezli do stanovených dvou minut. Následně odcházíme k našim batohům a zabavujeme se všemi různými způsoby. Ať už je to zahrabávání Týpkova batohu, sledování představení ostatních družin, nebo hraní různých her, jako třeba boj o trůn.
Když se naše Země otočila o nějaký ten stupeň (přesněji o 22,5°), zapískal vedoucí závodu na nástup. „Konečně se dozvíme, jak jsme dopadli, ale moc naděje tomu nepřikládám“ říkáme si všichni. To už ale stojíme v nástupu a bedlivě posloucháme vyhlašování. Že nebudeme na posledním, osmnáctém místě, to jsme tak jaksi doufali. Ale že nejsme ani na 17. místě, to už nás udivilo. U 15. místa si říkáme: „Teď přece už musíme být.“ Kolem dvanáctého místa si už požaduji uličku, abych mohl projít přijmout diplom. U devátého místa jásáme, že jsme v první polovině. Postupně už jsou vyhlášeny i ostatní družiny z oddílu. U sedmého místa začínáme pochybovat, jestli na naši družinu třeba nezapomněli. Vyhlašuje se už šesté místo, potom páté… A to jsme konečně my! Proklesťuji si znovu uličku a jdu pro diplom. Velitel závodu mi říká: „Škoda, no, ten postup vám opravdu unikl o jedno jediné místo. Však nevadí. Příště se to třeba povede. Povídám si pro sebe, že jsme spíš rádi, že jsme nepostoupili. Radši si užijeme puťáček.
Domů jsme autobusem jeli šťastní jak blechy. Vždyť jsme dopadli, jak jsme nejlépe mohli – nepostoupili jsme, ale umístili se velmi dobře.
Díky všem organizátorům za skvělý Svojsíkáč!

Jožka

Novější zápis: Výlet Hnědé šestky na Pálavu (8. 4. 2017)
Starší zápis: Výlet Vranováků za kytičkama do Brna (25. 3. 2017)