91. oddíl Junáka Brno

První brigáda ve Vápenné a vztyčení pomníku práce

5.–7. 4. 2024

Ve tři hodiny pátečního odpoledne sešla se na Hlaváku výprava ve složení Banoš, Jirásek, Jirka Culek, já, Skřet, Olej, Vojta Ullmann, Štěpán Švejda, Greg, Honza Brzec a Rep. Plus Švejk, který nás ale přišel jen pozdravit a předat Štěpánovi rukavice. Vypravili jsme se na nezvykle dlouhou cestu vlakem na tábořiště. Tím totiž nebyl náš starý známý Valdíkov, nýbrž louka u Vápenné, kterou do té doby velká část z nás na vlastní oči ani nespatřila. Délka cesty nám ale nečinila problém, neboť alespoň v našem kupé jsme se obšťastňovali roztodivnými hovory a zpěvy. Nejen tedy nás, nýbrž i dva nebožáky, co s námi sdíleli prostor. Ale prý se potají usmívali. Stejně je záhadou, proč se téměř vždy samostatní cestující řídí podle nějaké analogie Pauliho vylučovacího principu a coby do orbitalů usedají do kupé k dalšímu člověku až tehdy, kdy žádné jiné kupé není prázdné. A tak větší skupina rozverných roverů nachází samá kupéčka obsazená právě dvěma lidmi.
K večeru jsme vystoupili ve Vápenné, potkali další lidi z vedení našeho oddílu, kterak již navazují vztahy s místními a nečekaně krátkou cestou jsme došli na tábořiště. Překvapeni byli i Svišti, kteří zde kdysi byli. Z dřív snad úhledné louky se během dvou let stal téměř remízek kvůli náletovým olším a dalšímu stromoví. To však pro nás byla starost až dalšího dne, začal totiž padat soumrak a tak jsme postavili stany. Pak jsme se z vlastních zásob navečeřeli a šli spat s domluvou, že ráno nás kolem sedmé zbudí příroda.
Náš stan s Olejem a Skřetem nicméně ráno nevzbudila příroda ale podivné zvuky nepříjemně blízko stanu, které připomínaly vytrhávání kolíků. Když jsem však na neznámého narušitele ze stanu vyskočil, zjistili jsme, že je to Jirásek již pilně vytrhávající menší náletové keříky. Snědli jsme tedy kus žvance a následovali jeho příkladu. Během dopoledne někteří rozhazovali hromadu štěrku tak, aby vytvořila hezký nájezd z cesty, někteří vytrhávali stromky. (Pro případné další pracující upozorňuji, že tentokrát se jedná o skutečné vytrhávání stromků. Když ale provádíte stejně nazvanou činnost na tábořišti ve Valdíkově, je vaším úkolem vytrhat všechen plevel kolem stromků a stromky samotné v zemi nechat!) Další lidé pak s domorodcem zvaným Pásovec likvidovali některé padlé stromy, které si pak domorodec odvážel na své mašince, podle které dostal jméno. K polednímu se část mužstva přesunula k blaženému úkolu – ve velkém kotli uvařit našim hladovým krkům oběd. Stalo se tak a zanedlouho nás tedy jejich buřtguláš pohladil na těle i na duši. S plnými břichy jsme pak ještě chvíli zůstali sedět a spolu jsme zapřemýšleli, čím je pro nás tábor, kvůli čemu naň jezdíme a čeho bychom jím rádi dosáhli.
Události odpoledních hodin měly dosti společného především se mnou a Skřetem, považuji tedy za vhodné je popsat z našeho pohledu. Celé dopoledne jsme vytrhávali stromečky se systémem slunečního terminátora (neplést s Terminátorem) a touto postupující linií jsme vyčistili vskutku nemalou část louky. Nemalý čas tehdy k naší jednotce byl připojen i Olej, dokud tedy nešel vařit oběd. Po obědě jsme zašli nakoupit dnešní večeři a zítřejší snídani ke zdejšímu vietnamci. Pak jsme se chopili náčiní, že budeme pokračovat v dopolední práci. Začli jsme tedy likvidovat malé houští, ale pak jsme terminátora opustili a zamířili k jednomu opuštěnému stromku. To jsme ještě netušili, jak bude osudový. Párkrát kopneme a tu si všimneme, že vedle stromku je kámen plochý jak kdyby to byl dekl od kanálu, akorát zcela zarostlý mechem. Nu což, říkáme si, ten bychom měli vydělat, nějaké vlče tady zakopne, svalí se a očekávajíc pád do vlahé trávy si nabije o skrytý kámen. Vykopeme ho tedy. V následující hodině zjišťujeme, že vrchní plocha kamene je asi pětkrát větší, než vypadala. Každou chvíli totiž zpod tenké vrstvy hlíny vykoukne další část kamene, jakoby nikdy neměl skončit. Starost o stromek jde zcela stranou. Postupně se trousí první zvědavci, co že to tam děláme tak dlouho. Občas si pak přijdou pro nějaký menší kameny, co byly kolem onoho velkýho balvanu, aby je dali kolem ohniště. To hoši nemáte šanci zvednout, říkají někteří a promíjí nám tuto zbytečnou práci jen díky tomu, kolik jsme toho vykopali dopoledne. Když máme celý kamen obkopaný, s pár lidmi chmatáme jeden padlý strom a donášíme ho k našemu kameni. Pak ještě asi hodinu čistíme hlínu a kameny na místě, kam bychom rádi kmen jakožto páku vložili. A pak přichází ten toužený okamžik. Všichni se sbíhají a zkoušíme s kamenem pomocí kmenu pohnout. A světe div se, on se nadzdvihl! Najednou ti, co se na tuto činnost dívali nejstřízlivějším pohledem a moc ve zdárné zdvihnutí kamene nevěřili, chytají se největšího nadšení, vymýšlí způsoby, jak ve zdvihání pokračovat a horlivě kamen podpírají. Každých pár stupňů, o které se kámen pootočí, vyžadují nový způsob zvedání, novou konfiguraci zdvihacích klád, podpíracích kamenů, dřev, tahacího lana a rozložení našich sil.
Nějakou chvíli jsme i pochybovali, jestli se vůbec ten kámen podaří zvednout, ale nakonec byl vztyčen, zajištěn okolními kameny a obsypán vykopanou hlínou. Byl to nejslavnostnější okamžik celého tohoto víkendu. Pokořili jsme to, co se zdálo nemožným. Ve všech kronikách bude znám pod pojmem „pomník Zbytečné práce“, do očí se mu to však nikdy neřekne, pro tyto účely nech ať je to třeba jen pomník Práce. Možná je trochu ironické, že naším původním účelem bylo ten kámen odstranit, aby na něj nikdo nespadl a teď tam zavazí ještě víc. Ale aspoň si ho člověk všimne před tím, než se o něj rozbije. No a ten stromek, kvůli kterému jsme vůbec ke kameni přišli, jsme nakonec nechali stát, aby ten kámen označoval a upozorňoval na něj. Naštěstí po nás však krom vztyčeného kamene zůstala i vysoká hromada vyrytých náletových stromků, takže můžeme brigádu označit za užitečnou.
Pár lidí ze staršího vedení pak odjelo a my zbylí jsme se k večeři sesedli kolem ohně a opékali různé masné výrobky. Některým zájemcům zasvěcení ukázali hvězdnou oblohu tak intenzivně, že si z toho museli sednout. Ráno jsme se Skřetem a Olejem chtěli vstát hodinu před budíčkem, abychom mohli vedlejšímu stanu oddělat kolíky (které pocházely z rezervy našeho stanu) a tak způsobit jeho zborcení. Když jsme však vstali, zdálo se nám, že již je vedlejší stan vzhůru a tak jsme nic nepodnikali a spali dál. Asi to ale byl jen falešný pocit, protože všichni spali tak silně, že jsme se podruhé probudili až s mírným zpožděním oproti plánovanému budíčku. To nám ale nezabránilo abychom po sobě louku uklidili, nasnídali se a vyrazili do Vápenné na mši na desátou. Zradou však bylo když jsme přišli ke kostelu a zjistili, že mše začala už v devět. Přečetli jsme si tedy alespoň dnešní texty a po skončení mše se zeptali zdejšího kněze, jak to tady se mšemi bývá.
Do odjezdu vlaku tím pádem zbývalo spoustu času a tak jsme šli prozkoumat nedaleké zatopené malé lomy. Zcela nás ta místa uchvátila, vypadala jak z nějaké pradávné doby, jako z jiného světa. Už jsme začali plánovat, jak budou využita na nějaké epesní etapy. Když jsme pak sestoupili na nádraží, spořádali jsme co by oběd zbytky včerejší večeře, uspořádali závod v pojídání posledního krajíce chleba a pak už nastoupili do vlaku a vezli se směrem do Brna. Po cestě zdejší lokálkou jsme byli chytřejší o to, že můžeme sehnat jízdenky podstatně levněji, když je koupíme přes nepříliš funkční aplikaci dopravního podniku Olomouckého kraje nebo alespoň u průvodčího. Když jsme po čtyřech hodinách vystoupili na hlaváku, pozdravili jsme se s Repínem, který tu na nás čekal, rozloučili se a rozešli do svých domovů.

Jožka

Novější zápis: První schůzka Jelenů – v novém složení (5. 9. 2024)
Starší zápis: Výlet Jelenů s vlčaty po okolí Vranova (16. 3. 2024)