91. oddíl Junáka Brno

Jelení filmový večer a pochodová noc

13.–14. 1. 2023

Kolem šesté hodiny večerní zazněly první kroky před Jiráskovým obydlím. Postupně, jako potomci Durinovi do nory jednoho půlčíka, zabušil vždy někdo na dveře, vpadl po otevření dovnitř a sednuv k plápolajícímu krbu si odložil zavazadla.
Připravili jsme si něco málo k snědku a začali filmový večer tím nejlepším: Filmy Don Quijote 1 a 2 z produkce našich bratří Ullmannů (a jejich sestry) skutečně zazářily, až nám vyrazily dech. Na to konto jsme si zjistili něco Příborské klapce, pustili si videa loňských výherců a umanuli si, že toho bohdá nebude, abychom se příště nezúčastnili. V nadcházejícím mezičase jsme si ještě protáhli svaly na hrazdě mezi trámy a již přišel čas na hřeb večera, tentokráte již na komerční produkci a to sice grandfilm Grandhotel Budapest. Tak jsme se vžili do té složky vizuálu, hudby, obsazení i barev, že během hudebního podkresu závěrečných titulků mnohé ruce instinktivně popadly Baumannovic náhodný hudební instument, všem rytmus začal proudit tepnami a jako u vytržení jsme několik minut takto křepčili.
Po skončení filmového večera jsme příliš nemeškali. Bylo vyřčeno pár přísah o vlezení do venkovního bazénku po návratu, sbalili jsme si svých pár švestek a započali pochodovou noc. Propluli jsme přes A1 park a vlezli do temných lesů na Březině. Po přechodu tohoto hvozdu jsme stanuli před rozhodnutím, zda pokračovat jednodušší a možná bezpečnější cestou na asfaltku na Lelkovadlo, či si vyšlápnout pěšinkami na rozhlednu Babího lomu. Po zvážení rizika jsme naznali, že při správném postupu a opatrnosti je i výstup na Babí lom bezpečný a zvolili jsme tuto možnost. Po chvíli drápání se do srázu nám dokonce pod nohama zazněla stezka, již jsme přijali s povděkem. Ve tmě ubíhala trasa velmi rychle. Po chvíli jsme se vymanili ze spárů trnitých křovin, minuli háj seschlých oloupaných borovic s blyštivě bílým tělem, zahnuli na křižovatce u krmelce a stanuli jsme pod rozhlednou. Pod hlubokým širým nebem posetým hvězdami vypadala nově opravená rozhledna jako maják nad temným mořem, osvětleným tu a tam jakoby odrazem nějaké vesnice o jeho hladinu. Chvíli jsme jen tak stáli a zírali. Najednou komusi přišla na mysl pověst o Pepovi Halámkovi, přespávajícím ve střeše rozhledny, tak jsme oddělali poklop a nakoukli do útrob kuželovité střechy. Dekl jsme pak samozřejmě vrátili na jeho místo a opatrně sešli z hřebenu Babího lomu. Toto bylo jediné místo, kde jsme rozsvítili baterky, byť se toho dožadovali už i předtím někteří, kteří ještě nepoznali, že s rožnutou čelovkou v noci vidí ve skutečnosti ještě hůř.
Nejtemnější stezkou celé noční výpravy jsme prošli bujným smrkovým porostem až k Lelkovadlu. Odtud se pak rozeznělo křupání štěrku, jak doprovázelo naše kroky po zpevněných cestách až do Vranova ke klášteru. Tentokrát nás zde však nečekala schůzka, nýbrž jsme pokračovali kolem kapličky a kol hřiště u Pána Pštrosů, bychom dospěli k naší velebené barabizně, o které se již týdny šuškaly nemilé zprávy.
A dospěli jsme k ní a uzřeli.
Zemřela. Byla rozmetána. Základy po ní zůstaly. Jeleni přicházeli každičkého rána, a barabiznu hledali.
Zapěli jsme jí na počest na jejích základech náš Dřevorubecký chorál, nakoukli rozmlácenými dveřmi i do sklepa pod základy a pokračovali jsme ve své pouti.
V zatáčce Babidolské lesní cesty se najednou na náš zadní voj z křovin vyřítila banda chuligánů, kterážto ale, jak se ukázalo, byla pouze číhajícím předním vojem naší výpravy. Jinak jsme ale ničím nerušeni došli k Babidolským rybníkům. Zde se v našich vzpomínkách vynořil první jelení výlet a první jelení vaření, uskutečněné na tomto místě, při kterém právě kdysi poprvé zazněla z rozdováděných úst Veverkových slova dřevorubeckého chorálu. Neodolali jsme tedy a již podruhé za tento pochod zarezonovala jeho melodie tímto místem i nyní.
Od Babidolských rybníků vedla naše cesta podél Ponávky Pěšinou do Lelekovic a dál do České. Když jsme procházeli kolem A1 Parku, svítil na zdejších digitálních hodinách čas 2:22 (po dobu jedné minuty). Vpadli jsme do Jiráskova domova a nadešel čas naplnění slibů těch, kteří je vznesli. Jirásek nám dokonce půjčil ze své zásoby plavek, která vypadala, jak kdyby s nimi plaval každý den ve škole (třeba v matematice). Z našich těl se vznášela oblaka páry. Za stálého Veverkova křiku „Já jsem blázen, já jsem blázen!“ jsme vlezli do venkovního osvětleného bazénku, asi minutu tam pobyli a zas pospíchali dovnitř k teplému krbu. Tato příjemná koupel nás dokonale probrala do zcela bdělého stavu, přesto nikdo nepohrdl pár hodinami zaslouženého spánku.
Vstávali jsme něco před devátou. Nakrájeli jsme vánočku a makovec, napekli kupu toustů, uvařili zázvorový čaj a dali si do nosu. Členové naší výpravy ze vzdálenějších obydlí pak začali postupně odcházet na své spoje. Když jsme umyli nádobí a pro zábavu i naladili ukulele, naznali jsme, že jsme seděli dost dlouho a i my zbylí jsme se rozešli do svých domovů. Poměrně nezvyk, vracet se v tuto hodinu z družinového výletu.

Jožka

Novější zápis: Výlet Jelenů do Kuřimi a oddílová hra na základně (25. 2. 2023)
Starší zápis: Tříkrálová sbírka v České (7. 1. 2023)