|
Roverské skialpování na Hochschwabu
20.–23. 3. 2014
Už několik let jsem na zimních horách při sestupech zuřil, protože
jako lyžaři mi to přišlo hříšné šlapat i při cestě do údolí…
O víkendu kolem 20. března jsem vyzkoušel, že to jde i jinak. Ale
postupně. Už ve čtvrtek večer nabírám nejprve Davida a Pašina a pak
i u kostela v Lískovci Divoše, který se tam připravoval na život
poustevníka. Zadní sedadlo sklopeno, jsou na něm popujčované skialpy, jede
se na hory :-) Ještě před odbočkou na Rajhrad už polovina osazenstva spí a
tak můžu, rušen jen lehkým pochrupováním, svištět přes Vídeň až do
vesničky Seeweisen, která se nachází na severním okraji vápencového
pohoří Hochschwab. Parkujeme v sedýlku a kolem půl druhé ráno se
ukládáme ke spánku v budce vedle auta.
Ráno se budím už kolem sedmé ráno, obloha vymetená a tak krásný výhled
na hory, že už nezaberu. K nelibosti spáčů, kteří spí už od Rajhradu,
začnu kolem půl osmé vařit kakajo a konzumovat buchtu. Po snídani se
všichni balíme, lyže připínáme na batoh, lyžáky cpeme do batohu a
vyrážíme směrem vzhůru. Kopec je to solidní, zejména s lyžemi a
zejména pokud se po deseti minutách ztratí značka a jde se „krs“.
Konečně začínají sněhová pole. Na hřebenu je sněhu místy až 30 cm,
což je docela ideální. Všichni nadržení na lyžování obouváme vybavení
a zkoušíme první sjezdy a výstupy. Je to skvělé!!! Batohy na záda a
čeká nás dle ukazatelů pět hodin chůze/jízdy po hřebenu. Počáteční
nadšení střídá po malé chvíli únava, páč pro skialpování se
využívají svaly, o kterých jsem do té doby nevěděl, že je mám. Po
únavě přichází letargie. Po letargii zuření. Pak sundávám lyže a
chvíli jdu v botech, protože sněhu není moc a ne všechna místa jsou
sjízdná. Konečně se dostáváme na pořádný kopec a následuje dlouhý
sjezd do údolí. Ten nám všem dodá dostatek optimismu. Možná to líčím
příliš pesimisticky. Musí se přidat kulisa krásných hor a ta správná
horská nálada. Po sjezdu následuje ještě asi dvouhodinový výstup
k winterarmu na krásné chatě. Začíná se smrákat. Volíme systém
30 kroků – pauza. Poměrně vyšťavení docházíme do chaty. Vaříme
večeři a rychle usínáme. Maďaři dnes nepřišli.
Ráno je jako vymalované. Přes prosklenou stěnu můžeme pozorovat
nejvyšší vrchol pohoří – Hochschwab. Balíme se a nalehko na něj
vystupujeme. Vracíme se pro batohy a rozhodujeme se malinko se vrátit a
vystoupit na ten kopec, ze kterého jsme sjížděli včera. Nakonec ho šlapeme
nahoru dvakrát, páč ty sjezdy dolů byly opravdu úžasné. Odpoledne se
rozhodujeme sjet až do údolí, protože na neděli je hlášeno hnusné
počasí a máme strach, abychom na hřebenu neuvízli. Nakonec přicházíme za
tmy až do Seeweisenu. Auto máme ale o 350 výškových metrů a asi
20 serpentin výš. Pro zvýšení pravděpodobnosti, že někoho stopneme,
vyrážím sám pěšky po silnici. Mnoho aut projelo, posvítilo si na mě, ale
nezastavilo. Až v 19. serpentině mě nabírá policista a veze mě zbylých
50 m k autu. Pech. Sjíždím za klukama, večeříme, kousek popojíždíme a
usínáme.
Ráno lehce poprchá, tak sedáme do auta a míříme domů. Výlet to byl velmi
povedený, skialpinismus je úžasný a doufám, že se ještě někdy půjdeme
takto projet :-)
Standa
Novější zápis: Ostříží přespání a sobotní závody (4.–5. 4. 2014) Starší zápis: Lišácká výprava do druhé světové války (14.–16. 3. 2014)
|
Čtvrtek 28. 3. ’24 svátek slaví Soňa Zelený čtvrtek
Podporují nás
Jak psát na web
|