91. oddíl Junáka Brno

Kratizna – víkendovka Jelenů a Zelené šestky

5.–8. 5. 2023

Den 3. – neděle
Když jsme se nad ránem úspěšně všichni probudili, a i vyvalili z postelí, přičemž vlčata si přitom už i začínala balit své věci, nás brzy čekala snídaně, která, jak se na neděli sluší, se skládala z chlebů s chocokrémem. Celé ráno bylo trochu uspěchané, aby se stíhala na desátou mše v nedaleké obci Růžená. A tak se brzy po snídani všichni oblékli do svých skautských krojů a vyrazili na mši, tedy všichni až na mě a Oleje, my jsme zůstali na základně, abychom připravili oběd. Během času, kdy jsme toho neměli moc na práci, pracovali jsme na úklidu základny, ale i průzkumu všeho možného a také testováním prototypů našich budoucích měkčených mečů, které zatím nebyly měkčené, takže tyto testy byly velmi často bolestivé. Ještě před polednem nás zaskočili ostatní, kteří se již vrátili ze mše, mnohem dříve, než jsme očekávali, takže jsme pro ně neměli ještě nachystaný oběd, tedy ne že by to byla naše vina, zkrátka donutit fazole a veškerou zeleninu změknout natolik aby se daly pohodlně konzumovat trvalo déle, než jsme čekali. Mezitím nám příchozí povykládali o svých zážitcích ze mše. O standup komedii tamního faráře i o překvapených pohledech místních, když zjistili že kostel zaplnili cizí skauti, zabrali jim jejich obvyklá místa, a oni si v stísněném kostele nemají kam sednout. Brzy na to odešla vlčata už na svůj vlak a ponechala základnu jen pro nás. My si dali již konečně hotový oběd, a pokračovali v úklidu základny což doprovázela i moje neustálá frustrace. Ono dostat základnu do uklizeného stavu by bylo téměř nemožné, jelikož již před naším příchodem vypadala dost divoce, a tak jsme se snažili ji přivést alespoň do podobného stavu jako byla před naším příchodem. Celý úklid se výrazně protáhl oproti původním plánům, a to i díky účinkům naší kuchyně, které dolehly na některé z našich členů, a to zapříčinilo ucpání místní již předtím nepříliš pohledné izolace, jak zde byla přezdívána toaleta. Postupně jsme, ale odbourali tyto překážky a Veverka statečně odblokoval zacpaný záchod, a i důkladně vydrhnul, takže byl po jeho práci k nepoznání. Během úklidu se vyskytlo i pár dalších nešťastných situací kdy zbytky jídla místo řádného zakopání skončily pod oknem, a následně se v kuchyní povedlo i rozbít skleněnou flašku. Ale i tyto problémy se vyřešily a veškeré zbytky byly následně zakopány profesionální úklidovou četou čítající Oleje a Hrobaře. Nadále úklid doprovázela i zkouška místní sekačky a klepání dlouhou tyčí na okna půdy. Nakonec jsme ale přece jenom opustili základnu i my, povedlo se nám to tedy až na asi pátý pokus, jelikož jsme si pokaždé vzpomněli, že jsme ještě něco neudělali, nebo zapomněli něco vrátit. Nakonec jsme ovšem opravdu vyrazili na naše putování, naše první kroky vedly již známou trasou, tedy k nedalekému lesnímu baru, který byl sice při ranní kontrole během návratu ze mše téměř prázdný, ale nyní byl nově doplněn, a i přes mé nabádání, aby si nikdo nic nekupoval a abychom pokračovali v cestě, se někteří přece jen zastavili a nakoupili, jeden z nich byl i Vojta, který si s přesvědčením že se jedná o limonádu koupil plechovku frisante. Ze strachu, aby se mu neudělalo špatně, nebo snad na něj za horkého počasí příliš nepadly účinky alkoholu, jsme mu s ním pomohli. Naše cesta pokračovala i nadále již známou cestou, tedy na hrad Roštejn, který jsme již předtím navštívili. Odtud jsme po krátké přestávce, při které jsme Kryštofovi pomohli seřídit batoh, vyrazili již neznámou a velice specificky vyhlížející cestou směr Velká Javořice. Asfaltová silnice totiž vedla až k tomuto vysílači v délce 7 km takřka dokonale přímo, a člověk tak mohl vidět dlouhé úseky cesty před sebou. Nakonec jsme ovšem až k Javořici nedošli, naznali jsme, že bude lepší, když původní trasu trochu zkrátíme, a tak jsme z této námi přezdívané dálnice odbočili kolem Velkého pařezitého rybníku, směrem k přístřešku, kde jsme plánovali spát. Když jsme ovšem na místo dorazili, zjistili jsme, že přístřešek poněkud menší, než jsme očekávali, a navíc v něm scházeli fotkami slibované lavičky. Nicméně jsme zde složili naše batohy a začali připravovat nocleh, já s Olejem a Plavákem jsme zde zůstali a chystali oheň na vaření, zatímco ostatní vyrazili na nedalekou zříceninu hradu Štamberk, aby obhlédli terén. Načež nám brzy zavolali abychom nerozdělávali oheň, a nachystali se k přesunu, že prý našli lepší místo na spaní. My oheň přece jen rozdělali, což bylo po příchodu ostatních přijato s velkou nevolí, a i přes naše snahy přepravit žhavé uhlíky na nové místo noclehu a mému silnému odmítání, uhasili oheň svou močí. Následně jsme se přesunuli do samotné zříceniny, kde jsme se také setkali s cedulí označující rezervaci, což jen obnovilo mé protesty a tvrzení že jsme raději měli uvařit na původním místě. Ale byl jsem přemožen hlasy ostatních, a nakonec jsem ustoupil. Ve zřícenině byl nový přístřešek, který byl opravdu útulný a jelikož zde bylo i ohniště, s velkou vzdáleností od čehokoli, co by mohlo vzplanout, svolil jsem i k tomu, abychom zde vařili. K Večeři jsme si připravili tradiční rizoto a připravili jsme si spaní v přístřešku. A tak jsme po jídle zazpívali večerku, a šli spát. Spacáky jsme měli sice vyhřívané stále pokračujícími úniky plynů způsobených naší kuchyní, ale i tak mnohé během noci budil chlad.
Jirka

Den 4. – pondělí
Po velmi intenzivní noci na zřícenině Štramberk, která zrovna velkým komfortem neoplývala z důvodu dlažby na které jsme si ustlali a taky venkovní teplota pohybující se něco málo nad nulou. Ovšem jako přístřešek nám postačila velmi dobře i když zrovna tu noc nepršelo. Hned po ránu se daly vařit ovesné vločky na zeď. Netradičně jsme tam přidali i přebytečný čokokrém jenž nám zbyl ještě z neděle. A ze zbytku granka co jsme sebou pracně táhli jsme si udělali kakao. Pořádném uhašení ohně jsme si udělali společnou fotku s rozpadlým hradem a vyrazili na cestu do Telče na nádraží odkud nám měl jet vlak. Po pár kilometrech nás čekala první vesnice, tím že jsme na vaření vypotřebovali mnoho vody byl nás cíl jasný, nabrat vodu na cestu. Proto jsme se zastavili na návsi. Hned vedle rybníka co tam byl se nacházela pumpa a tak se naše první kroky ubíraly právě tam. Po důkladném přezkoumávání vody zdali je či není pitná většina z nás došla názoru, že je až poněkud moc čistá na to aby to byla jen a pouze voda užitková a tak jsme se vrhli do napouštění lahví. Ovšem Banošovi se to jaksi nezdálo a dal si tu práci a zamířil k nejbližšímu domu a nechal si tam napustit vodu. Zároveň se od místní paní dozvěděl, že voda ve studně není úplně v nejlepší kondici a tak jsem já (Hrobař) šel za ním a požádal paní jestli by i mně nenapustila vodu. Po návratu jsme všechny varovali aby si na vodu z pumpy dávali pozor a popřáli jim hodně štěstí s následným bojem s možnou srandérou. Během následující svačiny jsme podle vyvěšených plakátků zjistil, že v mistní vsi řádí kočková mafie", která nemilosrdné vraždí kočky. Po svačině jsme se opět vydali na naši cestu směr Telče. Konečně jsme dorazili do koncové destinace. Na nádraží jsme si rozdělali chleba, který byl určen na oběd. Při pokusech chléb nakrájet se nám podařilo zadrobit drobky půlky peronu. Jak se nám podařilo nepořádek alespoň z části zredukovat, mohli jsme započít naše nekonečné Čekání na vlak. Naštěstí doba do příjezdu vlaku rychle uběhla a my už si tak mohli sednout do vlaku směr Brno. Cesta domů už byla velmi poklidná jelikož všichni by utahaní z celého víkendu a tak každý tento čas využíval k regeneraci. Po příjezdu na hlavní nádraží v Brně jsme se každý rozešel svojí cestou domů.
Hrobař

Novější zápis: Brodění kopřivami a říčkou Bobrůvkou mezi Řikonínem a Dolními Loučkami (3. 6. 2023)
Starší zápis: Potravinová sbírka (22. 4. 2023)