Puťák Bílé Karpaty
13.–15. 6. 2025
Zase po roce spolu vyrazili Jeleni a Ostříži, respektive to, co z nich
zbylo. Většina obou družin totiž na poslední chvíli odpadla a místo dvou
komorních výletů jsme tedy vyrazili na puťák v optimální velikosti. Na
sraz Vojta dorazil až až úplně tak akorát, pan řidič nám naúčtoval
o jízdenku navíc, jelikož jsme se mu asi moc nelíbili. Po značnou část
cesty jsme si s Víťou a Vojtou ani nesedli, jak byl bus do Uherského Brodu
plný. Vyrazili jsme odtud dalším busem v šestičlenném společenstvu do
dědiny s divoškým jménem Strání. Prvně nám bylo horko, dělali jsme
časté pauzy, krmili se zásobami od maminek a užívali si zlatou hodinku.
Naše nožičky, navyklé na pouhé sezení ve škole, bolely nás čím dál
víc, svah byl příkrý, slunce zapadalo, pot na našich skráních chladl,
odhodlání však nechybělo ani jednomu poutníkovi, a tak jsme se přece jenom
vyškrábáli k vrcholu jménem Velký Lopeník, cíli pro ten den, jak nám
Banoš naplánoval. Kryštof s Plaváčkem nám zajistili zábavu pomocí
svízele, jenž po sobě a po ostatních házeli. Nemilým překvapením se stal
již někým jiným obydlený přístřešek, jenž už nám nemohl
posloužit – vypravili jsme se tedy ještě další kilometr noční krajinou
pod kopec do jiného.
Betálně jsme se v něm vyspinkali, zrána uvařili kaši (zvanou také zeď)
a pokračovali přes lesy a pastviny do Vyškovce. Právě průchodu pastvinou
plnou krav jsme se poněkud zdráhali, ale jakýsi větrem ošlehaný Slovák
nás povzbudil, ať se neupejpáme. Na Banošovo doporučení jsme doplnili vodu
v Chatě Vyškovec a mírným tempem jsme scházeli asfaltovou cestu do
údolí, drželi jsme se pohromadě se Samem, Vojtou a Víťou, zatímco
Plaváček a Kryštof záškodnicky odpalovali dumbumky kdesi v zákrytu a
protože se dali zkratkou, úplně se nám ztratili z dohledu. My, ostatek
výpravy, jsme se zatím konečně střetli s Banošem – a mohli si, díky
novým zásobám, také dát oběd (to už se ti hrdinní partyzáni zase
našli).
Odpolední cesta ke slovenským hranicím už nás poněkud zmáhala, často
jsme museli zastavovata, sluníčko pálilo do pokožky, studánky chladily,
když jsme z nich doplňovali vodu. Domorodci k nám byli náramně
přívětiví, jeden slovenský pan doktor (jenž zřejmě aji má rád děti),
před jehož stavením přímo na hranici jsme se tuhle vyprasili, sám za námi
vyšel a nabízel vodu, jídlo, přístřeší a vůbec, zcela zaopatřeni jsme
však museli vše odmítnout. Ke konci dne jsme prošli část Žítkové,
Plaváček vedl small talky s nějakými místními slečnami (jedna z nich ho
pak počastovala ho slovy: “Co si myslíš? My nejedeme na piku. My jedeme na
kole.”) a po finálním stoupání zastavili U Hajtmanů a posilněni kofolou
nedaleko od koňské ohrady spočinuli. Zapadalo slunce, koně ržáli, komáři
začali otravovat, morálka už byla zase v cajku a ještě lepší byla, když
jsme si uvařili si skvělé noky s nivou a špekem a zalehli ke spánku. Brzy
ráno jsem se odpojil.
Poslední úsek cesty vedl přes Žítkovský vrch do Starého Hrozenkova, na
hrubou do kostela a následně zase busem domů.
Bílé Karpaty nezklamaly! Díky všem zúčastněným dobrodruhům!
Jirásek
Novější zápis: Výlet Zelené šestky na Nový hrad a přespávačka (6.–7. 12. 2025)
Starší zápis: Průlez Zelené šestky Krasem vrchem spodem (17. 5. 2025)