91. oddíl Junáka Brno

Dobrodružný výlet Vranováků do okolí Říkonína

17. 3. 2018

Výlet brodivý, Níhov – Řikonín

Bylo svatého Patrika a my jsme se sešli na nádraží v České, abychom zažili dobrodružství, uvařili atd. Sedmnáctého března, 2018 po Kristu, v osm hodin bylo tedy několik Vranováků na peróně číslo 1, vyhlížejíc vlak. Absence – chyběli dva Jeleni a něco kolem tří vlčat. Ve vlaku na nás čekal Véna Buchta a náš cíl? Železniční stanice Níhov. Šťastně jsme vystoupili a rovnou organizovaně zahučeli do tunelu po silnicí, kde měl být chodník a vedle v korytě potok Halda; ovšem, voda nebyla jen korytě, byla prostě všude, i když ne ani po kotníky. Za tunelem se potok poněkud uskromnil a dovolil nám projít a zahájit naši dobrodružnou pouť na sever. Tedy jestli se to dá poutí nazvat. Minuli jsme ranč a po kusu cesty zastavili jsme se ku svačině a hře. Skauti rozházeli po určitém koridoru lístečky a vlčata rozdělená do dvou „mravenčích kolonií“, sbírala je honěna honiči, jež jim brali životy, které si zas doplnili v mraveništi, kde ukládali lup, kradený buď jednotlivě, ve dvojcích či trojcích. Na další cestě čím dál častěji naráželi jsme na brody a lávky, což bylo značně vzrušující. Tou dobou už jsme měli za námi krom brodů i osadu Borky a rybník stejného jména. Pak přišel na řadu Malý a poté i Velký železniční viadukt Kutiny, místo tragédie z jedenáctého prosince 1970. Památku jednatřiceti obětí uctili jsme modlitbou a po hodně času zabírajícím vaření byli málem svědky tragédie další.
Zatímco vlčata šla společně s Vaškem, nasycena polévkami, napřed, my ještě uklízeli ohniště, balili kotlík po vaření rizota a podobně. Udivilo nás, když jsme viděli vlčata s desetiminutovým náskokem jak teprve překračují nejbližší lávku a pak na nás Vašek zavolal: „Vašík spadl do vody!“
A byla to pravda. Vašek Muzikář vlivem padajícími kroupy způsobené kluzkosti padl celý do říčky Libochůvky a promočený z ní společně s Vaškem vylezl. Většinu cesty na vlak do Řikonína tak strávil na Lukášových zádech povzbuzován námi všemi, zabalený v Lukášově bundě. Měl štěstí. Zatímco na jeho botech či bundě nenašel by člověk nit suchou, mikina se mu nestačila namočit, ale i tak prochladl. Na nádraží, v závětří, sundali mu jeho a navlíkli mu dvoje ponožky a ve vlaku již bylo dobře. Musím moc pochválit jak Vašíka za statečnost, tak Lukáše za ochotu a co by se nehodilo víc než krom získaného poučení nevyužít pádu k ustanovení Vašíkovy přezdívky jako „Plaváček“ nebo tak nějak. Když ne jarní, byl to přinejmenším dobrodružný výlet a akce na kterou se nezapomíná.

Jirásek

Výlet z Níhova do Řikonína

Ráno bylo sice trochu chladněji, ale přesto se nás na nádraží v České sešlo dostatečně na výlet, tedy asi deset. Většina nás šla původně na nástupiště, odkud jezdí vlaky směrem Tišnov, kterým jsme měli jet, jenomže zde byla umístěná cedule o výluce a že vlaky jezdí jen z druhé koleje. Počkali jsme na vlak, který vskutku jel z druhé koleje, a nastoupili do něj. Byl to naštěstí ten správný vlak (ono tam totiž moc vlaků nejezdí) a tak nás vezl přes různé mosty a tunely, námi z okna obdivované, až do Níhova. Tam jsme vystoupili, přešli přes silnici a na cestu, kteroužto jsme chtěli jít, jsme se pokusili dostat tunelem. V tunelu je cesta a vedle ní strouha, kterou potok teče. Jenomže teď bylo nějak moc vody a cesta byla z velké části pod mělkou vodou. Stejně jsme jí ale proběhli, aniž by nám do bot zateklo. Pokračovali jsme po cestě na levém břehu potoku a mysleli si, že to nejhorší máme za sebou.
Viděli jsme trampskou osadu, železnici a místa, kde stávaly některé mosty. Tam si o nich povídáme a vysvětlujeme. U vlakového tunelu jsme opustili úmysl přejít na druhou stranu železnice a nepřešli jsme po lávce ani potok. To se ale ukázalo jako poměrně velká chyba, neboť jsme sice našli pěšinku v lesním srázu, ale na druhou stranu potoka jsme se dostat potřebovali. Prodírali jsme se tedy břehem a doufali v most. Toho se nám u jednoho statku dostalo a tak jsme přešli a kolem onoho statku šli. Právě tam měli zabíjačku, ale my jsme měli svoje masovky a tak jsme se přes pochybnou lávku dostali přes potok zas dál. Pokračovali jsme vedle potoka, nacházeli jsme lávky, když ty nebyly, přešli jsme řeku přes kameny. Jednou jsme museli přecházet potok i přes větší kmen. Na jedné louce jsme se zastavili, abychom se nasvačili, a při té příležitosti Jirásek vytasil svou hru pro vlčata.
Když jsme se i s vlčaty vyřádili, pokračovali jsme v cestě dál. Prohlédli jsme si nádrž, ve které se testovala křídla Messerschmittů. Cesta nebyla zrovna nejjednodušší, byla každou chvíli na jiné straně řeky, mimo ni se často nedalo kvůli skalám jít a mostů bylo vskutku málo. Kdyby bylo alespoň teplo, přebrodili bysme se, jenomže byla zima. Po nějaké době jsme se už dostali do osady Kutiny. Odtud už to bylo k viaduktům poměrně blízko a tak jsme se k nim vydali. U toho většího, z kterého spadl vlak, jsme se zastavili, našli pár úlomků z vagónů, řekli si o tom něco a pomodlili jsme se. Vrátili jsme se do Kutin, v každém kusu železa vidíc kousek z Messerschmittů, a šli dál podél řeky. Už byl pravý čas a tak jsme mezi dva stromy dali kládu a začli vařit. Tentokrát to bylo masové rýžoto. Velmi se nám to povedlo, ale mně napadala do očí spousta kůry a dnešní ohnivec se taky zrovna moc nevyznamenal. Kvůli tomu se vlčata na další cestu vydala před námi. Z lávky přes potok jim spadl malý Vašík Muzikář, zdrželi se tedy a my jsme je dohnali.
Šli jsme ke hřbitovu, ale poněvadž se kvůli potoku nedalo pokračovat dál, museli jsme jít zase zpátky, tentokrát se už přes chatrnou lávku nechal Vašík za ruku vézt. Bylo počasí pod psa, padaly krupky, potom sníh, mrzlo a Lukáš nesl na zádech promoklého Vašíka. Takto jsme šli delší dobu až na nádraží v Řikoníně. Tam ale kvůli přestavbám nebyla nádražní budova, kde by se Vašík mohl ohřát, vlezli jsme alespoň do průchodu k nástupištím a tam ho všemožně zahřívali a povyměňovali mu co šlo z oblečení. Po ani ne půl hodině vlak přijel, my do něj nastoupili a zahřáli se v něm. Vašík už se smál, takže jsme usoudili, že výlet dopadl dobře. Na nádraží v České jsme všichni krom Vény vystoupili a rozešli se do tepla domovů.

Jožka

Dobrodružný výlet Vranováků do okolí Říkonína

Naplánovaný pohodový předjarní výlet za kytičkama romantickým kaňonem říčky Haldy a Libochovky nám poněkud zdramatizovalo počasí. Že se sluníčko celý den neukázalo, no budiž, že teplota během posledních pár dní poklesla o 10 stupňů, no, nechť, ale že nám bude 17. března na výletě chumelit, to tedy nemuselo. I tak nebylo o dobrodružství nouze. Vlakem jsme dojeli do Níhova, odkud jsme se vydali údolím Haldy po trase původní úzkokolejky, která sloužila nejen ke stavbě tunelů, ale zásobovala také ve válečných letech továrnu na letouny Messerschmitt BF-109, která pod názvem Diana byla vybudována právě ve třech tunelech na nedobudované trati mezi vesnicí Dolní Loučky a Níhovem. Už když jsme se v Níhově brodili v podchodu pod silnicí rozvodněným potokem, znalec zdejší lokality Jožka poznamenal, že tolik vody tady ještě nezažil. Jak známo, ona úzkokolejka celkem 30× v úzkém údolí přecházela přes tuto říčku z břehu na břeh, jenže kde že jsou mosty z té doby. A tak i my jsme hopsali z jedné strany na druhou, pomáhaje si padlými stromy, kameny, různými více či méně povedenými lávkami. Tu a tam jsme narazili na zbytky pilířů či náspu tratě, občas jsme si prohlíželi stavby, sloužící k tehdejší válečné výrobě, prozkoumali jeskyni i haraburdí, snad ještě z doby války zde pohozené, na louce jsme si zahráli Jiráskem připravenou hru „na mravence“, až jsme se dostali k osadě Kutiny. Zde jsme si prohlédli viadukt, známý tragickou železniční nehodou v prosinci 1970 a pokračovali jsme údolím Libochovky kolem baráků, využívaných nejdříve pracovníky Diany, posléze německými válečnými zajatci, směrem k Řikonínu. Na vhodném místě v kaňonu mezi skalisky na náspu bývalé úzkokolejky jsme se pustili do vaření oběda. Vlčata vařila slepičí a gulášovou polévku, Jeleni se pustili do rizota. Vše se vydařilo, pravda, protože suchého dřeva aby pohledal, tak nám to tentokrát trvalo poněkud déle. Když jsme zahladili ohniště, chtěli jsme pokračovat kolem vojenského hřbitova směr Říkonín, ale osud rozhodl jinak. Na posledním mostku po kluzkém prkně ujela Vašíkovi nožka, a žuch, už byl v Libochovce. Skoro jako v té básni z Kytice o vodníkovi:

„… a po mladičké dívčině
zavířilo se v hlubině.
Vyvalily se vlny zdola,
roztáhnuly se v šírá kola;
a na topole podle skal
zelený mužík zatleskal.“

Vodník sice netleskal, zato Vašík jako blesk z vody vystřelil, přesto mnoho suchého na něm nezůstalo. Když jsme vyměnili to nejmokřejší, vydali jsme se tedy co nejrychleji do Říkonína, naštěstí to bylo již za kopcem. Obětavý Lukáš Vašíka nesl na zádech, takže jsme tam byli coby dup. V podchodu pod tratí, kde jsme byli chráněni před sněhovou vánicí a bylo zde relativně teplo, jsme ještě Vašíkovi zuli mokré botky a vyměnili ponožky – naštěstí kluci nosí náhradní, a po chvíli jsme již byli ve vytopeném vlaku na zpáteční cestě.
To jsme si to teda užili!!

Vašek

Novější zápis: Skautská křížová cesta (25. 3. 2018)
Starší zápis: Víkendovka Hnědé šestky na Vranově (9.–11. 3. 2018)