Znak Junáka

91. oddíl Junáka Brno

Jednadevadesátka – katolický chlapecký skautský oddíl

Liliový kříž

Roverské skialpování na Hochschwabu

20.–23. 3. 2014

Už několik let jsem na zimních horách při sestupech zuřil, protože jako lyžaři mi to přišlo hříšné šlapat i při cestě do údolí…
O víkendu kolem 20. března jsem vyzkoušel, že to jde i jinak. Ale postupně. Už ve čtvrtek večer nabírám nejprve Davida a Pašina a pak i u kostela v Lískovci Divoše, který se tam připravoval na život poustevníka. Zadní sedadlo sklopeno, jsou na něm popujčované skialpy, jede se na hory :-) Ještě před odbočkou na Rajhrad už polovina osazenstva spí a tak můžu, rušen jen lehkým pochrupováním, svištět přes Vídeň až do vesničky Seeweisen, která se nachází na severním okraji vápencového pohoří Hochschwab. Parkujeme v sedýlku a kolem půl druhé ráno se ukládáme ke spánku v budce vedle auta.
Ráno se budím už kolem sedmé ráno, obloha vymetená a tak krásný výhled na hory, že už nezaberu. K nelibosti spáčů, kteří spí už od Rajhradu, začnu kolem půl osmé vařit kakajo a konzumovat buchtu. Po snídani se všichni balíme, lyže připínáme na batoh, lyžáky cpeme do batohu a vyrážíme směrem vzhůru. Kopec je to solidní, zejména s lyžemi a zejména pokud se po deseti minutách ztratí značka a jde se „krs“. Konečně začínají sněhová pole. Na hřebenu je sněhu místy až 30 cm, což je docela ideální. Všichni nadržení na lyžování obouváme vybavení a zkoušíme první sjezdy a výstupy. Je to skvělé!!! Batohy na záda a čeká nás dle ukazatelů pět hodin chůze/jízdy po hřebenu. Počáteční nadšení střídá po malé chvíli únava, páč pro skialpování se využívají svaly, o kterých jsem do té doby nevěděl, že je mám. Po únavě přichází letargie. Po letargii zuření. Pak sundávám lyže a chvíli jdu v botech, protože sněhu není moc a ne všechna místa jsou sjízdná. Konečně se dostáváme na pořádný kopec a následuje dlouhý sjezd do údolí. Ten nám všem dodá dostatek optimismu. Možná to líčím příliš pesimisticky. Musí se přidat kulisa krásných hor a ta správná horská nálada. Po sjezdu následuje ještě asi dvouhodinový výstup k winterarmu na krásné chatě. Začíná se smrákat. Volíme systém 30 kroků – pauza. Poměrně vyšťavení docházíme do chaty. Vaříme večeři a rychle usínáme. Maďaři dnes nepřišli.
Ráno je jako vymalované. Přes prosklenou stěnu můžeme pozorovat nejvyšší vrchol pohoří – Hochschwab. Balíme se a nalehko na něj vystupujeme. Vracíme se pro batohy a rozhodujeme se malinko se vrátit a vystoupit na ten kopec, ze kterého jsme sjížděli včera. Nakonec ho šlapeme nahoru dvakrát, páč ty sjezdy dolů byly opravdu úžasné. Odpoledne se rozhodujeme sjet až do údolí, protože na neděli je hlášeno hnusné počasí a máme strach, abychom na hřebenu neuvízli. Nakonec přicházíme za tmy až do Seeweisenu. Auto máme ale o 350 výškových metrů a asi 20 serpentin výš. Pro zvýšení pravděpodobnosti, že někoho stopneme, vyrážím sám pěšky po silnici. Mnoho aut projelo, posvítilo si na mě, ale nezastavilo. Až v 19. serpentině mě nabírá policista a veze mě zbylých 50 m k autu. Pech. Sjíždím za klukama, večeříme, kousek popojíždíme a usínáme.
Ráno lehce poprchá, tak sedáme do auta a míříme domů. Výlet to byl velmi povedený, skialpinismus je úžasný a doufám, že se ještě někdy půjdeme takto projet :-)

Standa

P1019130 P1019147 P1019167 P1019185

Novější zápis: Ostříží přespání a sobotní závody (4.–5. 4. 2014)
Starší zápis: Lišácká výprava do druhé světové války (14.–16. 3. 2014)

Čtvrtek 28. 3. ’24
svátek slaví Soňa
Zelený čtvrtek





Podporují nás

Jak psát na web

Vytvořil VojťákO webuAdmin • Aktualizace: 8. března 2022 v 0.44