91. oddíl Junáka Brno

Předvelikonoční výprava na Hochschwab

14.–17. 4. 2011

Velen Fanderlík říkával „Buďte tři“. Toho se nám však nepodařilo dosáhnout a tak ve čtvrtek po druhé odpoledne vyzvedám Divoše u něj doma a spoječně pak nabíráme směr malé městečko Seeweisen, které leží na okraji vápencového masivu Hochschwab (Rakousko).
Cestou se těšíme na letošní první jarní hory, na zelenající se pastviny poseté petrklíči a na zbytky sněhu – alespoň takto to mělo vypadat dle slov kamaráda, který tam byl dva týdny před námi. Proto nás lehce překvapuje, že i v údolích leží sněhu po kotníky. Auto parkujeme u Gasthofu kolem sedmé večení, nasazujeme batohy a ještě hodinku „hoblujeme“ pěšky údolím, abychom utekli od civilizace a mohli si v klidu postavit ubykaci. Večer začíná sněžit (a to jsme jen 800 mnm!!!), zalézáme proto do spacáků, vaříme nudle a čteme Modlitbu argentinských nocí, novou knihu důstojného otce Váchy. Usínáme po desáté.
Budíme se před sedmou, vaříme čaj, snídáme bochte, debatujeme o zvucích noci, balíme saky paky a vyrážíme. Přes noc lehce nasněžilo a s přibývající nadmořskou výškou přibývá i sněhová pokrývka. Ani ve snu mě nenapadlo, že bych si v půlce dubna měl do Rakouska brát sněžnice, mačky a cep… Chybama se člověk učí… (leč jen blbec vlastníma)… Střídáme se proto v prošlapování cesty a kvůli množství sněhu v údolí se rozhodujeme operativně změnit trasu. Původní plán vylézt ferratu na konci údolí byl nereálný a proto předčastně opouštíme údolí a pokoušíme se stoupat na hřeben, o kterém doufáme, že bude sfoukaný. Z údolí na hřeben je to nějaký kilometr převýšení, minimálně však po kolena ve sněhu. Jsou místa, kde jsme se bořili jen po kotníky, ale byla místa, kde jsem se probořil až po pás. Sřídáme se proto na špici a litujeme, nejdřív že nemáme sněžnice, pak to, že jsme jen dva na prošlapávání. Před třetí odpolední jsme na hřebenu. Naštěstí byl v rámci možností sfoukaný. Vysílení míříme k chatě, vzdálené asi dvě hodiny od nás. Po cestě obědváme, ztrácíme se v mracích, potkáváme sněžné koroptve (podle mě to teda byly bílý slepice, ale Divoš na to má školu, tak mu věřím) a debatujeme o existenci sněžného hada. Před pátou dorážíme k nádherné nové horské chatě, zcela opuštěné a otevřené. Takový luxus jsme nečekali. Solární panely chatu temperovaly na nějakých 8 stupňů, byly tam postele, stůl a dokonce i záchody. A to vše jen pro nás… Usínuli jsme jako mimina. Před tím jsme se však domluvili na ranní výstup na nejvyšší horu pohoří (Hochschwab, 2277 m).
Budík zvoní 5.20, pak znovu v 5.50. Snídáme, balíme se nalehko a vystupujeme na tento kopec, konečně máme první rozhledy, které doposud halily mraky a mlha, zpíváme Sláva, fotíme a odcházíme. Hory jsou pusté a jen pro nás. Vracíme se pro batohy a pak přecházíme celý hřeben ze západu na východ. Jde to nečekaně rychle a už ve dvě odpoledne jsme na konci hřebene a rozhodujeme se o sestupu. Sestup je to náročný a lehce lavinózní, ale k autu se bezpečně dostáváme před pátou.
Voláme klukům do Brna. V minutě je vše smluveno. Sedáme do auta, v Mikulově odbočuji směr Zaječí, tam nabíráme Pašina a Jirku a pak společně vyčkáváme příchodu Květné neděle na Pálavě. Ráno krásně stíháme jedenáctou na Starém Brně.

Standa

Novější zápis: Skautská pouť do Rajhradu (30. 4. 2011)
Starší zápis: Brigáda ve Valdíkově (8.–9. 4. 2011)