Oslavy osmdesáti let 91. oddílu
6.–8. 3. 2026
Tentokrát jsme navázali nejen na minulá výročí, ale také na loňský Den Chlapáctví. Uspořádali jsme pro sebe a naše přátele a rodiče víkend na naší základně Tišina na Vranově, abychom si mohli užít čas strávený úplně se všemi spolu. Víkend se skládal z několika odlišných bodů programu, v krátkosti se sestával z dobrodružné noční hry pro skauty, všelidové vlajkované, výroby památečních koleček s vlčátky, bohoslužby s naším skautským bratrem Básníkem a nakonec došlo na opékání hadů a špekáčků s našimi rodiči a hosty, i přednášku o dějinách oddílu s bratrem Vaškem. Slavnostním ohněm jsme vzdali díky všem bratrům, kteří v oddíle skautovali před námi. Byli jsme spolu a bylo nám veselo. Takhle jsem celou akci prožil a zaznamenal já:
Páteční večer:
Sešli jsme se v tomto pořadí: se zásobami vody jsem dorazil já a Týpko, brzy nás následoval Mates s Medvědí Tlapou, psíkem Amy a náloží herního materiálu, no a pak se najednou zjevila většina skautů ze všech čtyř družin, Halámci, Jožka na kole, Jirka, Víťa, zásobovací četa ve složení Adam, Rep a Kovář ve veliké bílé dodávce, Honza Brzec s fotoaparátem a taky Tomíno a v tomhle počátečním rojení za soumraku pobíhal hladový Matesův pes a ještě hladovější Medvědí Tlapa. Všichni měli velká očekávání nebo aspoň zmírali zvědavostí, ti lépe připravení se strojili do kostýmů a již se úplně setmělo. Mates nás v saloonu uvedl do důkladně avizovaného postapokalyptického světa Falloutu. Octli jsme se v něm ve třech frakcích – jako dobře zásobovaní obyvatelé Vaultu, bohatí příslušníci Republiky Nové Kalifornie a jako hladoví Ghúlové pohybující se na hranici života a smrti. Ze saloonu se tedy stal Vault a ostatní museli budovu opustit. NCR si začali stavět svůj zbrusu nový příbytek, my ghúlové chodili po okolí a hledali radioaktivní zóny, abychom zde ukořistěné předměty vyměnili s obyvateli Vaultu za Buff-out či papírové koule nebo s NCR za chladné zbraně. Každý takový předmět z terénu musel projít dekontaminací. A na jaké předměty se dalo narazit? No třeba na výborné sušené maso, sušenky, Nuka-colu, ale také na dýmovnice. A právě pomocí dýmovnice a pečlivě promyšlené finty se nám povedlo obalamutit NCR, to když jsme jejich vrchního soudce Jožku a většinu vojáků odlákali k Vaultu, zatímco se na jejich sídlo ze zálohy vrhli Ghúlové v oblaku dýmu a obrali je o jejich bohatství. Obyvatelům Vaultu – jmenovitě Matoušovi – se zatím poctivě dařilo likvidovat radioaktivní zóny pomocí sofistikované zbraně – ramínka. Základna NCR se podivně přesouvala, jejich ministři i prezident si stále drželi svoje funkce a pomalu verbovat nové občany republiky, Ghúlové se ploužili tmami, obyvatelé Vaultu pro ně vyrobili ďábelsky nechutnou várku Buff-outu. Já osobně jsem prošel všemi frakcemi, když jsem vstoupil do Vaultu, pojedl masa a popil Nuka-coly, a následně se upsal do republikánských řad, aniž bych chápal, kdo s kým bojuje a proč. No a došel mi Buff-out, tzn. že jsem zešílel, ovládla mě radiace a zbytek hry jsem prožil v podivném manickém stavu než se konečně řeklo, že na počet podpisů zvítězila NCR pod vládou prezidenta Onďáka a můžeme poklidit, povazbit a jít spát. A tak se také stalo. Medvědí Tlapa aspoň zpola najezený se v průběhu hry vypařil. Nechápu jak, ale některé skauty zřejmě bavilo ještě dlouho do noci zírat do obrazovek svých mobilů – na příštím výročí jim je musím sebrat, fakt. S Jožkou a Skřetem jsme si vyladili spaní venku, zakryli jsme se mimojiné zbytky bývalé základny NCR a vypadali jsme jako skrytí v oblacích.
Nejdelší sobota v životě:
Do té bandy nevyspaných holobrádků bych v osm ráno, kdy jsem jim s Jožkou prozpěvoval budíček, neřekl, že budou tak činorodí. Měli jsme ani ne hodinu do příchodu vlčat, Jony, Pišky a Tom Kuřátko se pustili do hledání místa na vlajkovanou, dali jsme se postupně do kupy, poklízeli v noci nashromážděný herní materiál Matesovi zpátky do auta, snídali, a už už s předstihem připutoval Tadeáš (jenž chudák to ráno cestoval třiatřicet zastávek z Vranova na Mendlák tam a zase zpět) a Penny a Štěpán a starobrněnská vlčátka, vzápětí následována Matoušem, jenž si odskočil domů pro kroj a přivedl z dědiny s sebou vranovskou bandu vlčat. I odebrali jsme s úderem zvonu na nadalekou křižovatku lesních cest (u předposledního zastavení Sedmiradostné poutní trasy) a bratři embéčka nás rozdělili do čtyř týmů rozpočítáním, vychytal jsem silnou sestavu. Ve hře se nacházela jedna plonkovní vlajka a právě tu se našemu týmu podařilo ukořistit, jelikož jsme si bázi zřídili nejblíže křižovatky, kde se vlajka nacházela. Za oběť padly Olejovy paže – krátce po startu celé doškrábané od ostružiní, naštěstí ke ztrátám na stavech mužstva nedošlo a užili jsme si i druhé kolo. Fortuna nám přála, protože po prohození bází jsme se zmocnili Štěpánovy naopak velmi daleko od křižovatky umístěné báze, kam se nikomu nechtělo chodit a opět se nám povedlo zmáknout dvě vlajky, takže jsme suverénně zvítězili.
Následoval návrat na Tišinu, kde už parta pozůstalých začala první patra slavnostní pagody, nafutrovali jsme do sebe sváču a pustili jsme se do práce. Vlčátka dílem barvila dřevěná památeční kolečka, dílem bezbožně skotačila a dílem pomáhala starším bratřím se sběrem šáší a hrabáním nepořádku. Zatímco na plotně se ohřívala sekaná na oběd, Kovář s Matoušem dumali a raději upalovali přikoupit pečivo, z pípy tekla limonáda i pivo, Jožka přidělával poslední zavětrování na pergolu, Týpko natíral, co se na pergole dosud nestihlo, Adam a Tomíno ladili všech osm pater pagody, já se snažil dirigovat skvadru, která vytírala saloon a opakovaně si do vytřeného šlapala, pořád jsme něco odněkud někam přenášeli, a v tom již přišel oběd, pohoda, klídek, dorazil Básník a taky Vašek, měla být bohoslužba a žádný kytarista na obzoru. Ti, kteří měli přijít nepřišli, a ti, kteří tu byli, se zrovna záhadně vypařili. A tak byla bohoslužba poněkud smutně doprovozená jen Jožkovým a Jiráskovým zpěvem (a zpěvem těch, kdo se chytli a přidali se). Avšak i bez patřičné hudby stála za to Básníkova promluva, vlčata se krásně zapojovala, když je vybízel, tak aspoň ve znalostech Písma jsme si neutrhli ostudu.
Nu a to už se začali trousit další hosté, rodičové, Vodík, Vojťák, Ondra Letocha, Brouček a jiní veteráni, od bratra Richarda (neboli Datla) došel mi sáhodlouhý mail na jehož konci stálo, že se pravděpodobně na chvíli staví. Hořel občerstvovací ohníček, kynuté těsto na hady ne a ne ubývat, jedna bečka střídala druhou, Vašek nám krásně v saloonu povyprávěl o celé té dlouhé historii oddílu, kterou jsme si ostatně přišli primárně připomenout, aby bylo vidět na plátně, co promítal, zatměli jsme okna OSB deskami pozůstalými již třetím rokem pod okny. Zatímco mluvil, mnoho dalších lidí se venku zjevilo – Všezňa se Šimonkem, Kanon, Bomba, Jožo, Švejk – na konci přednášky nám Vašek kladl na srdce, abychom dbali na poctivé zapisování naší činnosti, abychom nesnižovali nastavené laťky, a abychom se neodvraceli od svých pevných kořenů. Představili jsme podobu výročních trik. Škoda jen, že ještě před příchodem Jirky Potáčka, musel Vašek již pádit, a tak se snímek všech vůdců vyfotografoval pouze ve složení: Brouček, Vašek, Vojťák, Rep a já, jelikož Šmuk se omluvil, Venca dlí na Novém Zélandu a Fakír už je na druhé straně času. Dorazila také děvčata a taky navrátivší se Krykyn, jak z Kohoutovic, tak ze Starého Brna, opravdu v hojných počtech.
Nu, a konečně došlo na onen dojemný okamžik, kdy jsme se utišili,
Týpkovou “honem pocem s tím lampákem” udělanou fagulí rozžat byl a
vzplanul slavnostní oheň o osmi patrech, zapěli jsme, a já odcitoval
slavného spisovatele. Kdo chtěl, mohl projevit svůj vděk vůči oddílu nebo
komukoliv z něj nebo skautskému hnutí tak obecně, zapálením svíčky a
těmito mnoha svíčkami jsme udělali okolo ohně kruh. Abychom oddělili
dojemný moment od oslavného, zazpívali jsme ještě Lilii skautskou a bum
prásk, bylo dokonáno. Šlo se jíst – buřty a jen buřty, páč pytel
mrkve jsme zapomněli v kuchyni. Někteří začli odcházet, jiní naopak
přicházeli, dalším dojemným momentem bylo, když nám děvčata předala
dary – vrbu přání za 26. oddíl a lavici plnou dobrot za 20. oddíl,
opravdu nádherně se na tom se všemi svými svěřenkyněmi vyřádila.
Jakmile splnila tuto povinnost, i začala se kdejaká děvčata, samozřejmě
za doprovodu našich hochů trousit, kam tak asi, že. Pravdou zůstává, že
někteří už ze samovýčepu zpátky ani nedošli. Za to pro mě vytoužené
chvíle večer teprve přinesl – zazpívali jsme si zapomenuté písně
z druhého zpěvníku s Vojťákem jako jediným dostupným kytaristou,
poměřili jsme znalosti v Repově vědomostním kvízu o našich oddílových
dějinách, Vodík a ve tmě objevivší se Severák a Honzičák Nehyba zvaný
také Šaolin vzpomínali na dávné tábory a jaráky, a tu, až když už
i Vodík a Rep byli v trapu a přehnala se desátá hodina, dofrčela
s větrem o závod felda bratra Richarda, a tak jsme další hodinu a půl
strávili za doprovodu jeho klikatého vyprávění o drahých kamenech a
zrádných ženách, slavnostní oheň jsem odslavnostnil, abychom si mohli
opéct klobásky, které nám dovezl. Trnuli jsme v novém a zase novém
překvapení z toho všeho, co jsme zvěděli, měl jsem z Richardovy
návštěvy až mystický zážitek.
I Richard se Severákem přece jen museli odjet, Vojťák se usídlil
v hamace, a mně nezbylo než se zajet podívat k našim zbloudilým bratřím
a sestrám dolů k samovýčepu, abych je bezpečně dopravil nazpět. I zde,
vyslechl jsem si mnoho rozličných a důvěrných slov a hluboké rozpravy
pokračovaly i v saloonu, kde ne a ne chytit oheň v kamnech, pár hodin
spánku před námi, ptáci se pustili do zpěvu.
Nedělní nadílka:
Přeživších bylo na Tišině stálo mnoho, nemělo to na sobotní počty osazenstava, které se šplhaly ke dvěma stům, ale přesto dosti. Jožka odběhl vésti ministranty do zdejšího kostela, kdo spěchal ministrovat jinam, také se vypařil. Na hlad a chuť zbylo dosti jídla k ukojení, úkol dojíst muffiny a dopít limonádu si vzalo za své náramně více lidí než následné poklízení a umývání nádobí. S posledními mohykány jsme zbyli až do pozdního odpoledne, kdy bylo teprve dokonáno, a zanechali jsme Tišinu alespoň v podobně žalostném stavu, v jakém jsme ji v pátek osídlili. Naštěstí týden po výročí nás čekala pořádná brigáda, a ta dala všechny neduhy do pořádku. Na onen víkend na Tišině jen tak nezapomenu. A vy, kdo jste se na něm též účastnili, doufám, že tento dojem můžete sdílet, díky patří všem, kdo si nachystali svůj díl do skládačky, kdo pečovali o naše žaludky, ledviny (a játra) a všem, kdo se z hlubin historie zase na momentíček ukázali. Ana i sundo!
Tady je tvůj Rhodos, můj milý oddíle, a tady skákej. A co jsme si upekli, to si také snězme.
Jirásek
Novější zápis: Jelení trojdeňák na táboře ve Vápenné (9.–11. 7. 2026)
Starší zápis: Výlet za Tlustovousovým pokladem (7. 2. 2026)