91. oddíl Junáka Brno

Výlet Jelenů s vlčaty po okolí Vranova

16. 3. 2024

Sraz výletníků měl být u kostela 8:30. Skauti, kteří vedl tento výlet však nepřijeli ze svých domovů na místo srazu z Lelekovic, jak tomu bývá zvykem, ale přišli po svých od Vranovské základny, kde se konala předchozí den i ten den odchodu v brzkých ranních hodinách Jaráková afterparty. Já v tomto byl ovšem výjimkou, protože jsem využil svého nedalekého obydlí a přespal doma. Nakonec, ale odešel po svých ke kostelu ještě s Olejovým doprovodem, který to vzal po cestě ze základny přes můj dům. Po shluknutí vedení výletu už jen stačilo počkat na příchozí vlčata, kvůli kterým jsme tu byli a následně na příjezd jízdenky Vojty Hladíka, který si ji zapomněl doma, a tak jeho ta´tka se ji vydal vytisknout na blízké autobusové zastávce točně, kde sídlí jeden z automatů ve Vranově.
První kroky naší cesty vedli po cestě směrem k Lelkovadlu. Polovinu trasy k němu kopírovala zpáteční cesta k základně. Během cesty na odpočívadlo jsme si zahráli klasické výletnické hry jako pískačku a trojnožku. Hraní her jsme prokládali přírodní osvětou, při které jsme vlčátkům představovali místní flóru. Cesta na Lelkovadlo nám tudíž zabrala s přičtením našemu ne moc rychlému tempu přibližně hodinu a půl. Úkolem však tohoto výletu nebylo trhat rekordy v počtu uchozených kilometrů, jak jsme Jeleni občas zvyklí, ale v klidu se projít po okolí a s vlčaty ho poznávat. Během přestávky na Lelkovadle jsme trávili svačiny a též i čas hráním kanistru a soutěže o to, kdo nejdéle vydrží držet se za mříže zdejšího Lelkovadla.
Po nabrání sil jsme vyklidili pole a vyrazili vstříc nejtěžšímu úseku cesty – stoupání k Babímu lomu. Doposud jsme hráli pískačku. Od té doby jsme, však tuzemským nevyzpytatelným skalním terénem byli nuceni s touto hrou minimálně na tento úsek cesty přestat, abychom neriskovali příchod v okleštěnějším počtu, než jsme odešli. Jakmile byl zdolán první vrchol cesty a došli jsem na rozcestí, vlčata s celým vedením se odebrali k vrcholku bývalé rozhledny. Já mezitím pohlídal batohy. Za krátko se všichni vrátili, a tak jsme vyrazili si cestu razit skalními „průsmyky“, hřebeny a různými proláklinami až k cíli tohoto stoupání.
Ačkoliv cesta to mohla být pro některé náročná nebo právě proto jsem si mohli vychutnávat panoramata poskytující okolní krajina. I přes všemožné riskantní sestupy a výstupy jsme v hadu nakonec zdárně doputovali k dominantě okolí – rozhledně. Nezapomněli jsme se podívat myslím, že i zapsat do tamní knihy návštěvníků. Ti, co si pak chtěli naposledy vychutnat ještě výhled, co je cestou provázel, vystoupali na vrchol věže. Teď už před námi leželo jen údolí, které pro nás přestavovalo příslib sestupování, což pro nás muselo být samozřejmým zadostiučiněním po zdolání této náročné cesty. Po krátkém sešupu, který dle mého soudu mohl být v určitých místech náročnější než výstup, se před námi otevřel pohled na nejnižší bod naší poutě. Stály jsme u Lelekovického rybníka a chvilku jsme přemýšleli jakou cestu zvolíme. Jasné bylo ovšem to, že se budeme muset vydat do některého svahu nad rybníkem kvůli vyšší poloze Vranova. Nakonec jsme se tedy rozhodli vyjít. V mezičase našeho rozhodování se však vlčátka nerozhodla krátit tuto chvíli jiným způsobem, než že se pokusí nakrmit vodní živočichy tohoto rybníka. Ještě však před tím, než se někomu z vlčátek podařilo vytáhnout své výdobytky ze svých chlebníků, jsme stihli vlčátka přimět k zanechání této činnosti a vydat se opět do svahu. Místo na vaření bylo zatím v nedohlednu, a přestože jsme stoupali, morálka mužstva k pochodu padala čím dál tím níž. Vlčátka jsme povzbuzovali, že až vystoupáme na rovný plácek, tak rozbijeme ležení. Ten se ale pořád né a né objevit. Těsně před tím, než by již zmíněná nepřímá úměra dosáhla kritického bodu, se naštěstí před námi rozprostřel ideální plácek na to si v jeho okolí něco uvařit. Zalezli jsme za jednu lesní cestu, abychom nebyli na očích a vaření mohlo započít. Poprvé za dlouhou dobu jsme vařili v celkem okleštěné jelení sestavě a musím říct, že i přesto možná právě proto (nikdo se neulejval, šlo to jako na drátkách) jsme podle mě uvařili náš obědový pokrm v rekordním čase za posledních několik výletů. Nutno říct, že k tomu nás popoháněla poměrně silná motivace a to, že jsme moc nestíhali.
Ti z Jelenů, co při vaření jeleního masota neměli moc, co na práci. Byli buďto od sebe anebo nuceně posláni vypomoct vlčatům uvařit si jejich polívky ze sáčku v případě nezvládání. Většina vlčat se však s tímto úkolem popasovala na výbornou, a tak ani moc nebylo potřeba každou dvojičku obskakovat. Obou skupinám skautům a vlčatům se podařilo uvařit a následně sníst to, co si vytvořili. Každý tedy za tu dobu si něco z toho, co uvařil vložil dostal do žaludku a kdo se ještě potřeboval dojíst, ten se dojedl zbytky ze svačiny. U skautů každopádně masoto bylo natolik výživné, že se k něčemu takovému jako dojídání nemuselo ani uchylovat.
Následně už bylo jen kousek dojít k Nekonečnu a stanout před kostelem, kde nás posléze při čekání na odvoz vlčat zastihla poněkud větší přeháňka, při níž dokonce začaly padat i kroupy a před kterou jsem se schovávali pod větvemi keře v předtuše, že určitě za chvíli skončí. Nanedlouho sice přestala, ale v plné síle se opět projevila v pochodu starších Jelenů na brigádu na základnu. Ale to už je jiný příběh.

Banoš

Novější zápis: První brigáda ve Vápenné a vztyčení pomníku práce (5.–7. 4. 2024)
Starší zápis: Jelení přespávačka a výlet (8.–9. 12. 2023)