Mandosí běžkovýlet na Nové Město na Moravě
17. 1. 2026
Ještě za šera, kolem sedmé hodiny ranní, nastoupili Jirka, Veverka a Jožka (pisatel tohoto zápisu) v České do vláčku na Tišnov, třímavše v rukou běžky a hůlky. Zavolali jsme vzápětí Olejovi, v kterém vagónu na nás čeká. Tento hovor měl vysoce pozitivní účinek. Nesplnil sice roli nalezení Olejova vagónu, zato ale naplnil roli Olejova budíku, kterého to ráno všechny tři vlastní budíky zradily. Je ale hodno obdivu, že po tomto krátkém hovoru stihl během šestnácti minut vyskočit z postele, sbalit si fidlátka a v šestnácté minutě již nastupovat do autobusu. Díky tomu stihl další vlak a nedlouho za Novým Městem na Moravě se k nám připojil. Tam totiž měla tato výprava Mandosu namířeno. Ani cesta vlakem však neproběhla bez příhod. Potkali jsme Filipa Čižmáře, jedoucího vařit nebohým účastníkům ČLK Zvon a já jsem při kontrole jízdenek zjistil, že mám propadlý ISIC. V Novém Městě jsme za účely hry, kterou jsme si chtěli zahrát, nakoupili balení 36 čajovek (potřebovali jsme 4) a sirky. S tímto materiálem jsme se pak obuli v běžky a vyšlápli. Někdo poprvé, někdo podruhé, Jirkovy prastaré boty zase naposled. Každou chvíli z nich totiž kus odpadl. Na jedné zastávce musely být dokonce převázány, neb se rozpadl šněrovací mechanismus. Přesto z nich Jirka dokázal využít každý aspoň trochu funkční kousek a dojet s nimi zdárně celou trasu. Byť z posbíraných odpadlých kousků by se téměř dala poskládat třetí bota. Rozdíly ve zkušenostech s běžkováním ale celekem rychle vymizely. I ti, kteří na běžkách dosud tolikrát nebyli, se s běžkami postupně docela sžili a na konci výletu už jezdili zcela bez pádů.
Volení trasy probíhalo docela na slepo. Neměli jsme plán na více než tři kilometry dopředu. Ono i toho krátkodobého plánu se nedrželo lehce, neb dopoledne bylo skrz mlhu vidět dobře jen na patnáct metrů a trasy v terénu se ne vždy shodovaly s těmi v mapách. Tímto způsobem jsme narazili i na jakousi houpačku, která nás (jedoucí) na chvíli odlepila ze země a o to více k ní přiblížila při následném pádu. Projeli jsme kolem biatlonových tratí na Vlachovice. Na sněhu byla ledová krusta a tak to z kopce jelo pořádně rychle. V jednu chvíli Olej dokonce zjistil, že má zcela zkrvavenou dlaň, neb se asi řízl o nějaký kus ledu. Z kopce za Vlachovicemi nám to frčelo tak rychle, že když se z mlhy pár metrů před námi zjevila cesta, museli mnozí zvolit brzdný manévr pádem. Když jsme se posbírali, všiml si Veverka, že mu zmizel z kapsy mobil. Zkusili jsme tedy zjistit polohu pohřešovaného mobilu přes internet. Neúspěšně. Přineslo to jediný nový poznatek a to sice, že Olejovi mrznou rychleji prsty (několikrát zadávající krkolomné přihlašovací údaje) než krev na nich. Veverka se tedy vydal zpátky po svých stopách. Chvíli po tom, co se vnořil do mlhy, se naštěstí ozval radostný výkřik. Našel ho.
Cesta nás pak vedla přes Tři studně k Medlovskému rybníku. Na jeho břehu jsme se naobědvali a prozkoumali dvě perfektně vytesané otužovací díry v ledu vybavené i zanořeným žebříkem a koberečkem na kraji. Díky nim jsme se přesvědčili o ohromující tloušťce ledu a tak jsme se po obědě vydali na běžkách přes rybník. To jsme pak zjistili, že tento led je vlastně de facto dvouvrstvý. Spodní masivní vrstva nás bezpečně držela, nad ní ale byla vrstva polorozmočeného sněhu, který se pod námi místy nepříjemně propadal a my se téměř brodili ve vodě. Po zdárném krosnutí rybníku jsme zalezli do lesa a zahráli si dlouho očekávanou hru. Rozdělili jsme se napůl a za pomocí sněhových koulí jsme dobývali a pak sfoukávali svíčku protivníků a též bránili svíčku svoji. Padlo mnoho ran, svíčky nezachránil ani pařez či miniiglů, ve kterých se ukrývaly. Postupným upravováním pravidel tato kratochvíle dokonvergovala k snad perfektní hře, kterou bychom se snad bavili doteď, kdybychom nemuseli před třetí vyjít na vlak. Jeli jsme tedy dolů kolem Jelení skalky do Nového Města. Zapomněli jsme, že se naše rychlost od začátku výletu podstatně zvýšila (a četnost padání snížila) a tak jsme oproti očekávání stihli vlak již ve čtyři. Nějak se sice stalo, že nám vyhledávač spojení našel dva různé spoje tak jsme měli různé jízdenky, tento problém se ale Olejovi podařilo vyřešit a tak jsme bez nehod dojeli až do České, kde jsme se rozloučili a já s Jirkou vystoupili. A tak, zas o trochu víc zoceleni, jsme si každý domů odnesl docela krásný zážitek (potvrzeno i od ostatních).
Jožka
Novější zápis: Výlet za Tlustovousovým pokladem (7. 2. 2026)
Starší zápis: Výlet Zelené šestky na Nový hrad a přespávačka (6.–7. 12. 2025)