Znak Junáka

91. oddíl Junáka Brno

Jednadevadesátka – katolický chlapecký skautský oddíl

Liliový kříž

Výtažek z knihy Miroslava Nevrlého: Karpatské hry.

Obsaženy „hry“, chybí popisy krajiny.

Úvodem

Malá knížka o velkých životních radostech – tak bychom mohli charakterizovat tento útlý svazek. Miloslav Nevrlý, autor pověstné Knihy o Jizerských horách, profesionální přírodovědec, skautský vůdce a Náčelník roverů, do něho uložil nejcennější a nejhlubší zážitky ze svých toulek přírodou. Karpatské hry byly dopsány před deseti lety tehdy bez naděje na řádné knižní vydání. Severočeští horolezci je rozmnožili rotaprintem jako pololegální tiskovinu. Přes malý náklad se rozletěly do celé republiky . Stovky mladých lidí si opisovaly celé stránky, mnozí dovedou nazpaměť dlouhé pasáže. Čtenář putuje s autorem horami, které patří k nejkrásnějším v Evropě. Ale to není důležité, hlavním obsahem je vyprávění o „životních hrách“, jaké lze „hrát“ kdekoli, uprostřed lidí i v nejhlubší samotě. Nestačí o nich jen číst, je třeba se podle nich i řídit!

PRVNÍ BRATRSKÉ SLOVO

Indián toho neví možná mnoho, ale to, co ví, stojí za to, abychom se od něho naučili.
(Joe Hamann v knize Po stopách Divokého západu)

Začnu zdánlivě zdaleka, ale vytrvej, bratříčku, je to dobrá vlastnost.

Než začal kdysi indiánský náčelník a světec Dobré Štěstí, jehož jméno překládali před staletími španělští misionáři jako Bona Ventura, hovořit ke svým menším bratřím, k indiánským chlapcům, k tmavým hlavičkám, ze kterých chtěl udělat muže, oslovil je: „Naslouchejte a dejte se nadchnout!“ Umlkl. Nejbližšímu chlapci položil ruku na vlasy a druhou opsal ve tmě kruh. Velký, ohromný kruh.

Oheň praskal a chlapci byli tiší jako říční mihulky. Tušili, že ve tmě, která obklopovala oheň, v kruhu, který se prostíral do všech stran a nikde nekončil, leží celý svět. Nic o něm dosud nevěděli, tím víc po něm toužili.

A Dobré Štěstí jim o něm začal vyprávět. Mluvil o travinách, kterými odnikud nikam pádí se hřměním zdivočelí koně. Byla tichá noc, ale chlapci přesto slyšeli daleká ržání. Mluvil o jezerech, do nichž padá jen stín horských štítů. Byla bezvětrná noc, ale chlapci cítili, jak vítr nese nad průzračnou jezerní vodou vůni lososů. Mluvil o pouštích, nad jejichž osaměním se vznášejí jen barevná mračna. Byla chladná noc, ale chlapci cítili, jak bílé pouštní slunce tiskne do úst chuť žízně, písku a svobody. Mluvil o propastech s oslnivými stěnami a temnými jícny, na jejichž nedohledných dnech se může ukrývat cokoli. Byla temná noc, ale chlapci viděli, jak lesklokřídlí orli plachtí ve slunci vysoko nad útesy. Mluvil o nekonečných jezernatých lesích, jejichž rozloha byla pro ně nepředstavitelná. Přestože seděli okolo ohně, cítili, jak hebká je rysí srst a drsné pobřežní křoviny, jak nohy váznou v chladných močálech. Takovou moc nad tmavými hlavičkami mělo slovo Dobrého Štěstí.

Naslouchali a nechali se nadchnout. Celý svět jim v tu chvíli patřil, toužili po něm. Nevyprávěl ale jen o světě a jeho krajích. Hovořil i o hrách osamělých lovců a poutníků, o tom, jak krásný je mrazivý den a stejně nádherná i jeho letní palčivost. Jak je dobré umět snášet hlad i být nasycen. Jak mnoho zdánlivé protichůdných věcí je krásných. Že je kupodivu stejně krásné, když se člověk narodí i když zemře. Že všechno v indiánské zemi je dobré a tomu, kdo se naučí milovat dobro, všechny věci, i špatné, pomáhají k dobrému. Ale tady misionáři, kteří zapisovali slova Bona Ventury, zašli trochu daleko, na to byli indiánští chlapci mladí, příliš dychtiví. Tmavé hlavičky! Koně a trávy, ryby a jezera, poklady a orli a snad ještě písek a mraky, to bylo pro ně, tomu rozuměli. Konečně, proč ne, na všechno jednou dojde, až pomine čas proskakování, přijde jiný čas.

Nežije už Dobré Štěstí, ani ti, kterým po nocích vyprávěl o zemi a o hrách, které na ní mohou hrát, ale rodí se nové hlavičky, plavé, hnědé i černé a snad dosud nezemřela radost z prostých věcí a čistých krajin ani z toho, co v nich krásného poutníka potká. Když jsem já byl mladý jako indiánští chlapci, tichý jako říční mihulka, také jsem toužil po cizích krajích, cizích zvířatech, lidech, čemkoli. Náčelníka Bona Venturu mně nahrazovaly knihy, sta cestopisů. Psalo se v nich o severních tundrách i jižních pouštích, mongolských pláních i aljašských horách. To ale byly kraje, které ležely za hranicemi mého kruhu. Kruh tehdy nebyl nekonečný, byl malý, dokonce křivolaký. Vypadal takhle:

Málo se smělo cestovat a bylo jisté, že nespatřím tajgy, pouště, fjordy ani tmavovlasé dívky v době, kdy jsem o to celou bytostí stál. Nezbylo než se vydat do kruhu ojedinělého, křivolakého tvaru. Nepoznal jsem nekonečný světokruh do šířky, ale malý zeměkruh do hloubky. Byla to bezpochyby z nouze ctnost, ale byl to i neobyčejný kruh. Krásný! Chodil jsem v něm většinou, a také nejraději, sám. Vlastně napřed sám, pak s přáteli, potom s přítelkyněmi, nakonec zase sám. Pěšky.

Asi čtvrt století. Tisíce kilometrů: byl to podivuhodný kruh! Bylo v něm všechno pro tmavou hlavičku. Veletoky, velehory, vodopády, ledopády. Pasti na rysy i propasti s orly, s mnoha druhy orlů. Slané roviny, horké planiny. Hebké písčiny, stepní traviny, koně se na nich pásli. Jeseteří vody, luzní pralesy, komáři k nevydržení, mrtvá říční ramena a v nich – želvy! Hory, ze kterých nevidět dokola nic než hory. Nejčistší, nejosamělejší jezera. Skalní bludiště s rostlinami, jejichž vůně se nezapomínají a jejichž jména zpívají. Nekonečné bukové lesy východu, černí kanci jejich páni. Pusté rašeliny – na osamělou hlavičku z nich táhne teskná hrůza. Bahnité řeky s kolmými břehy, v nich hnízda vlh, nejpestřejších ptáků. Losi a lososi. Vlci a medvědi, divoké kočky. Domorodé dívky pod poloninami, slovům jejich písní nerozumíš, bratříčku, ale tančí-li, svírají se ti pěsti a v očích stojí slzy štěstí. Pastýři v kožiších, starovůně ovčích pastvin. Vichry! Dřevo na tisíce ohňů osamělých noclehů.

Prožil jsem v tom křivolakém kruhu všechno, o čem jsem se dočítal v knihách o dalekých krajích, všechno, po čem jsem toužil. Prožil jsem tam chvíle, které se mně zdály nejnádhernější, ale vím také, že mnoho lidí by si jich ani nevšimlo. Hlady, zimy, žízně a dobrodružství, které by jiní nepovažovali za nic zvláštního. Strachy a radosti, kterým by se smáli, ale které znávali cestovatelé v mých knihách. Viděl jsem kraje, jejichž mír, čistotu, samotu a krásu si budu pamatovat celý život, a přesto lidé, kteří šli tehdy se mnou, ani nepozvedali oči, lhostejně je míjeli. Čert je vezmi, jejich škoda, chyběla jim duše dítěte!

Pak se ale cosi začalo dít s blaženou slovenskou zemí mého mládí. Zprvu nepozorovaně, ale později stále rychleji a víc v ní přibývalo zákazů, zápachů, tlusťochů, cizinců, asfaltů. Před třiceti lety jsem stanoval na konci Látané doliny v Roháčích, jídlo na celý měsíc jsem si přinesl na zádech ze Zuberce a za čtyři týdny nikdo neprošel deštivou dolinou. Dnes? Škoda slov! Uráželo mě skrývat se jako psanec v horách, v nichž jsem kdysi býval sám a nikomu škodu neudělal. Jako plaché zvíře jsem cítil: přišel čas táhnout o kus dále. Táhl jsem k východu po Karpatech a přišel do rumunské země! Zamiloval jsem si ji stejně slepě a nerozumně, jako se starý muž dokáže k posměchu všech zamilovat do mladé dívky. Vrátila mně ale starou radost, bratříčku! Nalezl jsem hory, na kterých dosud celé dny nepotkáš člověka, jejichž vody jsou sladké a lesy bezcestné a na jejichž pastvinách a skalách můžeš hrát dávné hry. Připomínala mně, jak vypadalo Slovensko, ta Horní země uherská, před mnoha lety. Tam v Sedmihradech čas dosud líně míjí za dlouhých uherských měsíců a o půlnoci nevidíš z hor jediné lidské světlo, jen černé lesy a nekonečné pláně.

Teprve nyní přijde to hlavní! Chci ti vyprávět o některých rumunských horách i o hrách, které v nich dosud můžeš hrát. Ovšem – mnoho mně chybí do Dobrého Štěstí, nebeského učitele! Téměř všechno. Mám jen málo naděje, že dokážu, abys chvíli naslouchal, aby ses nadchl. Prostoje nutné se o to pokusit, vždyť každá země a každý čas mají svoje tmavé hlavičky, písčiny, orly a svobodu a noční ohně planou i v jiných světadílech.

Chtěl bych ti popsat, bratříčku, některé rumunské kraje jako pohádkové země, napůl skutečně a napůl stejně pravdivě, ale tak, jak je vidí děti: bez zbytečností, se zachováním tajemství. Krátce, na několika řádcích. Nebude to průvodce, na jaké jsi asi zvyklý, příručka, která by popisovala všechno, cesty, hotely, letopočty, barvy značek na stromech, jízdní řády, kde zahnout, kde zas jít rovně. Sta zbytečných věcí. Takové knihy nejsou nutné, většinou dokonce hubí fantazii a samostatnost a zabíjejí smysl putování a poznávání. Podstata je jinde. Čím svobodněji půjdeš, tím lépe. Víc zkusíš, víc prožiješ!

Musíš se ale smířit s tím, že možná ani v Rumunsku nenajdeš již všechno úplně stejné, jako jsem to viděl ještě před nedávnem já. I tam se leccos velmi rychle mění, pospěš si! Ale tak tomu bylo vždycky, každý věk si musí vytvořit svůj vzor krásy a divokosti přírody, i já jsem musel. Kdyby vstali z hrobů sta let mrtví domorodci z horních Uher, zaplakali by nad přírodou svého Slovenska, jak jsem ji – v její domnělé divokosti – poznal před lety já. Ta divokost by se jim zdála ubohá a chudá. Nenašli by v lesích divoké zubry. Já jsem zubry nepostrádal, byli vyhubeni dlouho před tím, než jsem se narodil, nepoznal jsem, jak nádherně temně asi duní zem, když běží. Postrádám ale opuštěnost Roháčské doliny, ta se během mého života změnila. A tak tomu bude i s tebou, bratříčku! Divokých věcí ubývá, ale i ty najdeš ještě mnoho krásného! Jen hry osamělých poutníků snad zůstávají dosud stejné. Popíšu ti některé z nich, za mých dávných lepších dnů mně působily radost!

Bratrské slovo končí. Opatrně, jako Indián, se plížím k tvému ohni, k tvému táboru. Chci ti něco říci, něco tě naučit a přitom nevím, proč to dělám, nepokazím-li něco, léta jsem to odkládal. Dokonce mě ani nenapadlo chtít měnit tvůj život, nezajímal jsem se o něj, zajímaly mne jenom trávy, které na planinách utíkaly před větrem. Žloutnoucí javory na horách a písčiny, které za večerů chladnou na březích vod, jsem měl raději než tebe. Osamělé noční ohně mně byly nade vše. Také hry jsem miloval, hry osamělých na cestě, divoký zpěv po lesích, při kterém jsem se zalykal radostí. A teď přicházím, a dokonce s obavami! Snad přicházím jen proto, že cítím z tvého ležení, z tvého tábora vůni nudy, ale i touhy. Prázdnoty a omrzelosti, ale i dobré vůle. Lenosti, ale i odhodlání. Závisti, ale také dychtivosti. Sem s tebou, hedvábný bratříčku, blaženější je dávat než brát! Ale nejdůležitější je probudit touhu. Otevřít oči. Nadchnout. To je nejtěžší úkol. Ostatní už záleží jenom na tobě.

Poslední věty vyzněly možná velikášsky, ale nemyslím to tak. Ať Dobré Štěstí řídí moje slova!

HRA NA POUTNÍKA S LEHKÝM SRDCEM

Jediní lidé, kteří nikdy nezbloudí,
jsou tibetští a mongolští lámové,
kteří celý život bez ustání putují nesmírnými rozlohami vysoké Asie.
Jdou stále z místa na místo, a nemajíce domova,
nemohou k němu ztratit cestu a zbloudit,
nemajíce cíle, nemohou sejít z cesty a minout ho.
Jdou lehce, všude šťastni, všude svobodni.
(Lady Evelyn E. Sloocková, cestovatelka, 1881)

Tvář mi žhne rozčilením, bratříčku, popsat první hru je nejdůležitější, ale i nejtěžší! Nezbytné. Bez jejího pochopení budou tvoje cesty marným plahočením a další čtení mařením času. Popsat hru na poutníka s lehkým srdcem, lehkými střevíci, lehkým rancem. Ranečkem. Nejkrásnější hru.

Je dobré začít hrát již v mládí. Ne v dětství, kdy bolí nohy a jedinou vzpomínkou na cesty je zmrzlinář, ale v mládí. V čase, kdy duše je otevřená a dychtivá. Svět jí prochází jako letní světlo kostelním oknem: barevně a jásavě. Trvale. Navždy. Duše je schopna okouzlení a kolena jsou ještě pružná. Tělo je kůň a duše jezdec a ve slunečním vichru nad nimi dosud neporazitelně vlaje korouhev lehkomyslnosti!

Vídám občas i u nás takové poutníky. Mladé a krásné. Jasnohřívé štíhlé dívky se záplatami na kalhotách v podobě srdcí, obrácená srdce pak připomínají jejich zadečky. Vedle nich se klátí mladíci podobní princům Haraldům Krásnovlasým. Bezstarostní, dvoumetroví, s pletenou brašnou na rameni. V ní nemají téměř nic. Pod paží deku a na bosých nohou sandály. Záviď jim jejich lehkost! Jdou. Kam? Kde budou spát a co budou jíst? Lehké duše! To jsou praví poutníci.

Ale nejen oni. I jiní poutníci chodí po zemi. Tisíce roků. Lidé je v různých dobách a různých světadílech nazývají různě. Tuláci, poutníci, pobudové, proroci, výletníci, vandráci, světci, lufťáci, pocestní, darmošlapové, potulní kazatelé, krajánci, cestovatelé, turisté (žertovné slovo!), čundráci, objevitelé, trempové, lámové. Jdou z místa na místo. Nejopravdovější nemají domov, ostatní se ho po čas putování vzdávají. Někteří se jim obdivují, jiní jimi pohrdají. Mohamedáni se za ně modlí, mohamedánům se příčí marné trmácení, litují cestovatele i jejich nohy unavené a rozedřené vyprahlými skalami. Sedí doma, za horkých odpolední spí, pokuřují vodní dýmky, čaj pijí, slunečnicová semínka louskají. Proč ne? I to je krásné. Ale málo zasloužené, můj sametový bratříčku! Je nutné se napřed dny plahočit, čím déle, tím lip. Teprve pak dostane hloubku a smysl krása tichých odpolední, úplného spočinutí, kdy praskot slunečnic je jediným znamením času. Poutník, který kdysi vyšel z města Tarsu, říkal, že je dobré mnohé vyzkoušet a nejlepšího se přidržet. Nikde se nedá víc zakusit než na cestách bez domova. Dobré i zlé. Poznání je smyslem cest.

Zdálo by se, že dnes již není možno svobodně putovat. Že zmizela doba vandráků, krajánků, potulných mnichů a zarostly cesty ke stohům, podél mlýnských náhonů, do klášterních zahrad. Touha po volném tažení krajem ale zůstala, objevilo se cosi jiného. Zpitvořeného. Krásného i hrozného. Turistika. Samo to slovo znamená málo, je stejně bezobsažné jako slovo svět. TOUR – francouzsky cesta kolem něčeho, obejití, obeplutí, oblétnutí. Procházka i vycházka, projížďka i vyjížďka. Také věž, otáčka, obrat, kolo, obvod, objem, okruh, obrys, povaha, příčesek, pořadí, obratný kousek. Břicháč, pořez, tlouštík. Mnoho významů, mnoho je i touristik i touristů. Dlouhá řada od těch, na kterých leží duch tíže, mamonu a nesvobody, až po lehkonohé ptáčky.

Ty první nelituj. Svůj žernov si sami ještě platí: prodali svou neschopnost se o sebe postarat cestovním kancelářím. Nešťastníci! Trest si odpykávají ihned, jak to má být. Je s nimi létáno světem v kovových bednách a vteřiny je pohánějí od hotelu k letišti. Jiní cestují v plovoucích mořských bednách, nuznější si privoďují opruzeniny ve vedrem rozpálených autokarech. Jedno mají společné: vracejí se domů z nezasloužených cest velmi neosvěženi, s pocitem, jako by smíchali lahodnou snídani, oběd a večeři v jedné kádi a břečku naráz vypili. Odvážnější břicháči – turisté usedají do vlastních, většinou výbušnými a páchnoucími motory poháněných strojů. Duch tíže pak na nich sedí od začátku do konce. Hory nad nimi svítí ve slunci, lesy na úbočích se převalují ve vonných větrech jako mořské louky, ale mamě lákají, asfalt připoutává a stahuje k zemi. To nejsou praví poutníci, podřídili se hmotě. Pánové s tlustými lýtky a chlupatými podkolenkami patří již ke královské třídě turistů. Těžkých poutníků. S velkými batohy hřbetolamy procházejí přírodou, nezřídka i hornatou, velmi bytelně a zajištěně. Bydlí v chatách, srdnatější ve stanech stálých táborů. Milují spolky sobě rovných, hlaholí a společně loví turistické odznaky, plakety, diplomy, uznání. Jsou solí turistické země. Udržují poutnické povědomí, sčítají míle uchozené po ztuha naplánovaných trasách, jejich počty kamsi nesmyslně hlásí a lesy pomalovávají tisíci barevnými čtverečky, čím hustěji, tím lépe. Ti s nejchlupatějšími podkolenkami jsou i držiteli výkonnostních tříd, ano, i Mistry turistického sponu!

Přicházejí vodní turisté, cyklisté, horolezci. Nádherní poutníci, ale nemohou jít všude. Duch sice silně a volně vane, ale tělo je připoutáno k vodám a loďkám, silnicím a obručím, skalám a provazům. Nejsou lehcí, vím to, patřil jsem mezi ně. Cestovatelské, přírodovědecké a velehorské expedice již dnes nejsou putováním. Tuny železa, povinností, jídel a odpovědností znemožňují lehkost a radost. Mnoho druhů turistů jsem vynechal! Vždyť dosud platí slova stařičkého Irenea ze Smyrny, Že „Bůh zajisté není tak chůd, aby každému poutníkovi nemohl propůjčit jeho vlastní duši“. Nalézt vlastní pojetí, smysl a radost.

A proto budu, bratříčku, psát jen o nejlehčích poutnících. O šlechtě, často zchudlé a divoké, mezi turisty. O ptácích mezi poutníky. O těch, kteří ještě dnes jsou schopni se vydat na cestu do neznámých hor a lesů jen s tím, co unesou, bez obav, jak skončí den a jaké budou příští. Putují ve slunci i dešti buď o samotě, nebo ve společenství, lehce, bez starostí. Chudoba – největší svoboda. Podávají si tak ruce s dávnými bratry, kteří v umbrijském slunci, thébských píscích nebo tibetských větrech chodili jen s čistou myslí, žebráckou miskou a provazem kolem beder. Je to prastaré vábení. Již před tisíciletími se pro něj vydávali lidé do pouští, nejsvobodnějších a nejchudších krajů. Staroegyptský papyrus říká, co je tam čekalo: „Poutník jde pouští a chléb a vodu si nese na rameni jako osel své břímě. Obratle jeho zad jsou ohnuty a jeho nápojem je páchnoucí voda“.

U nás nelze chodit do pouští, ti, o kterých budu psát, chodí do lesů a hor. Puťák, vandr, čundr, taková cesta může mít i jiná jména. Tlupa chlapců a dívek. Většinu krajů projdou jen jednou. Těžko říci, je-li to dobré nebo špatné, ale nerozmělňuje jim to první, nejostřejší dojem a nezažijí zklamání při návratu. Kam dojdou, tam ulehnou, kde se jim líbí, tam se zdrží. Co najdou, to snědí, stany většinou nenosí. Mnoho lidí by taková existenční nejistota hubila, ale jim prospívá. Nejistota uchovává duševní pružnost a jas. Nevědí dne ani hodiny, nemocemi málo trpí, zmoknou-li, uschnou, je to jednoduché. Jsou odkázáni sami na sebe a jejich pýchou je rovnováha mezi mnohadenní soběstačností a co nejlehčí tornou. Dodává to sebevědomí a poutníci se mohou odvážit i do odlehlých krajů, kam tíha a pohodlí, mlsnost a opatrnost jiné turisty nepustí. Obtížné je ale smířit soběstačnost s lehkostí, dlouho se tomu nutno učit! Je to ale nezbytné, protože jenom při lehké torně může duše opustit tělo a poletovat nad ním ve větru a v radosti, která je smyslem lehkých, dalekých cest. Komu není dána, nadarmo vláčí tělo po horských lesích! Duch nejlépe létá po horách, když je ruksak tak lehký, že ho uneseš na jednom rameni. Toho je ale těžké dosáhnout. Hory jsou vysoké, lesy hluboké, k lidem daleko a tělo je neskromný kůň: ve dne musí jíst a v noci se chce zahřát.

Mnoho užitečných vlastností tříbí taková letní putování. Skromnost. Nezávislost. Vytrvalost. Překonání strachu, skleslosti těla i ducha. Úctu k zemi i domorodcům. Poznání kraje tak důkladné, jako když mravenec tykadly hmatá. Při putování se nádherně zpomalí čas, rozloží se na okamžiky, žiješ po tu dobu v jiných rozměrech. Z jedenácti měsíců roku si nepamatuješ ani desetinu toho, cos prožil za jediný měsíc letní cesty. Celoroční plytkosti a jejich trpasličí dny se propadají do studny zapomínání, ale plnost času několika letních týdnů putování zůstává, léta z tebe vyzařuje. Oněch jedenáct trpasličích měsíců není úplně zmarněných, lze je trávit nad mapami. Jako z čarovných ořechů z nich vyvstávají kraje, do kterých obrátíš kroky příští léto.

Tvář mi dosud žhne. Stále se mně zdá, že krásu lehkého putování popisuji jen matně a vlažně. Že tě nenadchne blažená představa takové cesty. Zbývá poslední, nejvyšší karta. Víš, co je na lehkých cestách nejopojnější, bratříčku? Svoboda! Uchvacující proud svobody od sladkého jitřního nadechnutí, hlubokého, až slastně zabolí v klíčních jamkách, po večerní usínání, které zalehne bezvládné tělo jako teplé huňaté zvíře. Jen cesta ti dá svobodu, lehkonohý ptáčku.

Neznámé pohoří. Sedíš na holém hřebeni, pofukuje stříbrnými smilkami. Tchořím krokem se blíží karpatský večer. Tmavě a nepozorovaně. Tiše. Dokola pod tebou jen sedmihradské lesy, oko se nikde nezachytí. Z hor stékají zelené prameny hřbetů a hřbítků, samota je úplná. Jsou taková pohoří. Kam se vydáš? Nikde pro tebe není předem uchystáno lože, není objednáno jídlo. A přece se vždycky vyspíš a ani hlady nezahyneš. Na kterou stranu půjdeš? Můžeš jít kamkoli, jsi svobodný. Do severních dolin a odtud dál k říčním proudům, oblázkovým břehům Bukoviny. Nebo do jižních roklí a jimi daleko k pelyňkovým pastviskům valašských rovin. Nebo k východu až tam, kde hory už padají na moldavskou stranu. Všude to bude nádherné, takové, jaké si to uděláš. Máš strach z neznáma, ale i křišťálovou jistotu, že domov máš všude. Zabloudit nemůžeš, všechno nosíš s sebou, kam dojdeš, tam je tvůj cíl. Stříbrně pofukuje, oko se nikde nezachytí. Z cizích lesů vane chlad, kdesi v nich je tvoje dnešní lože, je tam i voda, které se napiješ. Všude čeká neznámé. Dlouho bys seděl ve smilce s kamenem pod zády, aleje nutno se rozhodnout, večeru tmavne kožich. Vstaneš, jako zvíře chytáš vítr nozdrami. Pak přijde okamžik svobody, který nelze zaplatit, přiletí jako šíp. Náhle víš, kam půjdeš.

Neznámo před tebou, neznámo za tebou, vstříc ti běží jen tchoří tlapky noci. Sladká, nebeská vteřina svobody!

HRA NA KRALEVICE A KRÁLE

Spatřil jsem za svého života mnoho divokých a krásných krajů na pomezí Států a Kanady, které oko bělochovo do té doby nevidělo. Jako první bílá tvář jsem se sklonil k průzračným vodám Yellowstonského jezera. Byly to nádherné okamžiky. Stály mne mnoho námahy, útrap, hladu, strádání, nebezpečí a zdraví, ale ničeho nelituji. Vzpomínám-li ale dnes jako poloslepý stařec na všechny své cesty, pak nejúžasnější byla dvoudenní výprava přes Dikobrazí údolí do lesů za farmou mého otce. Byl jsem třináctiletý jinoch a otec jen nerad svoloval. Nikdy od té doby jsem již nemusel překonávat takový strach ze samoty, dálky, neznáma jako tehdy, ale také žádné vítězství již nebylo cennější a štěstí a hrdost nad sebou samým větší, než když jsem po první osamělé noci popatřil z temene Jezevčího vrchu poprvé v životě na nekonečné lesy severu.
(Jim Bridger, stopař a objevitel Dalekého západu, 1881)

Jsem rád, že tě ještě všechno očekává, šťastný bratříčku! Vždyť kdo se v mládí vydává na cesty, podobá se kralevici ze starých pohádek. Chlapec, příští král, jde do neznáma, do daleka. Putuje osaměle, sám neznámý, a hledá to, co jiní se hledat neodváží. Nevede ho baživá cílechtivost, velikášství či hrabivost ani černá ctižádost, jen tiché vědomí předurčení, daleká a jasná hvězda. Mnoho prožije a opět se vrátí, nečetl jsem ještě, že by se kralevic šťastně nenavrátil.

Takové první a nejkrásnější cesty začínají, když z dítěte vyroste chlapec, kralevic. Cíle chlapců jsou zdánlivě malé, Jezevčí vrch nad Dikobrazím údolím, ale pocit vítězství a slasti ze samostatnosti je dokonalý, nikdy později překonaný. V chlapeckých výpravách je jako před výbuchem vesmíru zhutněno a jako v nebekvítku zavinuto všechno, co dospělý věk již jen rozvíjí. Cesty dospělých jsou delší a okázalejší, ale kdo rozhodne, bratříčku, je-li cennější deset chlapeckých kilometrů nebo tisíc v dospělosti? Vždyť nejen jedinec, ale celé lidstvo stárne a musí si klást stále vzdálenější cíle, aby zakoušelo stejnou slast jako ve svém mládí. V minulém století stoupali do Alp pánové v lodenových havelocích, s plédy, lahvemi brandy a s žertovně okutými botami. Horolezci praví a nefalšovaní, riskovali zdraví a život. Vylezli přešťastní tam, kam tě dnes, lhostejného a omrzelého, vyveze lanovka nebo auto. Dnešní horolezci, aby získali stejnou sebedůvěru a pocit výlučnosti, musí léta trénovat, omrzat a pak, s výzbrojí podobnou výzbroji kosmonautů, rachotit týdny v expedičních kamiónech na druhý konec zeměkoule do Himálaje, And, Pamíru. Kdysi plavba po Černém moři za zlatým rounem, dnes vystřelování neprodyšných těžkooděnců na Měsíc.

Chlapci to mají jednodušší. Jednou přijde den, kdy lidé v jejich okolí se jim náhle zdají bledí, uhrovatí a nesnesitelní. Je nutno vyrazit od nich pryč do čistších krajů, kde září daleká a pravá slunce! Takové cesty se nejjasněji otiskují do duše. Již nikdy později si z cest víc nezapamatuješ a necítíš větší dobyvatelskou pýchu. Měl jsem štěstí, že právě v té době jsem objevil a prošel všechna československá pohoří. Pěkně jedno po druhém, bez průvodců, většinou sám, jen s předválečnými vojenskými mapami. Chodil jsem Slovenskem a stoupal do karpatských hor jako chlapci z přímořských zemí vyplouvali do jižních moří. Ušel jsem jistě tisíce kilometrů, nepočítal jsem je, ale téměř každý z nich si pamatuji: tam bývaly mé zlaté říše! Poznal jsem, že nejkrásnější věci prožije člověk jen v samotě a v tichu, bez péče rodičů, která sice zahání hlad a starosti, ale hubí radost a samostatnost. Učil jsem se také vytrvalosti, protože není nic horšího než kvůli dešti, únavě či chladu nebo ze strachu před hladem nebo osamělostí nedojít tam, kam si člověk předsevzal. Jdi stále dál, zítra již bude všechno lepší! Kdykoli jsem se obrátil s hořkým pocitem zády k cíli, vždy mě pak stálo mnohem víc času, peněz i útrap dojít tam příště, protože ještě nesnesitelnější než hlad a zima je nesklonit se k jezeru, jehož vody jsem si dlouhé měsíce před tím představoval. Pamatuj si, bratříčku, že bláto zmizí a hlad je zapomenut, ale chuť čiré jezerní vody zůstává v duši natrvalo. Nezapomeň, že ctí králeviců a conquistadorů je nadlidská vytrvalost. Jen houšť a větší kapky, opakuj si vždycky to krásné přísloví, a budeš-li již plakat, plač potichu.

Pozdější cesty v dospělosti jsou již jen odleskem dávných kralevicových poutí. Se smutkem nahlédneš, že nelze spatřit všechny hory a projít všechny poledníky a rovnoběžky. Ale nezahořkneš-li či nezmalomyslníš-li, není dospělost ztracená! Dokonce až tehdy získáš královské poznání, které je kralevicům odepřeno, že země je všude krásná. Že prožít krásný den lze i na zarostlých smetištích.

Možno bloudit lebedovými houštinami jako obr lesnatými horami. Spousty tajemství. Slunce i tam svítí na dobré i na zlé. Není již nutné prchat před bledými lidmi a ještě se tím pyšnit. Teprve v dospělosti se vlastně naučíš chodit krajem. Bezcílně a přitom vědoucně se loudat, bez potu a pachtění. Nížiny, rybníky, humna, blátivé cesty, všechno jedno, všechno krásné. Jednou ročně, zjara jako rytíř Paleček, táhnu krajem. V kožené bundě, jen se spacím pytlem. Nížinami, na které jsem v mládí neměl čas, kterými jsem pohrdal. Očistná slunečná lázeň po zimě, do nohou a zad se vrací síla. Ptáci volají nad lesy. Jdu pomalu, zlehka. Po jehličí posedávám, po úhorech polehávám. Na takové cestě mě napadá nejvíc myšlenek, je to každoroční duchovní obnova, jarní vytrubování. Bez zásob jídla, kam oči vedou. Bez urputnosti mládí, bez pýchy, zklamávajícího očekávání, jen s radostí. Mávám na lidi, jdu, jsem. S láskou procházím místa, která by se mnohým nezalíbila. V mládí bych o ně nezavadil. Okraje vsí, které mají daleko do severské čistoty. Vesnice podobné slovanským zádruhám, po zimě bláto, uvadlé merlíky, stařiny na nekosených tužebníkových mokřinách, rozvalené ploty, husince a neprořezané jabloně a pod nimi hnijící loňská jablka. Všechno se mi líbí. Vůně jara, syrovosti, hnoje, vůně, které mám rád. Lidé je dýchají již tisíce roků, přešly jim do krve, ve městech bydlí teprve několik set let. Jen v takových vesnicích nacházím ještě zbytky přirozené, penězi a turistikou neotrávené pospolitosti dobromyslných surovců, sedláků a selek. Zádruha – druh za druha. I mléko dají, nocleh na seně nabídnou, brzy i tomu bude konec. Noci pak trávím na jarních cestách v bažantích zásypech. Bývá v nich sucho a po zimě dost jídla, před usnutím vybírám mezi plevami a ptačím trusem zrnka pšenice, sládnou v ústech, nejstarší jídlo. Také spím v srnčích krmelcích, za teplých nocí pod trnkou. Na půdách opuštěných rybářských bašt a u dobrých lidí, najdu-li je.

Jak je to daleko od mladých cest kraleviců do pustých hor, od touhy po jižních mořích! Znovu cítím, že člověk není stvořen, aby miloval jen jedinou věc. Že je schopen – je to dobré či záhubné, bratříčku? – milovat rozporné věci. Velehory i blátivá návsí, samotu nočního ohně i pralesní řev pivnic. Ticho jezemích břehů i pouťový ryk orchestrionu. Neochvějnou věrnost jedné ženě i nejbezuzdnější nemravnost, zpustlost, rytí tlamou v blátě. Nepoddajnost dubu, který zemře v bouři, i ohebnost rákosu, který se před nezvládnutelným vichrem na čas skloní. Čistotu pouště i svinská zákoutí smetišť, evangelijní chudobu i peněz nepočítané. Arktidu i teplá moře, hadry i nádheru, nezřízené hodování i tvaroh s chlebem po zbytek života. Všechno nosíš v sobě, bratříčku!

Uzavírají se dvě hry, na krále i na kralevice. Měl bys vědět, že obě se dají nádherně hrát i v krásné rumunské zemi. Jako kralevic tam půjdeš tesknými horami, jejichž opuštěnost tě bude svírat, a neznámá slova pastýřů ti nerozjasní tvář. Bouře bude temně řvát, a nepostaráš-li se sám o sebe, nebude ti dobře. A jako král se budeš líně toulat stepními písčinami a tam, uprostřed roviny, pocítíš krásu dnů, kterou ne každý vidí, kdy slunce dští kolmo vedro na plochou zem, a tvoje cesta bude horká, nekonečná a zdánlivě zbytečná.

Neobávej se ničeho, vydej se třeba na konec světa, všude to nějaké je. Nezabíjí hlad, žízeň ani dálka, ale strach z nich. A dojdeš-li do Himálaje? Máš o něm možná zkreslené představy z hrůzostrašných horolezeckých knih. Je to pastýřský kraj. Spokojíš-li se ječnými plackami a čajem jako domorodci, můžeš jít až pod nejvyšší hory světa nalehko jako do Karpat. Přidej se k bosým pastýřům, vyhánějí v létě svá stáda až k okrajům ledovců, tam, kde horolezci mají své základní tábory. Jdi lehounce, jako chodili dávní kralevicové. S čistou myslí a s tichým vědomím cíle za dalekou a jasnou hvězdou.

HRA NA JITŘNÍ RADOST

„Je nový den!“ (Nejkrásnější výkřik)

Sluneční jitro je planoucí meč. Tisíc výrazů by mělo mít pro svou krásu: jeho úder tě přivede do ráje!

Nad planiny hor se vzneslo slunce. Jitřní plameňák. Letí. Tiché a zářící. Probudil ses, narodil ses. Začal nový den: v něm se odehraje všechno.

Jsi-li na cestách, spi za jasných nocí pod širým nebem. Jen tak se správně probudíš. Dřív, než vyjde slunce. Otevřeš oči a venku ještě – bledý úsvit. Spací pytel těžkne vlhkem. Ležíš v něm pevně uzavřen, oblit vlastním teplem. V trávách je dosud noční chlad a nebesa dávají rosu. Pohneš nohou a tělem proběhne mráz; lépe se nehýbat, tiše spočívat. Jen oči hledí k nebi dosud bledému. A náhle prožiješ stejnou vteřinu štěstí jako Eskymáci, když spatří na sklonku polární noci vysoko na černé obloze zářivě bílého ptáka. Prvního osamělého ptáka, který se po zimě vrací a letí: z jihu na sever! V eskymácké zemi je dosud tma a mráz a slunce ještě pod obzorem, ale zpod něj již vysílá paprsek světla měsíce nespatřený, týdny očekávaný a ozařuje jím zespodu hruď letícího ptáka. První paprsek v temnotách! Bílý arktický pták tiše vesluje vzduchem, netuší, jaké zářící poselství nese, ale dole pod ním severní lidé jásají, křičí, skákají, řvou štěstím: slunce, život a teplo se vracejí.

I ty, bratříčku, vidíš, jak nad severovýchodním obzorem vyvstane na bledém nebi zelenavý mrak. Mráček. Plyne osamoceně oblohou, široko daleko sám. Slunce dosud nevidět. Hle: záda jitřního mraku jsou dosud tmavá, ale hruď již zářivá. Ten, jemuž ukazuje a vyrovnává nebeskou stezku, jej již ozařuje zpod obzoru svým jasem. Vzchází nový den, v něm se odehraje všechno. Také zemřít můžeš, noci se nedočkat. I spánek je krátká smrt. Ale nyní: nový den!

Když slunce vyjde, zmizí mrak v jasu, rozplyne se. Ležíš stále uzavřen ve spacím pytli, jen chřípí vdechuje vzduch stále vonnější a oči hledí do dosud neoslepující záře. Usmíváš se štěstím: probudil ses a hned tě napadla tisíce roků stará věta indických Upanišad, že jediný je ten, který sídlí v člověku a který sídlí ve slunci. Tehdy je nejlépe zazpívat jitřní oslavnou a děkovnou píseň, písničku, umíš-li nějakou. A neumíš-li, můj bezbožný bratříčku, vymysli si ji, bude se ti ještě mnohokrát hodit.

Ze spacího pytle již stoupá pára, plamenný pták mává stále vřelejšími perutěmi a táhne z tebe rosnou vlhkost. Již se můžeš v pytli pohnout, lenivě rozvalit, mrazivý záchvěv již neprochází tělem. Nebesa dští stále větší vedro. Brzy se opět nesmíš pohnout, ne již kvůli chladu, ale horkem: pohneš-li se, zaleje tě v pytli dusné, mrákotné vedro. Slunce a dusno stoupají. Tehdy přijde svatá chvíle: ani vteřinu již není možné ležet ve spacím pytli. Vysoukáš se ven, ale ani tak nemožno ležet, nelze se svlékat postupně. Naráz ze sebe strhneš všechny noční hadry.

Nejkrásnější je, jsi-li na planinách sám. Ulehni na spací pytel nahý. Bezměrná úleva. Slunce zpívá, hedvábný vzduch ovívá, první přítelkyně mouchy na tebe usedají. Neodháněj je, zpívají ti, olizují tě, skýtáš jim rozkoš. Važ si toho, že někomu můžeš skýtat rozkoš, bratříčku, jednou budeš prstíčkem hrabat! Větřík, vítr se zvedá. Bratřík větřík. Vlahý, ale mouchy přesto odlétají. Nádherný neevropský pocit – ležet nahý na pastvinách. Vydán nebi. O mnoho nás připravují hadry, šaty, oděvy!

A nejsi-li na planinách sám, když jitro vyhrává na letní slunovrátek? Tím lépe, probudíš-li se vedle dívky se zářícíma očima a hebkým hříběcím chřípím. Možná, že právě ona ti za takového jitra rozžehne nad hlavou milostnou lampu, růžové světlo, které zazáří jen několikrát za život, někdy jen na vteřinu, někomu jednou, jinému nikdy, ale stojí za to trmácet se kvůli němu světem! Navždy si ho pamatuješ. Vesmír tehdy vytahuje kotvu. Nekonečná, vteřinová plavba. Mrazení v zádech, slzy štěstí. Tiché zvonění v hlavě, šumění, vyzvánění, růžové světlo při zavřených víčkách. Úplnost, plnost všeho. Dotkneš se lehce dívky a přijde ta chvíle. Svět tone v růžovém světle. Loď blaženosti se houpá na slunečních vodách. Takové světlo, vždy neočekávaně a nevyvolatelně, může zasvítit i jinde, v nejhlubší klášterní samotě, na vrcholu velehory, na stupních vítězů před tisícihlavými zástupy, nad dokončeným dílem, při zpěvu pastevce, když odplouvá mořská loď. Ale nejčastěji ho přinášejí dívky, vonné světlonošky. Vonné světlé nožky – hrají s nimi nejstarší, nejkrásnější hru.

Také milovat seje nejkrásnější ráno. Nejčistší. S dívkou s mořskýma očima. Na planinách, vydáni dychtivému slunci. Jako divocí koně. Hřívy vlají, rzáni, křiky se tam tratí. Snad to není hřích, nebyl jsem to já, kdo vdechl dívkám divokou vůni a dal jim horkou pokožku. Jediný je i ten, který sídlí v dívkách a který sídlí ve slunci. Za takových milostných jiter, kdy slunce tkví v modři jako planoucí hřeb, si myslívám, že je lepší se milovat jen jednou, jedenkrát v životě s divokou jižní princeznou a za trest zemřít, než tisíckrát objímat lenivého lemura. Že krásnější je jediný zářící rok života než padesát matných let. Že jediný planoucí den vydá za deset tisíc tmavých. O dnešek se starej, bratříčku, zítřek se postará sám o sebe! Ale ne vždycky si to myslívám, vždyť ne vždycky září horké slunce nad planinami.

Nejen ve slunci pod širým nebem dalekých cest je možno prožít nádherné jitro, můj životem omrzelý bratříčku! I doma, za listopadových vichrů a kalných .chladen vzchází nový den. Většina lidí, kupodivu, nenávidí jitra, nenávidí probuzení, znovuzrození. Netřeští radostí, ale plouží se sklesle domem a zrůdně se bojí nového dne. Starci bez naděje. Vědí asi, jak den skončí, proto nenávidí jitra. A stačí málo, aby i jejich jitro zezlátlo a den byl stříbrný. Stačí udělat tři věci: zazpívat děkovnou píseň; vykoupat se ve studené vodě; zacvičit si; divoce zatancovat. Tři urážlivě snadné věci a změní se svět! Kalná myšlenka a ochablost zmizí a na jejich místo přiletí síla a s ní přiběhne veselá myšlenka, myš Lenka, myškalenka. Pouhé tři věci, píseň, voda a trochu námahy a jitro je jiné. Ale marné psaní, vím, že to nezkusíš, že se nezměníš, životem omrzelý bratříčku!

Jdu pak ranní ulicí, rozhlédnu se: liduprázdno. Zatančím tedy jitřní taneček. Zatočím se radostí kolem dokola, zadupu, neumím nic lepšího – je nový den. Ještě liduprázdno. Zamečím proto jako kozlík. Hlasitě. Méééé! Pod jasanem dlouho močí starý prostatický ratlík, pozdravím ho co nejfrrrrancou­zštěji: „Bon jour, mon ami, ca va?“ Stále nádherně liduprázdno.

Jitřní zpěv, koupel, pohyb – pocit síly a zdraví. Nezdolnosti těla. Neporazitelnosti duše. Můžeš pak sedět bez pohnutí s rukama na stole, ale přesto cítíš, že jsi silný jako irbis, sněžný pardál, nejkrásnější zvíře. Svaly na zádech se ti samy napínají, a sevřeš-li ruku v pěst, žádná moc ti ji bez tvé vůle nerozevře. Sedíš nehnutě, jako když pardál číhá na horské ovce, připravený ke skoku a nabitý výbušnou silou, ale navenek nehybný. Leží na sněhu jako balvan. I ty sedíš klidně, ale z nitra ti sálá teplo a síla. Nádherný pocit. Celý svět ti v tu jitřní chvíli patří. Sedíš o samotě, nepatrný a bezvýznamný, nikdo o tobě neví a přesto: v takovém jitru ti patří zeměkoule!

HRA NA HVĚZDNÝ ŠIRÁK

Můj stan, kterým vítr profukuje, jest líbeznější než nádherný zámek.
(Um-Jesid, matka šestého kalífy)

Noci jsou úhelnými kameny cest, královskými hrami. Dny mohou být horké nebo deštivé, únavně dlouhé i podobné hedvábnému mžiknutí, veselé i jednotvárné, ale jejich překvapením čelí poutník v bdělém stavu. Avšak noci jde vstříc bezbranný, vydaný tmě, všemu. Když den za sebou zametá větrnou oháňkou a večer se blíží, zneklidním jako březí laň: je čas hledat bezpečí, čas jít spát. Prohlížím kraj jinýma očima, lesy dostávají před nocí novou tvář. Je-li večer vlahý, i lesy se zdají vlídné, kývají na mne. Suché lesní okraje se prostírají jako vábící dívky. Jdu-li ale za karpatského krupobití kalnými cizími horami, budí přednoční mlha ve dvoutisícimetrové výši strach. Čiší z ní nejistota, záhuba. Rád bych byl daleko odtud, u lidí, ve slunečním jitru, ale nelze si vybrat, je čas jít spát, čas hledat si dobrý nocleh. Neboj se ale, bázlivý bratříčku, vždycky jsem dosud spal, každé jitro se probudil. Čím méně s sebou na cestách nosím, tím víc jsem vydán noci a neznámu, tím krásnější a nezvyklejší noclehy.

Mám-li stan, jsem milionář, lhostejný, nevšímavý, sebejistý. Dojdu, kam se mi zlíbí, rozprostřu zelený palác, strach z noci zmizí. Je nutno dbát jen příkazu Prorokova, slov Mohamedových: „Napřed přivaž velblouda pevně ke stromu a teprve potom ho odevzdej do ochrany Boží.“ Vztyčím tedy pevně stan a nespoléhám opovážlivě na milosrdenství noci. Bude dlouhá a je lépe spát, než v temnotách látat roztržené plátno, po planinách a vichrech shánět věci, kterým narostla větrná křídla, vylévat vodu ze spacího pytle. Teprve potom ulehnu.

Stany jsou jako dívky, každý voní jinak, všechny nádherně. Každý jinak propouští sluneční jas, jitra v nich mají rozličné barvy. Zvláštní – jsou lidé, kteří nikdy neusínali ve vzdušném paláci. Žebráčkové!

Mám-li pouhou plachtu, jsem stále ještě boháčem. Plátno dva metry dlouhé, dva široké, malý a lehký raneček a nemusím se bát noci. Ležím pod plachtou a prožívám dvojí radost, štěstí boháče i štěstí štvance. Mám dům, ale i vítr a hvězdy. Mám sucho, ale za deště se nemusím ohlížet na trochu vody. Kapky – věc ve stanu s podlahou povážlivá – vsáknou do země, vyschnou, zmizí. Přestane pršet a hvězdy se znovu objeví. Povylezu zpod plachty jako chrostík z vodní rourky. Na obličej mi občas kápne z větví, ale kdo by toho dbal, tělo je v suchu a oči vzhlížejí k nočnímu nebi. Zvláštní – jsou lidé, kteří dosud neusínali s očima upřenýma k nebi. Veležebráčkové!

Nakonec přijdou cesty, kdy nemám nic. Bez stanu, bez plachty se chystám na noc. Je špatné jít vstříc dlouhé, deštivé temnotě. Zrak proto těká po nebi, po mracích, po houštinách. Je to dobré, polední mračna se před večerem rozplynula, rozpustila se v blednoucí modři, zmizela, prudce se ochlazuje. Noc bude jasná a studená, ale chlad nevadí, brzy si na něj zvykám. Utěšuji se vzpomínkou na Tarase Bulbu, že noční mráz na Divokých polích rozjařuje kozácké kosti. Sundavám batoh, den je za mnou. Náhle je dost času. Polehávám, také zeměkoule dotančila svůj každodenní sluneční tanec, zakroužila před svou hvězdou, její tvář hasne; nadchází noc. Zvláštní – jsou lidé, kteří nemají batoh, kteří nemohou a neumějí nosit s sebou všechno, co potřebují k životu. Arcižebráčkové!

Lámu smrkové větve pod spací pytel. Blahoslavené kraje, kde to mohu dělat bez výčitek svědomí, kde to mohu vůbec dělat. Lámu-li haluze v karpatských lesích, jako bych při milostné hře vytrhl hustohřívé dívce pár vlasů, jen jí to rozdivočí. Smrkové lože v řídkých českých lesích – škubání posledních štětin starému muži.

Snáším před nocí dřevo, chystám „foc mare“, velký rumunský oheň. Požehnané kraje, které ještě mají dost dřeva pro noční poutníky! Ohně by si zasloužily zvláštní kapitolu o nejkrásnější, mihotavé noční hře. Jsou radostné a čisté, hodiny do nich mohu hledět, měl bych si je pamatovat jako milenky. Tiché ohně ze tří polen, u kterých jsem spal v Poloninách. Tajné strážní ohníky v lesních úžlabinách, skalních důlavách. Vonné ohně ze vzácných dřev v jihoslovenském krasu. Plápolavé ohně z borovic pod vápencovými stěnami Velké Fatry a pískovcovými převisy Děčínských stěn, které osvětlily a vyhřály kamenná přístřeší. Ohně z naplaveného dřeva na písčinách Tisy, vůně ryb, bahna, svobody a slaniny na vrbovém prutu, horký prach stád a roviny. Jasné ohně ze dřev bobřích hradů na polské Litvě, kdy do strmých opuštěných břehů hlubokých suwalských jezer bijí průzračné vody a nad hladinou se nese křik morčáků. Pastýřské ohně z jalovce, pěnišníku a kosodřeviny v sedmihradských Karpatech a makedonském Pirinu. Oheň a ovce – konejšivá, bezpečná vůně, tisíce roků jsme tak žili, několik let v kamenných zdech měst sladkou minulost nezažene. Usínám s pastýři u tichých stád, ovce pobekává ze sna, hlavou zatřepe, tiché zazvonění, pes olízne cizinci špinavou, slanou ruku. Ticho. Velké dobro se vymyká slovům, nedochválil bych se proto ohňů, nejstaršího dobra, které od věků zahání zvíře z člověka, strach z duše, chlad z těla. Nedohrál bych se nejmihotavějších ohňových her, krásných a přitom užitečných. Proto již ani slovo víc o nich, můj peřinomilný bratříčku! Ale až tebe omrzí peřiny a postele, naraz si do čela hvězdný širák! Kdo ví, pochází-li výraz spát pod širákem z obrozeneckých časů, kdy básníci usínali na cestách jen pod širokými klobouky, nebo připomíná-li širá noční nebe, pod nimiž uléhají poutníci od nejstarších dob. Ale až tebe omrzí svět, naraž si širák hluboko do čela! Ulehni pod měsíční skálu, ulehni na jižní úhor; půda je suchá a tvrdá, pod hlavou kořenně voní nízké zalehnuté rostliny. Zpěv krtonožek. Nad takovými noclehy stojí hvězdy nejjasněji a úplněk září jako okno tmavé lodi v Černém moři. Ležím na pláni a opakuji si jména souhvězdí, kdysi jsem je znal všechna a s radostí jsem se je učil, ale dnes vidím, že to není nutné. Také u hvězd – a nejen u nich – je dobré, a v mládí dokonce nezbytné, mnoho znát, ale ještě lepší je ve stán vědoucně zapomínat nedůležité vnější věci. Zůstane jen podstatné, co oživuje nitro. Jako na květinách a zvířatech nejsou nejdůležitější jejich jména, ani na hvězdách není podstatné, do jakých umělých obrazů je dávní lidé sestavili. Stačí jen pod nimi ležet, popásat myšlenky na zelených pastvinách, skutky nechat pít z čirých vod. Slova děkovné večerní písně létají jako stříbrné vlaštovky.

Abych tě neodradil od nočních cest, můj zimomřivý bratříčku, utěším tě – i jiné noclehy než pod širým nebem jsou nádherné! Pod širým nebem se často probouzím, zkoumám noční vánky a rozhlížím se po mracích. Také hlasy nočních ptáků mě budí, pod širým nebem spím lehce jako zvíře připravené na všechno, připravené hledat úkryt či útěk před lijákem, bouří, nebezpečím. Věz tedy, že nejlépe se usíná na seně, v suché trávě. Snad proto, že lidstvo pochází z teplých východních stepí. Jsme bratří koní. Do starého seníku padá měsíční světlo. Vzduchem se tence táhne lahodná vůně vonného tepla a čerstvé noci. Hlubina bezpečnosti. Položí-li ti někdo před usnutím teplou tlapku kolem krku, tím lip, mnohem lip, můj smyslný bratříčku. Seník: nejnádhernější spojení přírody a civilizace, trávy a důmyslu. Nepřekonatelný. Ležím unavený, najedený. Všechno, co se toho dne mělo stát, se stalo, je vykonáno. Poslední něžné říhnutí a tělem se rozleje plná a výsostná chuť odcházejícího dne, všech jeho dobrodiní. Vyvážená chuť česneku a čokolády. Dvě zdánlivě l protichůdné vůně se hedvábně spojily. Česnekoláda.

Ležím a naslouchám: netančí kdosi venku v šeru? Netančí, jen tráva utíká před i nočním větrem. Divné, že nevěřím v travní víly, vždyť všechno potřebné pro jejich l zrození a tanec je pod hvězdami vesmíru po ruce. Snad v ně nevěřím jen proto, že je oči nevidí, stejně jako je nemožné uvěřit bez přijímače v rozhlasové vlny, které i obcházejí zeměkouli a neslyšitelně burácejí i v tichém, měsíčním světlem zalitém seníku. Pak už jen spočívám bez myšlenek, zaléhává mne malátnost, těžká a teplá jako cín. Nelze již pohnout rukou, usínání je lehká smrt. Z lesů vešla do seníku noc, temná sestra času. Přilehla ke mně, přitiskla se, neudržím otevřené oči, mamě jí připomínám slova Prorokova, že modlitba je lepší než spánek. Směje se, má horké tělo, naplní jím hlubinu bezpečnosti. Přichází její království, vláda spánku, vláááda spááánku, vlááááda spáááááá…

HRA NA ZELENOU PROPAST ČASU

Člověk jsi a ne Bůh, tělo jsi a ne anděl.
Kterak bys mohl vždycky v tomtéž stavu ctnosti zůstati,
an s to nebyl ani anděl v nebi ani první člověk v ráji?
Já jsem, jenž smutné blahem potěšuji.
(Z třetí knihy rýnského cestovatele Tomáše Kempenského, 1379–1471)

Ten den musí přijít. Nečekaně, jako se objeví osamělá labuť nad severním obzorem. Vzácná a bělostná, pomalu mává křídly, daleko doletí. Den z jiných světů, bez tíhy času. Přijde tím jistěji, čím déle před tím pociťuji váhu času, pot, námahu. Dny plné tíhy času a uplývající síly jsou dny, kdy se pachtím. Davič čas a hřebčí síla mě pohánějí, musím vidět všechno, zlézám skalnaté svahy a brodím se vodami, zkoumám údolí, všechno zapisuji do paměti. Pachtím se po horách. Pociťuji při tom radost, ale není to radost tichá a vědoucí, ale prudká, zvířecí. Cítím, že za takových dravých dnů bych rád vyzkoušel v životě všechno: Okrást vlastního otce. Rozdat všechny peníze cikánům. Milovat se se čtyřmi dívkami najednou. Nechat si vytlouci zuby. Zabíjet velryby v jižních mořích, nohy si nechat umrznout na jezeře Athabasca. Utancovat se k smrti, dát se upálit za spásu všech lidí. Tisíce lákavých věcí. Dokonce, kdyby bylo možno vzkřísit mrtvolu, rád bych si jednou za život i někoho zabil. Zapíchnul. Místo toho – pachtím se po horách, tam utrácím životní sílu. Ale tohle tajemství ať zůstane mezi námi, můj hebkouchý bratříčku, to nejsou pravdy pro kdekterá ušiska!

Večer po takovém zvířecím dnu páchnu potem, únavou nemohu jíst, ani spánek dlouho nepřichází. Před lety jsem v Karpatech dokonce jednou nemohl udělat únavou ani krok. Hodiny jsem před tím stoupal bez jídla s těžkým batohem do prudkých svahů. Náhle jsem cítil, jak nohy olovnatí, mléčná kyselina zalila svaly, klesl jsem. Smával jsem se příběhům, jejichž hrdinové, ranění nebo vyčerpaní, se divadelně plazí k nedosažitelnému cíli, aby metr před ním navždy klesli. Onoho podvečera jsem se od nich nelišil. Ruksak mne zalehl, nebylo možno se pohnout, ležel jsem tak dlouho. Ale takové dny se nepodobají labutím nad severním obzorem.

Labutí dny jsou jiné, musím o nich vyprávět. Vzpomínám na jeden z nich ve Východních Karpatech. Byl jsem sám, za sebou jsem měl tři jásavé zvířecí dny plné únavy, při kterých jsem nespatřil ani člověka. Byl konec září a pastýři již sehnali stáda do údolí. Třetího večera jsem za tmy sešel z pastvin a přespal pod stromem. Ráno po třech slunečných dnech mlha a déšť. Otlačená záda, nevlídno, chlad. Štiplavý oheň, únava předchozích dnů, vlhký a lepkavý oděv. Pocit zuboženosti, byl bych nad sebou plakal. Bylo nutno jít dál, zbytek dovolené jsem měl přesně rozpočítán. Náhle na mne padla smrtelná únava, víc duševní než tělesná – další den se vláčet dál pro nicotné a jalové cíle! S rozpolceností ale nelze pokračovat v cestě, nerozhodnost zabíjí. Tupě jsem stál. Bytostně se mi nechtělo odejít, třásl jsem se chladem a nemohoucností. Tehdy jsem spatřil v mlžné pastvině černou chatrč. Večer splynula s tmou. Nebo ji přes noc postavil duch? Jako Mohamed při svých viděních, ani já jsem nevěděl, kdo mne pokouší: dobrý nebo zlý duch? Přišel jsem blíž, seník byl otevřený. Pocítil jsem úlevu, bylo rozhodnuto. Spěch, lstivý druh, zmizel, labuť zakroužila nad horami.

Znovu jsem se převlékl do suchých nočních hadrů a zalezl se spacím pytlem do nejtmavšího kouta. Na střeše šuměl déšť, pradéšť; nejsladší věc je slyšet déšť v suchém seně. První okamžik štěstí a kolik jich toho dne na mne ještě čekalo! Nejprv pocit naprostého, úplného bezpečí, jako když o mne matka pečovala v horečnaté nemoci. Spolužáci byli ve škole, já bez obav ležel v nezvykle světlé ložnici, pohlcen horečkou a bezpečím. Barevné sny, které se jindy nezdály. Nic zlého se nemohlo přihodit.

I tady: dřevěné stěny, seno, tma, teplo a vůně se o mne mateřsky postaraly. Řeka času sladce plynula, její vody dostávaly nový rozměr. Ležel jsem minuty, hodiny, bez pohnutí, déšť šuměl, klesal jsem do vonné, zelené propasti. Kéž by i smrt byla tak bytostná – přechod do jiného stavu vědomí. Síla zmizela, pociťoval jsem jen nekonečnou touhu ležet. Tělo se poddalo podkladu. Pohnul jsem nohou, slastná únava, za okamžik jsem již nemohl pohnout ani prstem. Svalstvo v obličeji povolilo, zmizel stálý škleb a maska, které lidi stále provázejí, zvolna jsem se propadal do podvědomí. Tanuly v něm krásné obrazy, představy, ale neměl jsem sílu ani vůli je ztvárnit. Zápisník i tužka ležely na dosah, ale chyběla síla se jich dotknout. Nebylo možné zapsat myšlenky, které se kolem mne vznášely, a dát je přečíst ostatním lidem, aby i oni vzdáleně zakusili pravé štěstí a jistotu. Světecká radost nedovolila se pohnout a nicotně a nedokonale jezdit rukou po papíru. Snad později, až se tělu vrátí nechutná jalová čipernost a duši protivná hmyzí čilost, která člověka úporně a pudově pohání většinou od ničeho k ničemu. Hodiny mlčky míjely, sytil jsem jimi prameny duše. Z takového labutího dne je nutno dlouho žít, kdo ví, kdy přiletí příště. Bez něj a bez samoty by duše vyschla, podobala by se Zarathuštrovým prázdným moučným pytlům: do smrti by se z ní sice prášilo, ale k užitku by to nebylo. Cítil jsem jasně v těch chvílích, jak většina věcí, které lidé dělají, které dělám i já za svých hmyzích časů, jsou pouhými hrami, náhražkami. Všechno je hra: zaměstnání, záliby, majetek, umění, moc. A lidé – důležité tvářičky. Jako děti. Napucánkové. Z hmotných věcí je nutné jen jídlo, teplo, sucho, všechno potřebné k životu je snadno dosažitelné.

Chvílemi jsem i spal, bdění a snění se prolínalo. To nebyla lenost, nečinnost. Byl to život, k němuž patří obojí: dny pachtění i dny spočívání. Tonul jsem v míru a nehybnosti a zároveň jasně vnímal, jak ve stejném okamžiku se ve vesmíru všechno odehrává. Ležím v tichu karpatského seníku a v touž vteřinu střílí kdesi jeden člověk druhého. Zástupy komusi naslouchají. Do oceánu klesá loď. Biliardy spermatozoidů oblévají tělesnou láskou zeměkouli. Tiší sobi táhnou tundrou. Babičky v Malajsku vyprávějí hnědouškům pohádky.

Nad horami přecházel den, seník byl tichý, i já byl tichý a nehybný, ale v obou vířil život, byli jsme součástí vesmírného dění, lásky, zániku. Slzy štěstí a vědoucnosti. Ležel jsem celý den bez jídla a pití, ve tmě a dešti a přesto – slzy štěstí. Můj starý přítel prý prožil okamžiky největšího štěstí za války v koncentračním táboře. Úplného. Věřil jsem tomu. Čím hlubší údolí, tím vyšší hora, čím větší beznaděj, tím oslnivější chvíle štěstí. Vděčnost za maličkost. Za všechno. Až zmizí ze světa velká bolest, zmizí s ní i velká radost. Zmizí hřích, zmizí odpuštění.

Bylo snad odpoledne, přestalo pršet. Seník se rozjasnil. Přes cíp louky přešla liška, lovila hraboše. Vyskočila všemi čtyřmi do výše, dopadla, zatřepala hlavou, odešla za seník. Vracel jsem se do světa, slunce mě do něj táhlo. Proniklo střechou mezi šindeli, zmizela nehybnost. V paprsku tančilo tisíce prachů, senných zrníček, život vířil a zlátnul. Védy říkají: slunce je duše světa. Z pastvin stoupala vonná pára, slunce probouzelo milostné představy. Kéž se nesplní nejtajnější představy: zahubily by duši i tělo. Byl jsem téměř probuzen. Labutí den končil, hleděl jsem na večerní nebesa. Žlutavá, zelená, červená mračna táhla rychle od západu k východu. Většinou ostrovy. Kréta, Nová Guinea, Island. Také barevné obludy. Letěly oblohou, nahoře vanul vichr. Jak musel být čerstvý a chladný. Letět s ním! Svištět v něm! Jakou rychlostí bych v něm musel letět, aby mně bylo teplo? Vždyť přece, čím rychleji jedu z kopce na lyžích či na kole, tím větší chlad cítím. Přitom povětroň, který se řítí týmž vzduchem, shon. Jaká je rychlost, při níž se chlad i žár setkávají, vyrovnávají a vzduchoplavce oblévá jen čirá vlahost?

Končila hra na zelené bezčasí. Přišla noc, labuť zmizela pod obzorem, den skončil. Požehnaný den a požehnaná hra. Nutná a očistná. Prameny byly nasyceny, duše omyta, tělo vzkříšeno. Probíralo se z celodenní strnulosti, jako když se indický světec probouzí v podzemní hrobce. Do tmy vpadl střechou měsíční paprsek. Stříbrojas. Náhle jsem v sobě pocítil starou hřebčí sílu. Touhu jít dál. Věděl jsem, že obojí je blaživé a lidské, zvířecí síla i pouhé čiré vědomí. Věděl jsem také, že jitro po takovém dni mne zastihne opět připraveného snášet zimu i vedro, hlad i žízeň, brodit se vodami, rozdat všechno cikánům, milovat se se čtyřmi dívkami, nechat se upálit za lidstvo. Ale tohle tajemství i zelená propast času, která ruší hrůzovládu času a láme marný bič spěchu, ať zůstane mezi námi, můj hebkouchý bratříčku, to nejsou pravdy pro každého!

HRA NA VONNOU PAMĚŤ

Jsou tři nejkrásnější věci na světě, ale první z nich je vůně.
(Prorok Mohamed, 7. stol. po Kristu)

Královská hra, bratříčku, nenarodil-li ses s ní, nenaučíš se jí. Ale máš-li ji, máš ji navždy. Neomylně. Vdechneš vůni, kterou jsi čtvrt století necítil, a rázem zazáří staré cesty, dávné dívky, zpráchnivělé sruby, říční břehy. Tak jasně, jako bys je před hodinou opustil. Paměť na vůně je nejjasnější, nejhlubší, nejzvířečtější. Snad ji mají jen neužiteční, náruživí lidé. Proti vůním jsou jiné vzpomínky, deníky, obrazy, sbírky z cest, jen matné a slepé. Ukryty kdesi v hlavě, v té kouli starých vůní, odpočívají pachy všech míst, které jsi prošel, vonné podrobnosti, které jsi už dávno zapomněl, a čekají na vítr, který je po desetiletích probudí. Čichej proto ke všemu, útlocitný bratříčku, a již nikdy nekrč nos a nevyřkni slovo zápach. Chceš-li, voní všechno, i nejúděsnější smrady jsou vonné. Přivoníš, v chřípí zatrne, až do čela stoupá trnutí, navždy si zapamatuješ.

Na co si v mládí zvykneš, ve stáří ti voní. Králové by měli, lhostejno zda svou vůní či zápachem, parfémovat všem kojencům a dětem kaše, mléka, šaty, hračky. Získali by oddaný národ, celý úl by voněl stejně, miloval by vůni svého vladaře. Čichej proto ke všemu, bratříčku, nebudeš si pak nic ošklivit, je to důležité. Svět a lidé se ti předestřou do šíře, rozpadnou se na různé vůně. Je dobře, že každý člověk voní jinak, nesnesitelné je přehlušování vlastní vůně umělým zápachem. Všichni Američané páchnou stejně, po chemii, jedovatých vodách, které je zbavují jedi-nečnosti. Krásný je eskymácký polibek: muž a žena si k sobě přičichnou. Musí být nádherná a různorodá ta eskymácká vůně, sytá a hustá, když o běloších, nemytých lovcích a zálesácích říkají, že voní jako kytky, všichni stejně.

Přivoň si ke všemu. Je krásné, jak každá dívka jinak voní. Navždy máš v sobě ukrytou vůni jejích tajných míst, mléčnou vůni tisíců neviditelných vonných zvířátek. Nic není tak záhubného, jako ošklivit si vůni milenky. Vůně je nejdůleži-tější i pro manželství. Ještě po třiceti letech vzpomínám na univerzitní přednášky ze speciální zoologie profesora Komárka. Starý pán nás varoval před manželstvím s dívkou, jejíž vůně nám není příjemná, nevzrušuje. Zrak není důležitý. Krása zevšední a šerednost přestaneš vnímat. Sluch není rozhodující. Zvykneš si i na skřehotání. Hmat klame. Drsné láska chladí. Ale čich nelze oklamat. Co je nepří-jemné první noc, je odporné až do smrti, nelze přivyknout.

Ale dost již o tom, bruslím po dalekých, tenkých ledech! Zpět k poutnickým hrám! Hra na vůně je pro cesty jako stvořená. Můžeš jí vyvolávat dávné kraje. Zapomněls, jak vypadalo Posázaví, když ti bylo devět let? Nevzpomínáš si, jak vyhlížela řeka, mamě doluješ v paměti? Stačí nechat zemřít v krabičce od zápalek tři žížaly a po dvou dnech krabičku otevřít. Z těžké, nezaměnitelné vůně (nazývej ji tak můj útlocitný bratříčku!) vyvstane červencový den před čtyřiceti lety. Náhle víš všechno. Měls červené kalhoty a nad řekou přeletěl bílý pták. Vrbiny se chvěly v proudu, nad hladinu skočila parma, v dálce volali voraři. Bylo ti líto žížal, které marně zhynuly zapomenuty v krabičce a nenaplnily svůj život lepší smrtí na háčku udice Přičichneš a víš všechno: jak byla řeka široká a kameny kluzké. Po druhem břehu kdosi šel. Byl čas oběda a dokvétaly lípy. Vůně dehtu a ryb. Touha stát bos na plachetnici a plout daleko. Podivuhodné svědectví dávno mrtvých žížal, neza-hynuly tehdy zbytečně!

Přivoň proto na cestách ke všemu, bratříčku, prožiješ lepší život!

HRA NA DIAMANTOVÉ ZDRAVÍ

Pět věcí ti uchová tělesné a duševní zdraví.
Běh. Česnek. Čisté svědomí. Střídmost.
Pevná víra ve vlastní zdraví.
(Pastýř z náhorních planin etiopských)

Na cestách se připodobníš zvířeti: nemoc se tě nechytne. Co víc, držela-li tě před cestou, pustí tě, ztratí se v dálce, po prvním lijáku zůstane bezmocně ležet vedle cesty. Putování tě uzdraví. Zvláštní hra. Čím méně dbáš o zdraví, tím je diamantovější. Pevnější. Týdny chodíš v mokrých šatech a botách a ani nudlička se ti u nosu nezatřpytí. V noci se třeseš zimou a ráno jsi čilý jako losos. Doma by tě to zahubilo, pozoroval by ses, sháněl kloktadla a masáže, stonal bys. Na cestách nemáš na nemoc čas, nedbáš jí a není. Možná, že jednou, až bude padat nebeská klec a začne tě svírat sladká boží tlapa, se všechno nedbání sečte, ale do té doby, sbohem lékárničky, mýdla, ručníky, náplasti, vodičky proti zm

Úterý 22. 5. ’18
svátek slaví Emil





Příští oddílovka:
V pondělí 11. června 2018 v 18:00 hod. v klubovně na Mendláku

Podporují nás

Jak psát na web

Vytvořil VojťákO webuAdmin • Aktualizace: 22. května 2018 v 16.42