91. oddíl Junáka Brno

Jelení epický stokilometrový puťák během tábora 2022

26.–28. 7. 2022

Za deštivého počasí v ranních hodinách jsme se začali připravovat na náš 100 kilometrový pochod, který spíš než jako reálná myšlenka, představovala čistokrevnou fantas magorii. Po úspěšném shromáždění našeho regimentu a sbalení všech potřebných věcí, nás Rep obdařil palivem pro nadcházející kilometry v podobě koka sušenek a bez váhání šli směrem k vlakové zastávce asi 2 km od tábora. Kvůli výluce jsme neměli možnost okusit služby národního vlakového dopravce, ale místní převoz karosou. Hned jak jsme se uvelebili do stabilizované polohy, náš dopravní prostředek se z těžka rozjel. Při jizdě jsem si postupně uvědomoval, že náš táborský spolek možná narušil harmonickou cestu místních lidí autobusem do práce, což mohly svědčit leckteré překvapené výrazy lokálních cestujících. Převozník nás vyklopil u budovy vlakového nádraží ve Velkém Meziříčí, která napovídala podle vzhledu, že poslední rekonstrukce místní dominanty proběhla v padesátých letech. Vzápětí jsem si připomenul, že podobný architektonický skvost můžete narazit také v Králově Poli v Brně. Ještě se mi stala taková (u mě obvyklá nepříjemnost), že jsem málem nechal osudu svoji kšiltovku pod sedačkou. Naštěstí vše dobře dopadlo. V takzvaném parčíku kousek od nádraží jsme stanovili dočasné ležení pro prodiskutování, co bychom měli nakoupit v nějakém potravinovém nákupním řetězci. Mě, Jiráska a Vojtu určili pro tento úkol. Následovali jsme Jiráska a doufali v jeho navigační schopnosti.

V následujících krocích jsem si prohlédli benzinku s pořád drahým benzínem a zbystřili dva konkurenční podniky – Lidl a Penny. Oba dva obchody se vzhledem k jejich bezprostřední blízkosti museli předhánět ve slevových trhácích. A pro dobro našeho každoročně napjatého rozpočtu jsme čistě pragmaticky zvolili podle atraktivně znějícího letáku se zlevněnými banány, pro Penny. Zatím 1:0 pro Penny. Hned po vkročení do těchto neznámých vod ( V tomto potravním řetězci jsem nikdy nebyl) na mě prostředí působilo budovatelským dojmem dle vyvěšených mini billbordů, kde se zemědělci chvástají, jak je jejich zelenina přímo z českých polí. Také stojí za zmínku, že místní bezpečnostní složka- security, který měl pravděpodobně za úkol kontrolovat, jestli nějaký smělý zákazník nemá v plánu odcizit produkt tohoto obchodu, vypadal přinejmenším podezřele. Měl nádech člověka, který si právě odkroutil kriminál. Hold Penny zjevně verbuje personál z různých sociálních vrstev společnosti.

Dokonce se odvážila zdejší zaměstnankyně, jenž přerozdělovala pečivo z regálu do regálu, chňapnout ze země spadlý rohlík a vrátit ho do původního rozpoložení. Ani si nedělala starosti, že při tomto nehygienickém činu ji spatřili skauti z Brna. Zjevně vydedukovala, že nepatříme mezi pravidelné zákazníky podniku a proto se rozhodla k tomuto svéráznému kroku. Jinak si to neumím vysvětlit. Naše strategie nakupování byla propracovaná. Mně byl přidělen vozík, Jirásek vybíral jídlo a Vojta monitoroval nejlevnějších produkty široko daleko. Po jeho výpovědi jsme vyhodnotili jaká cena ku danému pokrmu vypadá nejvýhodněji a šli vybírat. Dokonce se nám podařilo zahlédnout naše soukmenovce na pracím prášku.

Ten by se při rapidně se snižujícím množství čistého prádla výrazně hodil. My jsme však měli jasno a po platbě u pokladny zamířili k další zastávce – do řeznictví. Zde na nás už čekala vyhlédnutá kuřecí stehna, která měla být sprovozena z tohoto světa na večeři – o ní později. V tu chvíli, co jsme se přibližovali našim bratrům čekající na zastávce, jsem si myslel, že nás zavalí ovacemi za nakoupené jídlo, nicméně se nám dostal pravý opak. Druhá půlka, co na nás čekala byla frustrovaná z nepozornosti tří zmeškaných telefonátů z naší strany a dlouhého čekání na zasycení. Bohužel výběr kvalitních potravin nám dal trochu zabrat. Ničím jsme se nerozptylovali a rázně šli svižným tempem do té impozantní budovy, odkud nám měl odjet vlak. Naše cesta vedla jakými si Kotěhůlkami. Po výstupu s pocitem, že naše vlaková tour je nejspíš u konce, nás Jirásek pohotově nahnal zpátky do vagonu s tím, že jsme pouze v Havlíčkovým Brodě. V cíli jsme se ocitli až ve Světlé nad Sázavou, odkud jsme pádili až k naší konečné – Orlovy. V průběhu cesty jsme měli možnost spatřit rybník, který vypadal jako tenisové hřiště. Při cestě jsme dokonce narazili na místního predátora žabu. Pak Franta nadhodil, že by mohli zhotovit staré báje a pověsti jelení. V hlavní roli měl být Verák, jak zápasí a úspěšně zkrotí zdejšího draka. Taky jsme mohli být svědky toho, jak rodinka může být nadšená ze zásobování vody pocestných. K našemu noclehu to moc netrvalo, dokonce jsme měli tu možnost narazit na místo, kde se měl odehrávat první skautský tábor. Ovšem toto skautské „poutní místo“ bylo pod nadvládou nějakých fancy skautů.

Chvílemi možná padlo i podezření, jestli nemají náhodou, co dočinění s pionýrským svazem mládeže. Instinkt nám nařizoval osvobodit toto ležení od proradných živlů a nastolit pořádek. Ke střetnutí ovšem nedošlo a my se museli spokojit s přespáním pod širákem v jedné řadovce kousek odsuď. Po vybalení všech možných věcí pro přípravu jídla, jsme začali míchat ingredience nové jelení receptury. Pokud bychom si měli založit kuchařku, v žádném jídle by tam nesmělo chybět kari. Kari bývá většinou záruka chutnosti pokrmu, pokud vám tedy neujede krapet ruka. Jožka rozdělil příděl masovo rýžové pašírky a my si labužnicky pochutnávali zlatý hřeb dnešního dne. Já jsme takové štěstí neměl, v mé puse probíhala peristaltická hitparáda. Po nasycení jsem ponechal přírodě odhozené nestravitelné zbytky vnitřností. Odhazoval jsem to s dojmem, že si na tom pošmáknou alespoň místní bakterie. A na dobrou noc jsme s Frantou šli myšičkám hydratovat nory vodou od pasty. Ráno bylo ve znamení agresivně zuřícího budíku a o to daleko zuřivějšího Veverky odhazujíc ranní kladivo. Kopli jsme do sebe pár soust jelení zdi a šli vstříc ambiciózním padesáti kilometrům. Při počátečních kilometrech jsme se vyfotili u naučné cedule kousek od tábora, kde se uskutečnil první skautský tábor v Česku, aktuálně v rukách cizích a pokračovali monotónním tempem až ke konečné naší cesty. Odpoledne jsme narazili na město připomínající Most či podobná Ústecká města, ovšem jsme procházeli Jihlavou. Po nákupu v Lidlu, kde Jiráska skála jakási sociálně slabá žena, na nás spadla menší sprška. Nejhorší však byl pocit, kdy jsme už v nohách měli nějaký ten kilometr, že jsme se museli vydrápat na místní dominantu sjezdovku, na jejímž vrcholu, jsme se nadlábli nově ozkoušeném pomazánkovým másle. Jirásek predikoval nehoráznou buřinu, zatímco nám ulétávaly igeliťáky od chlebů.

Zvedli jsme se, a snažili se seškrábali dolů, dokonce jsme měl pocit, že bych se i skutálel. Celkem zmátořeni a vyčerpaní jsme si v posledním úseku cesty, před tím jsme šli asi 10km v kuse, dali malý odpočinek na hydradaci a naplánování toho, jak se rozdělíme. Ti, kteří si chtěli dát voraz, šli do nedalekého městečka k načerpání vody na příští den a druzí pokračovali až do cíle. Před několika lety jsme s Frantou absolvovali tábor, který ležel kousek od Luky n. Jihlavou, a proto jsme byli schopni nalézt vhodný pajzlík, kde by nám mohli poskytnout vodu. Ocitli jsme se na náměstí a rozhlédli se, který z nich vypadá nejsympatičtěji. Sympaticky znamená, jestli je v provozu. Nemohli přehlédnout místní štamgasty popíjící nějakou lihovinu na zahrádce u nějakého podniku ( moc zeleně tam nebylo). Naše volba byla tudíž jasná.

Při otevírání dveří, které už podle dozvuku něco pamatovali, nás vašnostové obdařili radou: „ Kluci, hlavně se tam neožerte.“ Zdejší šenkýřku u pípy jsem požádali o napájení našich láhví vodou a čekali, než se naplní flašky. Žena byla krapet překvapená, že v téhle nalévárně žádáme o vodu, zjevně byla zvyklá, že si lidi dávají v tomto podniku něco tvrdšího. Při čekáním jsem měl možnost si také všimnou, že v kuchyni zaměstnávají mladiství personál. Hold jiný kraj, jiný mrav. Jak jsme odcházeli, tak jsme se hodili do řeči s již zmíněnými štamgasty. Soudě podle našich krosen se jeden z nich zeptal odkud jdeme. A my vítězoslavně řekli, že až od Světlé n. Sázavou. V reakci na to, div, že jednomu nespadla brada, načež od někoho zaznělo: „No, ty vole.“ Potom se poplácali po ramenech, možná zavzpomínali na svá mladistvá léta, jak si to trandili po asi nejbližší Česko Moravské vrchovině. Popřáli nám poslední kilometry do cíle, a pak jsme se vydali za naším nočním ležením. Některým se už z vyčerpání podlomovali nohy, jako třeba mně, nicméně nás v posledním tažení potahal hroznový cukr. Hned jak jsme procházeli kolem železnice, tak jsem si ze zoufalství řek, jestli neokusit gilotinu od národního dopravce. Ovšem jsem nebyl jediný, kdo měl tělesné indispozice za rohem. Olej měl pocit, že mu vyletí lýtko. Z plánovaného zbytku hroznového cukru pro ostatní na hoře, zbyl pouze obal. Dotáhli jsme do cíle a odhodili své krosny. To byl jeden z mála pocitů, kdy jsem se na chvíli chtěl stát bezobratlým. Poblíž našeho útočiště jsme zahlédli zchátralou salaš – statek. Pokud jste zahlédli do interiéru, dostalo se vám bujarému pohledu.

Nejspíš varna na předměstí. Podle ponuré nepřítomnosti jsme vydedukovali, že jsme zjevně nepřišli v pracovních hodinách. Opravdu fenomenální atmosféru tomu velkou měrou přispěla i novodýlerská freska. Dokonce nás i napadlo, že při nepříznivém počasí bychom mohli zavítat do těchto prostor. Nocleh nám byl však souzen pod krásnou noční oblohou. Mírná odbočka ke labužnickému večírku. I přes veškeré strasti, tak nám nechyběla motivace potěšit trávicí enzymy naší zbrusu novou gastro novinkou. Jožka míchal nějakou rajdu s masem a fazolemi a my netrpělivě čekali na zasloužený nášup. Bych se nedivil, kdyby někdo v tak svízelné situaci už ohryzoval hliníkové boky ešusu. Nakonec se nám podařilo vložit do úst, tak lahodící pokrm. Vskutku zlatý hřeb dne. Za tento večer – téměř půlnoc, se i zrodila iniciativa založit jelení kuchařku. Jak jsme vybagrovali poslední sousta, byli jsme připraveni hibernovat až do konce tábora. Neváhali jsme a skočili do teplého spacáku v doprovodu se zářivými hvězdami. Pro naši nelibost, měl být už budík naplánován již okolo šesté hodiny ranní. Ještě se nám dostavilo přes noc jednoho úspěchu, nikdo nevyložil nukleární odpad do spacáku.

Ráno mě probudilo neustálé míchání naší proslulé a tradiční jelení zdi. Hned, co jsme se sbalili, tak už jsme netrpělivě řinčeli o své ešusi, než někdo z našich führerů vydá rozkaz k vykydnutí pravidelného ranního přídělu. Po pár soustech kaše jsem si uvědomil, že se mi v průběhu puťáku usadila pořádná vrstva našich chálek. Alespoň jsem mohl skrz tuto archivaci podávat svědectví o našem jídle. Jako nejúspornější způsob očisty ešusů k našim zásobám vody nás napadlo, že jako alternativa by se mohl využít toaleťák. Stejně před tím ho nikdo nevyužil. Tak proč ho nevyužít. Pak nás však čekala po pár kilometrech místní pramenitá voda, a po mém rozboru jsem usoudil, že by možná ten toaleťák byl trochu potřeba. V prvních ranních kilometrech jsme šli v rose a klidnou krajinkou podél louček a chatek na útesu. Pak naše cesta vyústila v jedné vesnici, kde jsme si napustili vodu od dobrotivého dědy a pokračovali v chodu trasy.

Nemohli jsme si dovolit dlouhá zpoždění a tak jsme šli rázným a svižným krokem. Jedna z největších vegetačních přestávek dopoledne bylo posezení na trávě u vesnické cesty. My jakožto žíznivá skupina jsme naběhli k nejbližšímu obydlí. Mlaďoch tam manipuloval s pneumatikami a neváhavě nám odsouhlasil vstup na jeho pozemek, kde jsme si napustili vodu z místního zdroje. Já jako pokusný králík jsem vyzkoušel nekompromisně otočit kohoutkem, a hned po zpuštění masivního výtrysku mi uletěla láhev. Naštěstí jsme si pak poradili s proradným příjmem vody a štrádovali zpět k ležení v dohledu zdejšího kočičího gangu. Trochu jsme zrelaxovali a šli dál. Mohl jsem si všimnout i toho, jak se mi krystalizuje sůl z potu v oblastech popruhů batohu.

Moje tričko získalo nový design. Postupem času mi, ale docházeli síly a tudíž ze středu pelotonu jsem poklesl až do zadních řad. V posledních kilometrech před Rudíkovem, kde se měla uskutečnit polední žranice, jsme to zapíchli na nějaký asfaltový lesní cestě. Vytasil jsem poslední zbyteček hroznového cukru a téměř ho rozdrolil na spravedlivé kousíčky pro každého. Nemohli jsme si dovolit čekat a proto jsme pokračovali ve směru Rudíkov. Nakonec jsme dorazili na naše zaslíbené místo. Posezení před sámoškou jsme vzali útokem a uvolnili si naše boty a počkali, než se z nich dostane ten děsný výpar. Následně jsem se dokonce odvážil sundat si i jeté ponožky. Buď ten smrad nebyl tak strašný anebo jsem si v průběhu puťáku zvykl na tento obvyklý jev. Potom Jožka vyložil chléb a pomazánkové máslo, Jirásek mezitím koupil něco na zažehnání žízně. Samozřejmě, že se po tom pecnu hned zaprášilo. V tu dobu nás potkala paní správkyně, která nemohla mít na svědomí to, aby neobčerstvila zubožené klienty před svým podnikem. Dala nám na svůj účet nějaké toho nanuka. Při pití toho znamenitého nápoje, který nám byl rozléván do misek nebo ešusů od Jiráska , jsem do sebe spláchnul i poslední zbytek ovesné kaše, jenž měla své čestné místo na dně ešusu. Ještě nás čekal nelehký finiš plný zmarů a komplikací.

Nelehkou trasu lemoval legendární Nárameč s nízko hladinovým rybníkem a nakonec Doubrava. Tam jsme si nemohli nezajít na zábavné dětské hřiště na vlastní nebezpečí. U jedné houpačky jsem měl dokonce pocit, že pokoříme 360 stupňovou otočku. Na tomhle tom místě se mi i ztratili brýle při spanilé jízdě na místní kladkové atrakci. Vypadala to už beznadějně, ale v ten moment je našel náš Jusephe. Patřil mu můj vděk. My svým disciplinovaným tempem v poslední fázi puťáku nakonec překročili hranice tábora za Jeleního neboli dřevorubeckého chorálu.

PS: Omluvte některé časové nepřesnosti v textu.

Jan Mergl – Banoš

Novější zápis: Jelení koupačka v Kuřimi (30. 9. 2022)
Starší zápis: Tábor Valdíkov 2022 – Duna (17. 7. – 6. 8. 2022)