91. oddíl Junáka Brno

Brodění kopřivami a říčkou Bobrůvkou mezi Řikonínem a Dolními Loučkami

3. 6. 2023

Dnešní výlet byl trochu komornější, to však neubralo na jeho intenzivitě. Sešli jsme se o osmé hodině ranní na nádraží v České ve složení Plavák, Jirka, bratři Ullmanni a já. Veverka si vzpomněl, že nevzal tolik špenátu, kolik plánoval, tak nám hned byly nabídnuty alternativy počínaje bršlicí kozí nohou. I přes přítomnost bicyklů u snad každého vchodu do vagónu jsme se probojovali dovnitř. Po nedohraných partiích šachů za okny přifrčel Řikonín, což byla startovní destinace naší chůze. Rozjímajíce o Dopplerově efektu a netopýří echolokaci vyšli jsme po silnici a pak odbočili na polňačku, která se zanedlouho převtělila v krosování terénu (tento přerod byl poměrně záměrný). Prošli jsme tolika kopřivami, že jsme si vytvořili „hladinku“ histaminu a acetylcholinu a jejich žahavé účinky pocítili teprve když jsme vyšli z této kopřivové džungle. Vynořivše se z lesa jsme spatřili jelena, ukázalo se však, že je to pouze sehnutý polonahý chlap sekoucí trávu.
Prošli jsme pak za chvíli Tišnovskou Novou Vsí. Při opouštění této vesnice, když jsme zrovna obdivovali majestátní stodolu a představovali si její využití coby základny nebo srubu u tábořiště, všiml si Jirka, že jsme před sedmdesáti metry měli odbočit opačným směrem. To bychom to ale nebyli my, kdybychom nevyužili této situace jako záminky pro to vydat se novou a zajímavější cestou (chápej „trasou“, ne vždy totiž vedla po cestě). V očekávání dobrodružství jsme narazili na dvě samoty, kde nám hodná paní poradila, že nemáme hledět na ceduli referující o soukromém pozemku jejich sousedů a tak jsme se vydali přímo dolů. Všudypřítomné kopřivy nám opět doplnily hladinku histaminu. Vynořili jsme se z nich právě před brodem přes říčku Bobrůvku. Zuli jsme boty a bosky překonali chladnou vodu i následující půlkilometr, než jsme se rozhodli vařit. Až na Jirku jsme se obuli, nadvakrát se přesunuli na „ještě lepší místo na vaření“ a na tom třetím jsme konečně rozdělali oheň a začli vařit brambory se špenátem. Když Veverka otevřel batoh, zjistil, že vzal všechny čtyři balíčky špenátu. Nebezpečí hladu bylo zažehnáno. Najedli jsme se dosyta. I Plavák si dal.
Po uklizení ohniště jsme pokračovali v cestě. Zjistili jsme záhy, že hudba, ozývající se zdáli, nepatří k žádné pařbě, nýbrž k jakési stavěčce nějakého srubu a tábořiště připomínající pracovní tábor. Zanedlouho se před námi vynořily první obydlí vesničky Skryje. Jak jsme si povšimli, byla to vesnička vysoce soběstačná, měla snad vše, o čem se člověku v dnešním světě může zdát. Na kopci se tyčila kaple, u jedné zahrádky byl zřejmě již delší dobu zaparkován automobil sanitní služby, nemohla chybět ani hospoda a dětské hřiště, u autobusové zastávky jsme našli místní samoobslužnou otevřenou knihovnu a při opouštění této zajištěné obce jsme dokonce minuli jakési podium, zjevně se starající o pozvedání již tak vysoké úrovně zdejší kultury.
Po dalším šlapání jsme prošli mnohem méně vyspělou osadou Boudy. Za ní však jsme narazili na cosi, připomínající opadanou konstrukci většího skleníku. Přístup k tomu byl volný, tak jsme přirozeně vlezli dovnitř a začali si představovat, jak nádherně by se zde hrála nějaká post-apo hra. Zjistili jsme, že se jedné o jakési asi dvacet let opuštěné skladiště něčeho jako tkalcovské firmy. V železných bednách pod širou oblohou (a železnou konstrukcí, která kdysi byla střechou) se nacházelo spoustu špulek bavlnek, vyhozeného haraburdí, pár ústřižků potahů na nábytek i děrné štítky, nejspíš s instrukcemi k pletení těchto potahů. Slovy Plaváka „už byly děravý, takže nepoužitelný“. Řádně jsme to prozkoumali, vzali si pár suvenýrů a už trošku rychlejším tempem šlpokračovali přes Újezd u Tišnova do Dolních Louček na vlak. Tento úsek cesty byl mírně úmornější, došli jsme však tak akorát na čas. Za necelou čtvrthodinu nám jel vlak do České.

Jožka

Novější zápis: Tábor Valdíkov 2023 – Sillmarillion (30. 7. – 21. 8. 2023)
Starší zápis: Kratizna – víkendovka Jelenů a Zelené šestky (5.–8. 5. 2023)