Jelení trojdeňák na táboře ve Vápenné
9.–11. 7. 2026
Den první
Okolo deváté ráno po nástupu se Jeleni vyfotili a vyrazili třídenní vadr za dobrodružstvím. Cílem tohoto dne bylo úspěšně dorazit na Hraničky a zde se na jednu noc utábořit. Na tomto odlehlém horském místě náš oddíl pořádal tábor už takřka před deseti lety.
Naší první zastávkou byla Žulová, kde jsme si nakoupili zásoby jídla do nadcházející snídaně. Kromě toho se zde k našemu překvapení objevil i Plavák, který navzdory zákazu jet na kole z tábora dál než za hranice Vápenné sem s obvázanou nohou přijel.
Poté jsme s Plavákovým cyklo doprovodem putovali do nedalekých Skorošic. Jakmile jsme vycházeli ze Žulové, došlo nám, že jsme Vojtovi H. zapomněli pro dnešek koupit bezlepkový oběd. Vracet se nám už nechtělo, a tak jsme pokračovali v cestě s nadějí, že v jednotě ve Skorošicích budou mít bezlepkový sortiment a Vojta nebude o hladu. Černý scénář se naštěstí nenaplnil. Koupili jsme rýžové krekry a vyrazili dál vstříc nějakému poklidnému místu, kde bychom se naobědvali. Moc daleko jsme nedošli. Ještě v samotných Skorošicích jsme rozbili obědové ležení v rádoby parčíku u protékající říčky.
To už nám Olej s Matouše nervózně volali abychom Plaváka neprodleně poslali zpět do tábora. Plavák na posilnění na cestu od nás vyžebral kousek chleba, rozloučili jsme se s ním a šli dál, tentokrát bez něj.
Čím víc jsme se vzdalovali Žulové, tím častěji se podél cesty objevovaly zchátralé budovy pamatující sudetské Němce. Některé budovy byly natolik kvalitně sešlé, že jsme si řekli, že by byly ideálním místem pro pořádání podzimek.
Stoupali jsme a blížili se ke Spičáku. Namáhavý pochod jsme prokládali několika hydratačními přestávkami. V rámci jedné jsme jsme byli natolik unešeni nedaleko rostoucími borůvkami, že se nám povedlo jich nabírat plný ešus. Tuto várku jsme si pak dali do zítřejší snídaňové kaše.
Závěrečné stoupání ke Špičáku bylo nemilosrdné. V jednom úsek byl
svah natolik prudký, že by ho šlo zlézat klidně po čtyřech.
S velkým vypětím sil jsme potom dorazili ke Špičáku rozcestník.
Odtud jsme už převážně pohodově po vrstevních šli až do Hraniček.
Procházeli jsme kolem onoho tábořiště, kde před už deseti lety náš oddíl pořádal tábor. Pár táborníků z dálky zaregistrovalo, že jsme taky skauti, a tak nám na pozdrav mávali. My jim ho opětovali. Původně jsme uvažovali, že bychom se utábořili někde na kraji lesa. Jakmile jsme ovšem procházeli kolem jednoho lesnatého ostrůvku a všimli si jeho ideálního prostranství na přespání s ohništěm, neváhali jsme!
Den se pomalu chýlil ke konci a nám už začalo kručet v břiše. Začali jsme tedy mobilizovat vybavení a ingredience na přípravu večeru. Jak jsme testovali funkčnost vařiče, zjistili jsme, že sice pouští plamen, ale jen z půlky. Plně vycházel z vařiče plamen pouze tehdy, když se převrátil s bombou na bok. Byly jsme kvůli této nečekané skutečnosti odkázáni s tepelnou úpravou jídla pouze na přírodní zdroje – oheň. Na druhou stranu však šel kvalitně využít jako zapalovač.
Jelikož nám k tomu všemu scházela voda, tak jsme se vydali do
tábořiště s petkami s nadějí, že nás alespoň trochou naši skautští
bratři obdaří.
Na místě se nám dostalo vřelého přijetí. Napustili jsme si vrchovatě
petky a pak se seznámili s jedním účastníkem, na jehož jméno si
nevzpomenu. Vedli jsme zajímavé debaty o tom, jak to u nich chodí. Byli
jsme vyjevení z toho, když nám řekl, že večerky mívají až v jedenáct
večer a že se musejí sprchovat po každém vandru asi jednodenním. My jsme
je zas seznámili s našimi poměry, trochu více sparťanskými.
Z tábora jsme odcházeli nejen s plnými petkami, ale i s hrncem guláše, který jim zbyl z večeře. Respektive já byl ten, který ho nesl. Sice jsem byl zbytkem družiny osočen, že jsem žebrák, každopádně já nebyl ten, kdo ho vypil na ex asi skoro 3 litry????.
Večeři jsme si ovšem ještě uvařili, klasiku – rizoto s červenou omáčkou. Zbytkem večeře jsme potom krmili borku, co byla z nedalekého tábora a plnila výzvu 15 věcí.
Než se šlo spát, tak se pak valná většina ještě šla podívat na část jednoho zápasu ms. Přidal se k nim ten borec z tábora.
Den druhý
Na snídani jsme si udělali jelení zeď s natrhanými borůvkami ze včerejšího dne. Byl to chálec. Opět, co nám zbylo, jsme nabídli holce, která plnila výzvu 15 věcí. Šlo o to, že musela strávit 1 den mimo tábor s 15 věcmi, co si vzala z tábora. Významný rozdíl oproti naší orlí samotce však byl, že ji mohl za tu dobu kdokoli spatřit, i lidi z tábora. Poněkud zajímavé. Divili jsme se, že se tato činnost lze kvalifikovat jako výzva. Ale holt, jiný kraj (oddíl) jiný mrav.
Po krátké vzdálenosti, co jsme vyšli, Vojta začal skuhrat, že ho nesnesitelně bolí chodidlo z puchýřů. U nedaleké info cedule se sice zaflastroval, bohužel kýžený efekt to mělo krátkodobý. V jedné osadě pod Hraničkami – Nové Vilémovice, si proto raději kotník obvázal bandáží.
Když jsme procházeli kolem vlnitých luk s nepřeberným množstvím válcových balíků, sváděla nás kacířská myšlenka alespoň jeden skutálet. Nakonec po opětovném převyprávění nechvalně proslulých jeleních příhod právě s balíky, jsme nakonec od toho upustili a šli dál kochajíce malebnou krajinou.
Do Javorníku, kde bylo v plánu naposledy nakoupit, jsme scházeli po modré, údolím. Procházeli jsme kolem několika gastro podniků, a u jednoho bylo parkoviště, kde jsme si dali námi oblíbenou “hydration break”. Na stejném parkovišti jsme se potom pozastavili nad autem pro nás zatím neznámé značky, kterou jsme včetně karosáře Kaplana viděli poprvé. Nakonec nám internetem bylo zodpovězeno, že se jednalo o nějakou japonskou značku.
Po rozpáleném asfaltu jsme pak dorazili do Javorníku. Kousek od náměstí jsme u dětského hřiště zakempovali na oběd a skupina povolaných posléze vyrazila zajistit krmi do coopu či hrušky. I přes potíže u pokladny s mojí platební kartou, se nám přece povedlo odnést si náš finančně nákladný nákup, který ale Jirka naštěstí proplatil.
K dispozici byl na chleba pestrý výběr mazadel – čokokrém, a
podruhé pomazánkové. Každý si vybral dle aktuálních chuťových
preferencí.
Snědený oběd nám silně zatlačil na naše trávicí procesy, a proto se
někteří postupně začali odebírat do nedalekých veřejných toalet
nacházející se v místním muzeu. Vykonávat potřebu na čistém porcelánu
po více jak týdnu probíhajícího tábora, kde jsme v těchto situacích
odkázáni pouze na latríny, to byla neuvěřitelně příjemná změna.
Jakmile nám slehlo, všichni si šli zahrát fotbal na hřiště kousek
opodál. Ovšem kromě mě, který preventivně střežil naše batohy před
místním nevyzpytatelným obyvatelstvem. Na první pohled mělo podobné
složení jako to naše brněnské, v okolí hlavního nádraží. Proto jsme
zde byli trochu více obezřetní.
Každopádně kulturně mě Javorník v pozitivním světle zaujal renesanční architekturou a nad městem monumentálně tyčícím se zámkem. Bohužel je ale zjevné, že se na tomto městě silně podepisuje post-sudetské dědictví, což mu silně ubírá na přitažlivosti.
Sestup dolů znamená, že pokud se chcete potom vrátit na horský hřeben, musíte zase pár výškových metrů zase vystoupat. Toto jsme museli podstoupit, abychom dosáhli cíle pro pro tento den – Borůvková hora. Výstup byl náročný. I přes tuto skutečnost jsme vytrvali a pokračovali dál.
Za zmínku stojí kříž u rozcestí Sedm křížů, který pocházel až z dob třicetileté války! Kolem něho jsme prošli.
Za určitých časových intervalů, kdy jsme nějakou dobu šli a pak zas odpočívali, jsme nakonec dorazili vrchol Borůvkové hory. Ovšem místo našeho přespání se nacházelo těsně pod vrcholem na polské straně.
Zde jsme den zakončili konzumací výtečných nok s nivou. O zpestření večera se potom postaral výbuch konzervy, o kterém se dodnes mluví jako o výstřelu na Poláky. Aby se obsah konzervy leča s uzeninou ohřál, Kryštof ji hodil do vřelých uhlíků. Nedošel nám fyzikální zákon o teplotní roztažitosti, a tak se stalo, že po nějaké chvíli, její obsah vystřelil ven. Naštěstí pouze z jedné otevírací strany, kde nikdo nebyl. Já seděl u ohně naštěstí k jejímu boku.
Den třetí
Na snídani nám byla přichystána nová pochutina – pudink. Mohlo ho
být trochu více. Každopádně chálec to byl tak či tak. Dnes na nás
čekala cca 9 kilometrová cesta do Bílé Vody, odkud jsme se vraceli do
Vápenné, a tudíž nebylo třeba kam spěchat.
Umyli jsme si kotlíky a ešusi, sbalili se, dopálili poslední zbytky dřeva
v ohništi a pomalu jsme až kolem 10 vyráželi.
První zastávku jsme měli hned po zdolání Borůvkové hory. Zde ti, co měli zájem, se pokochali z rozhledny krajinou a zbytek relaxoval na zemi u odpočívadla. I když jsme na to nejspíš měli ještě časové možnosti, nechtělo se nám už poflakovat se na místě, a tak jsme se k pozdnímu dopolední zvedli a šli vstříc dnešnímu cíli.
Po hřebeni jsme scházeli za prokládání cesty několika hydratačními přestávkami, které jsme značně protahovali, protože času bylo dosti. Nad Bílou Vodou jsme se najedli, následně jsme sešli na okraj obce, kde jsme si lehli a někteří si i zdřímli, než nastal čas se odebrat k nedaleké autobusové zastávce k odjezdu do Vápenné.
Zajímavé je, že silnice, po které jel náš autobus, vedla bezprostředně podél hranice s Polskem. Jedná polská víska sousedila přímo u hranic, jejíž cedule s názvem stála přímo na hranici.
Banoš
Starší zápis: Oslavy osmdesáti let 91. oddílu (6.–8. 3. 2026)